Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv onanie

Ondřej Neff: Muž s budoucností

Přítel K. ke mně lne od mládí a jsem jeho, jak se říkalo, intimus. Setkali jsme se v týdnu po Prague Pride v atmosféře debat s akcí spojených a nebyla tedy náhoda, že jsme zavedli řeč na sexuální otázky. On žije osaměle a pokud jde o sex, spoléhá se, abych tak řekl, na vlastní zdroje. V tommě napadlo slovo sexuální menšina a nápad odpálil ohňostroj sub-nápadů.

„Jdi do toho! Můžeš vykonat pro lidstvo něco velkého,“ naléhal jsem na něho. „Vyjdi z osamění a užasneš, kolik budeš mít následovníků! Můžeš se opřít o teoretické základy. Obstarej si knihu Bohuslava Brouka Autosexualismus a psycherotismus. Oporu máš i v klasických textech. V knize Genesis čteme o Ónanovi, který vypouštěl sémě na zem a Hospodin ho za to usmrtil.“ „Onanie…“ přerušil můj výklad. „To je skoro nadávka. Ano, je to úplná nadávka! O něčem marném a únavném a hloupém se říká, že je to onanie.“

„Vidíš? Patříš k menšině pronásledované už v biblických dobách. Přitom ipsace je důstojný a zcela legitimní styl sexuálního života. Netolerantní společnost ale zahání autoerotiky do kouta. Slovo samohana je vypáleno na čelo autoerotikovo jako cejch. Ty patříš k diskriminované menšině. Máš příležitost zvednout hlavu, zvolat „honím si ho“ a čelit s hlavou hrdě vztyčenou zabedněnému davu. Ty jsi, milý K., naprosto jednoznačně sexuální menšina a máš příležitost svým coming outem přervat okovy. Příští Prague Pride se neobejde bez tebe a k logu LGBT přibude jedno písmeno. Příště to bude pochod LGBTM, leseb, gayů, bisexuálů, transsexuálů a masturbantů.“ Pozorně mě poslouchal a zvolna růžověl. Pak se zasmušil.

„Ne. Nebude LGBTM. Oni mě… oni nás nevezmou mezi sebe. Nejsme přece menšina. Vždyť to…“ plaše sklopil oči, „on to někdy dělal každý a každá. Nebo přinejmenším skoro každý a každá. Je nás víc než jich dohromady.“

„Že nevezmou? To by byl vrchol vrcholů! Diskriminovaná menšina by diskriminovala větší menšinu, která je na okraji společnosti, ocejchovaná urážlivým označením samohana! Odvaž se. Jdi proti proudu – a staneš v panteonu velkých vedle Nelsona Mandely, dalajlámy a Su Ti!“

Odešel domů ke své ipsaci. Nevím, jak to dopadne. Možná se odváží a zvedne prapor autosexualismu, překoná překážky, zlomí nevraživost LGBT a připojí M k jejich logu a uvidíme ho na příštím Prague Pride s knihou od Bohuslava Brouka pod paží. Možná, že dokonce pojede na alegorickém voze. Pojede tam sám, anebo už získá apoštoly? Jakpak asi bude ten vůz vypadat a čím bude autoerotismus symbolizovat? Pro začátek by mohl pomoci otevřený poklopec. Což by jistě narazilo na odpor zastánců genderové rovnosti.

Všechno je možné ve světě, kde se velkým politickým problémem stala otázka, na jaký záchod má odevzdat svoji moč muž, který se cítí býti ženou.

Článek prozaika a publicisty Ondřeje Neffa byl publikován v rámci rubriky Poslední slovo v deníku Lidové noviny, 22. 8. 2016, č. 196, s. 20.

Ondřej Neff (foto Jan Rasch)

Ondřej Neff (1945), foto Jan Rasch, nedatováno

Reklamy

Ve sladké tísni klína

V nakladatelství Paseka vyšla koncem dubna publikace Radima Kopáče, Josefa Schwarze a Jakuba Šofara Ve sladké tísni klína s podtitulem Erotika v české literatuře od počátků po dnešek.

Kniha je věnována „Bohuslavu Broukovi, tomu, co nemá pohlaví zarostlé mechem“.

