Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Ohlasy, recenze…
Václav Hnátek o Broukově Na obranu individualismu
Redaktoři kulturní rubriky MF DNES sestavili vlastní katalog pětapadesáti lákadel převážně novinek předvánočního trhu. Tady je hlavní pětice dárků, které vybrali jako vlastní „srdeční záležitost“.
Václav Hnátek: Přiznávám, že mám rád podivuhodné a prazvláštní, často i konfliktní osobnosti, rád si o nich čtu a rád si je čtu, jsou-li literárně činné. Letošní rok byl poměrně bohatý na různé literární životopisy (Horáčková o Čerepkové, Reiner o Blatném a další), stejně jako na edice starších děl více či méně klasických autorů. Pro mě zcela mimořádné je další nahlédnutí do světa Bohuslava Brouka, osobnosti, která, s nadsázkou řečeno, vždycky stála proti všem. O tom ostatně svědčí i titul výboru z Broukovy publicistiky z let 1930–60, který sestavil autorův dlouholetý propagátor a editor Viktor Debnár. Velmi cenná je úvodní studie surrealisty Bruna Solaříka Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, která zařazuje vybrané texty, které v obsáhlém, bezmála šestisetstránkovém svazku čteme, do kontextu jak dobového, tak individuálního. Hodně o autorovi vypovídá i závěrečný editorův text s máchovským titulem Ani labuť, ani brouk. Mnohé vlastní Broukovy texty, které tvoří samozřejmě většinu svazku, jsou dodnes provokativní už svým názvem, nejpatrněji v jeho úvahách z oblasti psychoanalýzy a sexuologie, například skutečně legendární Onanie jakožto světový názor. Texty, které se týkají kultury, většinou souvisejí s okruhem české avantgardy, jejímž byl Brouk příslušníkem. Články politického charakteru hájí Broukovy názory proti většině „-ismů“ 20. století.
Anketa 55 dárků, které sluší a neomrzí, byla zveřejněna v deníku Mladá fronta Dnes, 6. 12. 2014, s. 5.
Václav Hnátek, nedatováno
Miloš Matúšek: S Broukem v hlavě
Bohuslav Brouk – filosofující autor širokého záběru – započal se sepisováním své práce O šalbě svobody a filosofie v době vynucené australské emigrace v roce 1953 a pracoval na ní pět let. Po opuštění republiky byl na něj vydán zatykač a vyhlášeno pátrání jako po „protistátním zločinci“. V jednom z dopisů Brouk uvádí, že svou „habilitační práci“, píše „pro šuplík“ – těžko by ji mohl nabídnout katedrovým marxistům v bývalé vlasti.
Závěrečná kapitola „šuplíkového“ spisu, tedy jakési shrnutí Broukových úvah, nyní poprvé vychází tiskem. Ač téma svobody vůle zaměstnávalo nejlepší hlavy od počátků filosofie, pokládá ji Brouk za ničím nepodloženou filosofickou fikci. Sama filosofie jako „pěstitelka bludu svobody vůle“ není pro Brouka víc než bájesloví, „jež své báje více nebo méně rozumově konstruuje“ a není ve svém počínání méně nesmyslná než náboženství. Doménou poznání je totiž v Broukově očích výlučně věda a nová filosofie skutečně hodná svého jména nemá jiný úkol než „na základě všech vědeckých poznatků plánovat život, kterému sama věda nemůže dát žádného smyslu a cíle“.
Víra ve svobodu lidské vůle je podle Brouka přinejmenším naivní. Nemáme důvod domnívat se, že by lidské jednání nepodléhalo obecnému determinismu, a mělo by být přinejmenším od Freudových dob zřejmé, že duševní dění je ovlivňováno i zdánlivě sebenepatrnějšími událostmi. Svoboda, kterou definuje psychologicky jako absenci pocitu nesvobody, je vždy relativní a nesouvisí v zásadě se žádnými specifickými životními okolnostmi.
Broukova inspirace marxistickou vizí nové společnosti je ve spise zřetelná. Jeho konstrukt plánující filosofie je poněkud překvapivý a zdá se, že láska k moudrosti jako hlavní úkol filosofie bere za své ve prospěch sociálního inženýrství. Filosof je v Broukově pojetí deklarátorem nového smyslu, který svými smělými plány determinuje v zájmu tzv. autentických hodnot občany k nové svobodě, ať už si o tom sami myslí cokoli – vždyť svoboda je nakonec jen jakýsi pocit.
