Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Ohlasy, recenze…

Miloš Matúšek: S Broukem v hlavě

Bohuslav Brouk – filosofující autor širokého záběru – započal se sepisováním své práce O šalbě svobody a filosofie v době vynucené australské emigrace v roce 1953 a pracoval na ní pět let. Po opuštění republiky byl na něj vydán zatykač a vyhlášeno pátrání jako po „protistátním zločinci“. V jednom z dopisů Brouk uvádí, že svou „habilitační práci“, píše „pro šuplík“ – těžko by ji mohl nabídnout katedrovým marxistům v bývalé vlasti.

Závěrečná kapitola „šuplíkového“ spisu, tedy jakési shrnutí Broukových úvah, nyní poprvé vychází tiskem. Ač téma svobody vůle zaměstnávalo nejlepší hlavy od po­čátků filosofie, pokládá ji Brouk za ničím nepodloženou filosofickou fikci. Sama filo­sofie jako „pěstitelka bludu svobody vůle“ není pro Brouka víc než bájesloví, „jež své báje více nebo méně rozumově konstruuje“ a není ve svém počínání méně nesmyslná než náboženství. Doménou poznání je totiž v Broukově očích výlučně věda a nová filoso­fie skutečně hodná svého jména nemá jiný úkol než „na základě všech vědeckých po­znatků plánovat život, kterému sama věda nemůže dát žádného smyslu a cíle“.

Víra ve svobodu lidské vůle je podle Brouka přinejmenším naivní. Nemáme důvod domnívat se, že by lidské jednání ne­podléhalo obecnému determinismu, a mělo by být přinejmenším od Freudových dob zřejmé, že duševní dění je ovlivňováno i zdánlivě sebenepatrnějšími událostmi. Svoboda, kterou definuje psychologicky jako absenci pocitu nesvobody, je vždy re­lativní a nesouvisí v zásadě se žádnými spe­cifickými životními okolnostmi.

Broukova inspirace marxistickou vizí nové společnosti je ve spise zřetelná. Jeho konstrukt plánující filosofie je poněkud pře­kvapivý a zdá se, že láska k moudrosti jako hlavní úkol filosofie bere za své ve prospěch sociálního inženýrství. Filosof je v Broukově pojetí deklarátorem nového smyslu, který svými smělými plány determinuje v zájmu tzv. autentických hodnot občany k nové svo­bodě, ať už si o tom sami myslí cokoli – vždyť svoboda je nakonec jen jakýsi pocit.

To ovšem význam Bohuslava Brouka ne­snižuje. Jeho úvahy nesené pesimistickým humanismem s vyhraněným antikonzumním postojem a s existenciální touhou po životě neztrácejí na aktuálnosti. Vzácně se u něj snoubí upřímná filosofická touha po pravdě se schopností říci ji „na plnou hubu“. Představuje typ myslitele, který je schopen o věci samostatně přemýšlet, ať už si uznávané autority o ni myslí cokoli (k čemuž vede rovněž své čtenáře) a ať ho myšlenka zavede k nejneočekávanějším závěrům.

Autor se věnuje české filosofii a estetice.

Recenze Broukovy knihy O šalbě svobody a filosofie (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2011) byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 9. 2011, r. XXII, č. 36, s. 65; scan recenze najdete zde.

Bohuslav Brouk: O šalbě svobody a filosofie (2011), obálka Viktor A. Debnár

 

Miloš Matúšek, nedatováno; zdroj: https://www.phil.muni.cz

Reklamy

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy

Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.

Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.

jana-ecksteinova

Jana Ecksteinová

 

ecksteinova-jana-koncepce-zivotniho-slohu-u-bohuslava-brouka

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list

N. – O nový životní sloh

V dobách revoluce a výstavby, v do­bách mladých a zdravých přichází opět ke cti racionalismus a racionalisace. Bezohlednou rozumovou kritikou musí­me přehlédnout dnešní situaci, cestu, která k ní vedla, a prostředky, jak ji překonat. Po nápravě v theoretickém myšlení, po nápravě politické a výrobní musí následovat náprava ve spotřebě, t. j. v našem životním slohu vůbec. O důkladnou přestavbu tohoto úseku nevolají jen důvody úzce hospodářské, nýbrž neméně i starost o nového člověka, nezatíženého přežitou minulostí a jejími zhmotnělinami.

Broukova podnětná a bojovná kniha řeší přímočaře (a někdy až bezohled­ně) základní postoj člověka k věcem a prostředí, bije do zarputilého fetišismu, který nás ještě všude obklopuje. Právě zbytečnosti nás připravují o většinu energie, proto je nutno vymýtit je jed­nou pro vždy.