Výprava za tématem erotiky napříč staletími – od počátků po rok 1989. Pouť začíná v polovině 14. století dramatickým Mastičkářem a končí texty, které vznikly těsně před „listopadovým uragánem“. Povaha sebraného materiálu je různá, jako se různily doby, kdy jednotlivé příspěvky vznikaly. Čtenář objeví jak velké postavy dějin české literární erotiky (Jeník z Bratřic, K. H. Mácha, K. J. Obrátil), tak desítky autorů anonymních, zapomenutých nebo dosud neobjevených. Autorem osvětové předmluvy je esejista Jan Nejedlý. Kniha pojatá zábavným, nenuceným způsobem poslouží dobře k čtení, listování i snění v každém věku.

Ukázku najdete zde.

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Pavel Šafr: Brouk v hlavě

Koncem minulého roku (tj. v roce 1992 – pozn. autora webu) vydalo nakladatelství Odeon svéráznou příručku pro mladé novo­manžele – LIDSKÁ DUŠE A SEX. Napsal ji čes­ký psychoanalytik, biolog, surrealista a kritik společnosti 30. let Bohuslav Brouk. Není to kni­ha z rodu sexuálních kuchařek či manuálů, nýbrž osobitý názor překladatele a pokračovatele myš­lenek S. Freuda a C. G. Junga. V podání problé­mu sestupuje Brouk až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbó­nem, slepené oči.

Šokuje výkladem, ale vliv Freuda čiší z nejedné syrové myšlenky. V jakémsi rozmnožovacím úvodu promlouvá autor ústy biologa, osvětluje mechanismus a význam pohlavního pudu. Nejzávažnějšími problémy se ovšem zabývají kapi­toly o vývoji a smyslu lidské sexuality, jejím vli­vu na vznik společnosti a kultury: „Kultura a civilizace mohly vzniknout jenom na podkladě strachu před sexuálním životem.“ Kritizují monogamní způsob života (původně ekonomickou nutnost) a popírají funkci manželství: „Člověk, který pojal za manželku ženu, je nutně za kratší, nebo delší dobu sexuálního styku deziluzován a touží po novém ideálu.“ V neposlední řadě Brouk osvětlí čtenáři samotnou podstatu ženy: Její bytí vězí v koketérii, koketuje však nejen s muži, nýbrž i s práci, vědou a uměním.“ Jako by však ani to nestačilo na čtenářovo probuzení, rozebírá ženskou tragédii do důsledků, v podsta­tě každé ženy vidí prostitutku. Její tělo je pak vý­borným prostředkem, který ženu obživuje. Jedi­nou možnou záchranu ženy a vůbec celé společ­nosti vidí autor v socializaci žen, neboť monogamní rodina je v krizi v důsledku přílišné ekonomizace a emancipa­ce žen.

Ve druhé části knihy se nachází souhrnný popis a výklad sexuálních odchylek od konvenčního pojetí sexu s již očekávanou kritikou společ­nosti: „Sexuální anomálie zachraňují člověčen­ství, jsou ventilátorem patologie naší kultury.“ Na závěr chci ještě upozornit na doslov k próze J. Štyrského – Emilie přichází ke mně ve snu, který je zde publikovaný. Brouk v něm kri­tizuje povrchní spotřební pornografii, aby po­vznesl pornografii uměleckou. Tímto doslovem se kniha Lidská duše a sex stává pro čtenáře opět aktuální.

(pf)

Recenze Pavla Šafra Brouk v hlavě byla publikována v Českém deníku, 12. 2. 1993, r. 3, č. 35, s. 12; v originále ji najdete zde.

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992)

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992), obálka s použitím koláže Karla Teiga Vladimír Nárožník

Šafr Pavel

Pavel Šafr (1967), nedatováno

Ivan Blatný a Bohuslav Brouk

[…] Vedle Brušáka a Lederera byla třetím přímým svědkem časů první Blatného hospitalizace Meda Mládková, jen o pár měsíců starší než Ivan, charismatická a krásná.