To ovšem význam Bohuslava Brouka nesnižuje. Jeho úvahy nesené pesimistickým humanismem s vyhraněným antikonzumním postojem a s existenciální touhou po životě neztrácejí na aktuálnosti. Vzácně se u něj snoubí upřímná filosofická touha po pravdě se schopností říci ji „na plnou hubu“. Představuje typ myslitele, který je schopen o věci samostatně přemýšlet, ať už si uznávané autority o ni myslí cokoli (k čemuž vede rovněž své čtenáře) a ať ho myšlenka zavede k nejneočekávanějším závěrům.
Autor se věnuje české filosofii a estetice.
Recenze Broukovy knihy O šalbě svobody a filosofie (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2011) byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 9. 2011, r. XXII, č. 36, s. 65; scan recenze najdete zde.
Bohuslav Brouk: O šalbě svobody a filosofie (2011), obálka Viktor A. Debnár
Miloš Matúšek, nedatováno; zdroj: https://www.phil.muni.cz
Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy
Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.
Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.
Jana Ecksteinová
Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list
N. – O nový životní sloh
V dobách revoluce a výstavby, v dobách mladých a zdravých přichází opět ke cti racionalismus a racionalisace. Bezohlednou rozumovou kritikou musíme přehlédnout dnešní situaci, cestu, která k ní vedla, a prostředky, jak ji překonat. Po nápravě v theoretickém myšlení, po nápravě politické a výrobní musí následovat náprava ve spotřebě, t. j. v našem životním slohu vůbec. O důkladnou přestavbu tohoto úseku nevolají jen důvody úzce hospodářské, nýbrž neméně i starost o nového člověka, nezatíženého přežitou minulostí a jejími zhmotnělinami.
Broukova podnětná a bojovná kniha řeší přímočaře (a někdy až bezohledně) základní postoj člověka k věcem a prostředí, bije do zarputilého fetišismu, který nás ještě všude obklopuje. Právě zbytečnosti nás připravují o většinu energie, proto je nutno vymýtit je jednou pro vždy.
Je to kniha, která svou zdánlivou protihistoričností nám připomíná snahy konstruktivistů (jež autor dobře oceňuje) a také mnoho omylů, které bylý dogmatickým uplatněním těchto zásad způsobeny. (O tomto problému mluví dobře projev Krohův v 1. č. Architektury 1945.) Avšak uvědomíme-li si, že knížka je především ukazovatelem směru, ostrou kritikou a podnětem, jehož využití a uskutečnění nastane teprve organickým začleněním do konkrétního vývoje, pozdravíme ji jako jeden z cenných příspěvků k našemu socialistickému budovatelskému úsilí.
Je povinností nejen snad všech architektů, nýbrž i všech ostatních navrhovatelů a výrobců spotřebních statků, všech, kteří chtějí vytvářet lepší prostředí pro lepší život nového člověka, aby se zamyslili nad tímto dílkem. A konfrontovali je se svou dosavadní tvorbou.
N.
Recenze Broukovy publikace Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektovaní (Praha: Architektura ČSR, 1946) byla publikována v Tvorbě, 18. září 1946, r. XV, č. 38, s. [zadní obálka]; originál recenze je k dispozici zde.
Racionalisace spotřeby (1946), obálka neznámý autor
Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století
Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.
Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.
Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.
Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.
Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.
A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.
Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…
Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.
Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014
Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice
Bakalářská diplomová práce, obhájená v roce 2013 na Ústavu estetiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, je zaměřena na problematiku spojenou s pojmem „životního slohu“, zejména v teoretických textech Karla Honzíka a Bohuslava Brouka. Názory těchto autorů jsou uvedeny do souvislosti se starší českou estetikou (Otakar Hostinský) i analyzovány ve vztahu ke kontextu evropskému. Práce rovněž vyzdvihuje myšlenkový význam zmiňovaných autorů vzhledem k současné společnosti.
Práce je k dispozici ke stažení zde.
Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice (2013), titulní list
Bohuslav Brouk 