Je to kniha, která svou zdánlivou protihistoričností nám připomíná snahy konstruktivistů (jež autor dobře oceňu­je) a také mnoho omylů, které bylý dogmatickým uplatněním těchto zásad způsobeny. (O tomto problému mluví dobře projev Krohův v 1. č. Architek­tury 1945.) Avšak uvědomíme-li si, že knížka je především ukazovatelem smě­ru, ostrou kritikou a podnětem, jehož využití a uskutečnění nastane teprve or­ganickým začleněním do konkrétního vývoje, pozdravíme ji jako jeden z cenných příspěvků k našemu socialistické­mu budovatelskému úsilí.

Je povinností nejen snad všech archi­tektů, nýbrž i všech ostatních navrho­vatelů a výrobců spotřebních statků, všech, kteří chtějí vytvářet lepší pro­středí pro lepší život nového člověka, aby se zamyslili nad tímto dílkem. A konfrontovali je se svou dosavadní tvorbou.

N.

Recenze Broukovy publikace Racionalisace spotře­by: Základní problémy projektovaní (Praha: Architektura ČSR, 1946) byla publikována v Tvorbě, 18. září 1946, r. XV, č. 38, s. [zadní obálka]; originál recenze je k dispozici zde.

Racionalisace spotřeby (1946), obálka ?

Racionalisace spotřeby (1946), obálka neznámý autor

Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století

Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.

Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.

Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.

Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.

Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.

A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.

Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…

Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.

Radim Kopáč (1976), 2014

Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014

Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice

Bakalářská diplomová práce, obhájená v roce 2013 na Ústavu estetiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, je zaměřena na problematiku spojenou s pojmem „životního slohu“, zejména v teoretických textech Karla Honzíka a Bohuslava Brouka. Názory těchto autorů jsou uvedeny do souvislosti se starší českou estetikou (Otakar Hostinský) i analyzovány ve vztahu ke kontextu evropskému. Práce rovněž vyzdvihuje myšlenkový význam zmiňovaných autorů vzhledem k současné společnosti.

Práce je k dispozici ke stažení zde.

Lucie Kroulíková, titulní list

Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice (2013), titulní list

Petr Zídek: Bohuslav Brouk, obránce demokracie

Viktor A. Debnár vydává průřez publicistiky Bohuslava Brouka, enfant terrible české meziválečné avantgardy a pozdějšího obránce demokratických svobod.

Bohuslav Brouk (1912–1978) zřejmě nebyl v životě úplně šťastný, štěstí má ale po smrti na svého editora. Viktor A. Debnár zpřístupňuje systematicky Broukovo dílo a také mu založil a vzorně vede webovou stránku. Debnár nyní vydal v nakladatelství Academia výbor z Broukovy publicistiky z let 1930–1960.

Bohuslav Brouk je dnes znám převážně v kontextu českého surrealismu 30. let (např. Derek Sayer ho v knize recenzované na této straně zmiňuje asi dvacetkrát). Svými články i většími pracemi jako Autosexualismus a psycherotismus (1935), Manželství. Sanatorium pro méněcenné (1937) šokoval měšťáky, tedy společenskou vrstvu, z níž vyšel – jeho otec byl spolumajitel známých obchodních domů Brouk a Babka.

Německé zvrhlosti

Debnárův výbor z publicistiky, který je doplněn hned čtyřmi hutnými studiemi Vladimíra Papouška, Bruna Solaříka, Milana Drápaly a editora, vnímání Brouka rozšiřuje. Vedle jeho statí o psychoanalýze, sexuologii, umění a kultuře, přináší také oddíly věnovaný politické publicistice. Navazuje tím na Antologii české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, kterou před čtrnácti lety vydal Milan Drápala pod titulem Na ztracené vartě Západu.

Broukovy psychoanalytické články jsou z dnešního pohledu již jen pouhou kuriozitou. Například jeho interpretaci nacismu jako produktu sexuální zvrhlosti Němců: „Jestliže se v jiných zemích rozlišovali lidé podle politického nebo náboženského přesvědčení, třídili se Němci především podle své specifické pohlavní zvrácenosti. Ten příslušel k homosexuálům, onen k masochistům, jiný k fetišistům, další k sadistům a nejumírněnější, nejslušnější Němci byli zase alespoň stoupenci nudismu…“

Naopak Broukovy texty z let 1945–1948 jsou dodnes aktuální svou jasnozřivostí, a především odvahou. To, co si dovolil napsat v tehdejší době omezené svobody slova Bohuslav Brouk o komunistech, bylo zcela výjimečné. Čteme například: „Lid, lidovost a podobná hesla jsou pro naše komunisty jen nevinně vzhlížejícím pláštíkem, pod jehož ochranou se snaží uchvátit veškerou moc ve státě pro sebe samé.“ Ve stejném článku ze srpna 1947 přirovnává komunisty ovládanou SNB k „četám esesáků a gestapáků“.