Do Londýna dorazila ze Švýcarska, kde předtím studovala ekonomii; po Únoru se rozhodla, že se domů nevrátí. Několikrát přišla na návštěvu do Claybury s Karlem Brušákem, ale…

„Ivan se na rozhovor ve třech nedokázal soustředit. Když jsem třeba mluvila s Brušákem, tak on zůstal úplně štajf. Pak jsem ho začala navštěvovat sama; chodila jsem tam myslím každý týden.“

Návštěvy byly povoleny jen v neděli a byly k nim vyhrazeny tzv. visiting corridors, do kterých bylo vidět okny z oddělení, u nichž se zpravidla tísnili další pacienti. O Medu byl přitom velký zájem:

„Bylo to zvláštní, a než jsem si zvykla, tak i trochu tísnivé. Mívali jsme s Ivanem dlouhé diskuze, povídali jsme si třeba několik hodin… a oni tam stáli a jenom zírali. Asi jsem je vzrušovala, ale já si to tenkrát tak moc neuvědomovala.“

„O čem jste si povídali?“

„O všem možném, Ivan byl velice inteligentní. Mluvíval úplně normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by byl blázen.“

„A konkrétně?“

„Hodně jsme mluvili o literatuře. Taky jsem mu nosila knížky… a jednou z toho byl pěknej průšvih.“

„Průšvih kvůli knížce?“

„No, přišla jsem zase v neděli a jdu se ohlásit, že jdu za Ivanem Blatným, a oni mě tam nechtěli vůbec pustit. Říkali mi, co jste to udělala, to takhle nemůžete, a já nejdřív vůbec nevěděla, co se stalo… No, stalo se to, že jsem Ivanovi přinesla Baudelairovy Květy zla s erotickými obrázky. A blázni si to vytrhali a pak nad tím celej blázinec onanoval.“

Ty chodby pro návštěvy pak byly zrušeny začátkem 50. let a návštěvníci mohli i s pacienty využívat celý areál, ale to už Meda za Ivanem Blatným nechodila.

„Co se stalo, Medo? Víme od Karla Brušáka, že nastal nějaký problém…“

„No, ono to bylo nejdřív moc hezký. Vždycky jsem Ivanovi přinesla nějaký ovoce, chtěla jsem mu nějak pomoct. Pořád jsem ho přemlouvala, aby se vrátil do normálního života, jenže to on nechtěl.“

„Neměl kam jít?“

„Prostě tvrdil, že je mu v Claybury dobře… Jenže pak najednou, to bylo o Vánocích, dorazil zničehonic ke mně domů. Zazvonil, tak jsem ho pozvala dál, a Ivan si hned klekl a řekl, že se do mě zamiloval a že beze mě nemůže žít. A že proto přišel, že už se do Claybury nevrátí, a pořád tam klečel, a já jsem se začala bát, protože nechtěl odejít, a tak jsem zavolala Karla Brušáka… a on ho odvedl. Měla jsem pak špatný svědomí, protože jsem brzy nato odjela do Paříže, a i když jsem ještě jezdila do Londýna, tak Ivana už jsem nikdy neviděla.“

„Aha? A tohle byl ten problém, pane Brušáku?“

„Houby! Ivan před ní začal onanovat. A to samý pak udělal Věře Blackwell…“

„Medo, promiňte, ještě se vás chci zeptat…“

„Ano?“

„Jak Ivan vlastně v té době vypadal? Víte, v Brně to byl krasavec, idol dívek a žen…“

„Blatný vypadal dobře. Nebyl krásnej… ale hezkej člověk to byl.“

„A nebyl třeba už trochu… zanedbaný?“

„To určitě ne. Ale já jsem byla asi jediná holka, která ho navštěvovala, tak na sebe možná víc dbal… Víte, emigrace je těžká věc. Znala jsem několik lidí podobných jako Blatný. Ve Washingtonu se něco podobnýho přihodilo jednomu českému profesorovi, toho našli na ulici… Víte, co řekl Peroutka, ještě když byl v Londýně?“

„O emigraci?“

„Ano. Řekl, že šest let koncentráku a vězení nebylo nic proti prvním třem měsícům, které strávil v emigraci.“

„A víte, co napsal o exilu ve svých Dopisech příštím milenkám Bohuslav Brouk?“

„Tak to zas nevím já.“

„V době, kdy už Ivan kroutil spokojeně svůj první rok v Claybury, napsal, že lidé vyšli do exilu jako pomatení, jako psi utržení od řetězu, aby se v cizině stali ubohými nickami, a poté co ztratili podpůrné lešení svých solidně zodpovězených proč, pozbyli životnosti a upadli do nepředstavitelně šíleného zoufalství…“.

 

[…]

 

Ale možná jsme z našeho písečku skočili rovnou do příliš velkých dějin; vždyť tam, kde umírá Jean-Jacques Rousseau, duní už v jícnu temné revoluční právo a padají hlavy královen a králů.

V našem malém příběhu jen Karel Brušák utrousil poněkud nešetrně zmínku o Blatného masturbaci před krásnou mladou dívkou… a to se dá napravit.

Začněme konstatováním, že Karel Brušák by nikdy před nikým neonanoval. Nebyl ten typ – a stejně jako spousta dalších lidí viděl v takovém chování jeden z projevů Blatného šílenství. Je proto trochu s podivem, že se s tou „neslušnou“ historkou vytasil před kýmkoli prakticky na potkání, což platí i pro rok 1958, kdy do Londýna dorazil na své pouti exilem Bohuslav Brouk.

Brouk si v předchozích letech, která strávil v Austrálii, zvykl na jistou osamělost a ani v Londýně se příliš nezapojil do života exilové společnosti. Ale spolupracoval s BBC a rád zašel s pány redaktory na kus řeči do zdejší kantýny.

Když došlo na Blatného, mohl přispět slušnou řádkou původních historek, protože na rozdíl od ostatních přísedících znal Ivana už z časů surrealistické skupiny a několikrát se s ním opil i za Protektorátu. Z osobní zkušenosti věděl o jeho sklonech k obnažování na veřejnosti. A rozhodně v té souvislosti stojí za zmínku, že byl sám autorem dobově proslulého textu Onanie jakožto světový názor, který vyšel v roce 1930 v Erotické revui.

A že Ivan Blatný četl ten text už ve svých patnácti letech.

Ještě dříve, než mu Nezval půjčil Erotickou revue, měl ovšem malý Ivan možnost nahlížet do jiné knihy, kterou kdysi koupila Anna Klíčníková. Babička nepatřila k velkým čtenářům, ale tenhle foliant, to vůbec nebyla jen tak obyčejná kniha. Stála v knihovně jako voják s puškou na hranicích a střežila tenkou linii mezi životem a smrtí, mezi hezkým, klidným životem a šílenstvím. Napsal ji proslulý dr. Tissot a jmenovala se Onanie neboli Pojednání o poruchách vyvolaných samohanou.

A nebyly to poruchy ledasjaké.

Jak se neotřást hrůzou nad historkami z praxe démonického Doktora a jeho kolegů o „muži, jehož mozek slyšitelně ,chrastil‘ v křečích vyvolaných příliš častým ukájením“, či o dlouhé řadě mladíků, kteří si stejným způsobem „uhnali tumor v pravé ruce“?!

A co mladý muž, jenž byl „na vrcholu životních sil“ postižen gangrénou chodidla?!

Byly dokonce zaznamenány případy, kdy hoch, jenž intenzivně masturboval od patnácti do třiadvaceti, začal šilhat, a vzdělaný muž zešílel.

To všechno jsou věci děsné… a přísně vědecky doložené!

Babička má ostatně dostatek důkazů přímo před očima: což Ivánkova slabost a jeho ustavičná zemdlelost nepotvrzují jasně Tissotovu teorii o ochabnutí tělesné energie důsledkem samohany?

Jenže…

Zatímco za babičkou zvedá svůj kárající prst přízrak doktora Tissota, Blatnému a jeho kamarádům z bednářovského okruhu spěchá na pomoc apoštol tělesné nevázanosti a svobody, Bohuslav Brouk, který káže konec tajnůstkářství a nabádá, aby se „onanista svým způsobem sexuálního života netajil ve společnosti“.

O prázdninách v Kunštátě tudíž vyprovokuje Ivan hru na pravdu: pět účastníků experimentu musí v otevřeném „dopise spoluprožívačům“ detailně a s maximální upřímností popsat jeden den svého života.