Brouk biologem

V této době již Brouk nemohl v českých zemích publikovat ani v tisku demokratických stran a útočiště nalezl ve slovenském časopise Nové prúdy založeném předsedou Demokratické strany Jozefem Lettrichem, který byl podle Milana Drápaly „jedním z nejvýraznějších a nejlepších politických listů v celém tehdejším Československu“. Jeho hlavní význam spočíval v tom, že překročil národně frontovní rozdělení tisku a dal prostor širokému spektru nekomunistických autorů.

Bohuslav Brouk odešel v roce 1948 do exilu, čímž si pravděpodobně zachránil život. Pobýval nejprve ve Francii, odkud odjel na počátku 50. let do Austrálie, která jako jedna z mála poskytovala uprchlíkům víza. V roce 1958 se přestěhoval do Británie, kde o dvacet let později zemřel. Bohužel se mu nepodařilo získat místo ve Svobodné Evropě, snad vinou svého krátkého členství v KSČ, z níž vystoupil v únoru 1946. Také do exilových periodik až na výjimky nepsal. Živil se jako biolog, což byl jeden z oborů, který v Praze vystudoval.

Příspěvek historika Petra Zídka byl publikován v deníku Lidové noviny (30. listopadu 2014, č. 279, příl. Orientace, s. 10); naskenovanou verzi článku si můžete přečíst zde.

Petr Zídek (1971), foto Jovan Dezort, 2012

Petr Zídek (1971), 2012, foto Jovan Dezort

Kamil Lhoták – Jan Hertl: Psychoanalysa a její použití v české poesii

Předkládá se tu studie mladého badatele o tom, kterak lze prakticky použít u příležitosti osmdesátin příborského rodáka Sigmunda Freuda výsledků psychoanalysy v české literatuře na základě dialektického sjednocení protikladů surrealismu, aby tento a) epatoval konvenčního měšťáka i levého tupohlavce (nejmeno­vaného), b) udržoval katolického šíbala při dobré náladě, c) vytrhl tajné žahadlo Strašidla, jež vítězný proletariát srazí k zemi.

Čtenáři! Soudruzi z ústředního agitpropu a ženoddělu KSČ (Komunistické strany Československa), upozorňujeme vás, že tu lecčemus nebudete rozumět a nad lecčíms se budete v revolučním studu rdět barvou tmavší, než jaká jest revolučnímu proletariátu předepsána, ale nic naplat! Sigmund Freud začal! „Nechápete? Nebyl jste dobře zasvěcen? Chcete za každou cenu vysvětlivky pod čarou, blázinec pro rozum?“(1) Vezměte erogenní činnost oblasti anální, Oidipův komplex, sýr, Libido, infantilní lásku(2), přidejte Malého Nerona, fetišismus, třídní boj v prostorném atelieru a dostanete český surrealismus.

Ostatní čtenáři se pak laskavě nepohoršujte! Vědecká práce jest objektivní. Co budete dále číst, vše je pravdivé – nic není zamlčeno, vše je na svém místě. Ostatně použitá literatura je citována. Čtěte a dejte číst dál! Hlavně pak těm z vašeho okolí, kdož v psychoanalyse a v jejím dialektickém splynutí s marxismem nalezli své zalíbení nebo smysl života. Ať je jim nadsmyslno lehké!

Vzd. [Vzdoroslavíček = Jan Hertl]

[…]

Použitá literatura

Brouk: Psychoanalysa.

Brouk: Autosexualismus a psycherotismus, I. díl.

Manifest surrealismu.

Brouk: O lásce, smrti a žárlivosti.

Babka: Libido a třídní boj.

Rukopis lask. zapůjčil autor, jenž dosud nenašel nakladatele. Spolek nemajetných leč pokrokových studentů se na dílko za účelem vydání upozorňuje.

Koláže Jindřicha Štyrského.

Všechny romány Vítězslava Nezvala.

A pochopitelně spisy Sigmunda Freuda.

 

Text malíře Kamila Lhotáka, podepsaný pseudonymem Psych. (analysae) Cand. (idatus) VŠEZVĚD VŠUDYBUD, s úvodem historika Jana Hertla, pod zkratkou Vzd. neboli Vzdoroslavíček, byl publikován v rámci rubriky Listy z Československa v katolické „revui pro kulturu a život“ Řád, MCMXXXVI [1936], r. třetí, s. 199–204; celý text si můžete přečíst zde.

 

Poznámky

1 Bližší v Manifestu surrealismu.

2 Tyto a další termíny blíže podány u S. Freuda a jeho českého žáka Brouka.

 

Kamil Lhoták (1912-1990), foto Jaroslav Brabec, 1978

Kamil Lhoták (1912-1990), 1978; foto Jaroslav Brabec