K dispozici nakonec máme pouze dopis Ortenův, který popisuje události z 24. července 1939 na několika dlouhých stranách. My – z důvodů, jež jsou nabíledni – vybíráme pasáž z Halasova bytu, kde Orten tehdy přespával. Po odchodu Věry Fingerové…

„… chodím kolem dokola knihovny, mám v prsou tlak jako v jinošství, když jsem dospíval, pohlavně dospíval, to se rozumí, náhle otvírám jakousi tajnou zásuvku, je tam Erotická revue, dějiny dámských kalhotek, obrázky, zdá se mi, že hned přijde maminka a přistihne mě při něčem ošklivém, potají se ohlížím, zda mne někdo nevidí, čtu si v jakési oplzlosti o jeptiškách, jsem vzrušen, a pak, to víte, co pak…“

Jen o kousek níž čteme:

„Sedl jsem si k psacímu stolu. Civěl jsem před sebe. Začalo mi být líp. Z otevřeného okna na mne šla zima. Naproti na dvorech byla tma, napsal jsem básničku… Byl jsem pak klidný, unavený, šel jsem po špičkách k tajné zásuvce a otevřel jsem si podruhé Erotickou revue…“

Erotická revue se svými ilustracemi a lehce pornografickými texty hodila k ukojení základní tužby… ale v textu Onanie jakožto světový názor šlo o něco jiného.

Stačí ocitovat pár vět a bude jasné, že při vší provokativní nadsázce jde o text, kterému nechybí vyhraněný názorový přesah:

„Žijeme v klamném domnění, že objektní orientace je neopominutelnou přirozeností, ve skutečnosti je však tato konstelace toliko dějinnou fásí, jež očekává vystřídání… Morálka se přitom nespokojila pouhým příkazem objektního ukájení, nýbrž omezila je blíže stykem muže a ženy, svrchovaností manželské soulože, čímž i záměna řitě s dělohou je skutkem nejvýše neřestným, ba i přísně trestaným. Lakotný zájem ekonomů a vojevůdců interesovaných na velké populaci učinil po věky dělohu ženy nádobou mužových ztracených ideálů…“

Pak už se dostáváme ke konkrétním výhodám a principům onanie:

„Onanista dociluje vždy nejlepších vzruchů, neboť realita nepřibližuje se ani zdaleka kráse fantasmatu. Kdo vychutnal krásu onanie, onanuje se i před dívkou z důvodů zásadních…“

Ostatně, nemá i sedavé a osamělé povolání básníka svůj podíl viny – pardon, zásluh – na tom, že občas ruka zabloudí do kalhot?

Tohle napsal pro změnu Blatný Ortenovi:

„Dnes se mi do ranního cvičení vmísil opět můj každodenní neklid, který mi brání soustředit se na jakoukoliv práci, neurčitý, těžko vyslovitelný neklid, jehož zaháněním strávím většinu dne…“

Co má mladý básník tím „zaháněním“ na mysli, vyplývá zřetelně z dosud neznámé básně z března 1941, která se vynořila z pozůstalosti Jana M. Tomeše.

 

Balada sobotní

Pět sedmin týdne uběhlo

a po zákonu života

(ach, jak to na nás dolehlo)

je tady zase sobota

a padá na nás tesknota

a vášně vykukují z měchu,

v němž všechno víří, kolotá.

Píši si báseň pro útěchu.

 

V tom je dnes člověk nemehlo:

odolat svodům eróta.

To klidné z nás se zaběhlo,

neklid v očích mihotá,

ach, kde je, kde je ochota

dáti mi náruč lásky v mechu?

Nic, prázdno, smrt a temnota.

Píši si báseň pro útěchu.

 

Ach, co mi to zase naběhlo?

Zavřít měch? Marná robota.

Ach, kéž by to zas ulehlo,

kéž by mi splaskla kalhota,

nebo mi stoupne teplota

a zatáhnu si do pelechu

než kokotu spíš kokota.

Píši si báseň pro útěchu.

 

To, co je hravé a provokativní, nemělo by se soudit s akademickým odstupem.

Mládenci se rádi tahali za bimbásky a to k danému věku patří. Brouk zase k smrti rád tahal lidi za fusekli. Celkem chytře. A zábavně. Stejně jako Ivan to byl pracháč, dokonce ještě větší pracháč: jeho tatínek vlastnil „řetězec“ obchodních domů Brouk a Babka.

A Ivan Blatný, snad i díky předčasnému odchodu rodičů, se v oblasti psycho-sexuální vyvinul trochu jinak než běžný muž. Pro svou odlišnost, kterou zřejmě sám pociťoval, pak hledal a nacházel oporu v myšlenkových konstruktech, s nimiž se potkal v letech zrání.

Bohuslav Brouk svými texty neudělal z Blatného „úchyláka“; jen mu umožnil považovat to, k čemu byl puzen, za normální… a tedy možné.

Ivanovy vztahy se ženami, které známe, dokládají, že byl tak trochu samosprašný. Bez ohledu na to, kolik koitů absolvoval. Nikdy se neoženil, neměl dítě, žádnou ženu neučinil ani na chvíli částí své domácnosti, a ačkoliv mu v exilu – a v blázincích! – ženy chyběly, v podstatě se bez nich obešel od svých třiceti let. Nepočítaje v to prostitutky, jež byly pevnou součástí jeho „životního plánu“ v podstatě od patnácti a jejichž kouzlo a moc tkvěly v tom, že od nich mohl člověk kdykoli odejít zpět do své výsostné samoty.

Trochu člověku zatrne nad jinou větou Broukovy filozofické rukověti onanisty: „Stačí udržeti si svou energii pro sebe, abychom byli dokonale šťastni.“

Možná právě ona je klíčem k pochopení třiceti osmi let, která strávil Blatný v psychiatrických léčebnách…

 

Úryvky z publikace Martina Reinera Básník: Román o Ivanu Blatném (Praha: Torst, 2014, s. 301–303 a 309–314).

 

Doplňující poznámka Martina Reinera (e-mail Viktorovi A. Debnárovi, 7. května 2014)

Řekl bych, že ta pravděpodobnost, že Blatný Brouka četl, je tak 95procentní. Existuje řada dokladů, že Vítězslav Nezval, který se s Blatným seznámil v roce vzniku Surrealistické skupiny (1934), se staral o svého nového „svěřence“ s příkladnou péčí zvláště ve věcech literárních a sexuálních. Z nepublikovaného deníku Josefa Věromíra Plevy vím, že Nezval vzal Blatného ke své „dobré známé“, která ho následně připravila o panictví, přičemž Nezval i s Plevou u obřadu přímo asistovali. Blatný byl v první fázi surrealismem přímo posedlý a Nezval ho velmi bohatě zásobil „vhodnou“ literaturou, tím spíš, měl-li ve věcech sám prsty.

Taky existují přímé (korespondenční) doklady, že Blatného osudový přítel Jiří Orten, který v Praze jeden čas spával u Františka Halase, věděl velmi přesně, kde míval Halas Erotickou revue uloženu. Aby tak atraktivní materiál znal Orten a jakýmkoli způsobem ho v té době nezprostředkoval Blatnému, je téměř vyloučeno.

Příslušná kapitola je samozřejmě jakýmsi způsobem vyfabulovaná, ale kontrapunkt Dr. Tissot vs. Bohuslav Brouk symbolizuje (a myslím dost přesně) Blatného vztah k babičce a surrealismu, tedy dvou základních – a protichůdných – vlivů v jeho patnácti až cca devatenácti letech. Ostatně Blatného doložené sexuální chování i otevřenost, s jakou se k ipsaci hlásil, zdají se svědčit samy o sobě, že byl vzorným následníkem svého „ideologa“ B. B.

 

Martin Reiner - Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka

Martin Reiner – Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka

Ivan Blatný v sedmnácti letech s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)

Sedmnáctiletý Ivan Blatný s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)

Jiří X. Doležal: Paní s vulvou v ruce a vaginální mapování

Rád tepu šarlatány, proto jsem se vydal i za terapeutkou, která provádí takzvané vaginální mapování. Co to je? Po rozhovoru s paní Yamunou jsem musel přiznat, že ne každý ezoterik musí být šarlatán.

Paní Mgr. a Mgr. Petra Částková, jinak též Yamuna, má pod ezoterickým hávem schovanou vcelku standardní surogátní terapii. Za nemalé peníze – deset tisíc korun za tři trojhodinová sezení – seznámí svého klienta, přesněji klientku, s možnostmi, jak získávat libost – rozkoš – z vlastního genitálu. Tedy žádné aury, žádné duhy a jednorožci, ale starý dobrý orgasmus.

Paní Yamuna provozuje server mamjirada.cz a v podstatě učí ženy, aby „jí“ – každá tu svou – měly rády a dokázaly z ní čerpat energii a potěšení. Paní Yamuna sice nesdílí zálibu v mém oblíbeném psychoanalytikovi Broukovi (který veškeré lidské prožívání zjednodušeně řečeno odvozoval od orgasmu), ale v praxi to vypadá, že Broukovy teorie úspěšně uvádí do praxe. Yamuna je zkušená masérka, a za tři hodiny tantrické masáže genitálu – což v podstatě je ono „vaginální mapování“ – myslím dokáže rozmasírovat i frigiditu chladnou jak Grónsko. Což následně může u klientky změnit celý život. Takže jsem pod esoterickým hávem našel rozumnou psychologickou praxi, která není ani šarlatánská, ani podezřelá.

Na závěr mne paní Yamuna uvrhla do rozpaků. Nechala si od slavného britského sochaře Jamieho McCartneye z Brightonu odlít svůj klín, a má odlitek vystavený v knihovně. Když jsem odcházel, ukázala mi ho – a já jsem najednou stál před ženou, která měla vulvu na dlani. Existenciální zážitek jak hrom!

Reportáž Jiřího X. Doležala Paní, která jí má si přečtěte v týdeníku Reflex, který vyšel 23. července 2015; přítomný text byl publikován na Reflex.cz 24. července 2015.

Yamuna

Yamuna (2015, foto Honza Mudra)

Bohuslav Brouk: Formy extragenitální ipsace

Skončivše popis různých forem genitální ipsace, budeme se nyní zabývati, vzhledem k sexogenní oblasti urogenitální, ipsa­cí druhého jejího pásma, ipsaci urethrální. Urethrální ipsaci, spočívající v dráždění sliznice močové trubice (urethry), lze prováděti, jak již z anatomických poměrů vyplývá, toliko in­strumentálně, pomocí více méně tenkých tyčkovitých nebo drobných, obvykle kuličkovitých předmětů. O těchto pomůckách zpravují nás lékaři, kteří měli za úkol odstraniti je, když nešťastnou náhodou uvízly v urethře. Podle jejich zpráv užívají se k ipsaci urethrální: dráty, stonky rostlin, slámky, větvičky, tužky, násadky, párátka, sirky, vlásenky, dráty ku pletení, ženkle, šídla, jehly, jehlice, sondy, katetry a jiné různé tyčky a trubičky z kovu, dřeva, skla, gumy, vosku a podobně. Z druhé kategorie předmětů jsou to všelijaká zrnéčka, seménka, korálky, knoflíčky atd. Pokud se týká mužů, sděluje na př. Mauriac, kterak jistý ipsant si zaváděl v močovou trubici 7–8 palců dlouhý železný drát – háčkovitě na konci zahnutý. A. Wild proti tomu zaznamenává případ, kdy 64letému starci uvízla v močové trubici k ipsaci použitá jehličnatá větvička ze smrku, jejímuž vytažení bránily vzpříčené jehlice. Lallemand pak odstranil jistému padesátiletému muži v urethře váznoucí matracovou jehlu. Jinak věnuje podobným případům celou stu­dii C. Posner v Therapie der Gegenwart ze září roku 1902 pod názvem: Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle.1

Dále z močového měchýře, kam až se rovněž mohou dostati instrumenty vyklouznuvší z rukou ipsanta, vyňal Senn operativně kus rostlinného stonku podobně jako Rigal a Ponnet. Chopart vyoperoval odtud dokonce jednomu kapucínovi kus inkrustované šňůry tloušťky malíčku. Taktéž odstranil z mo­čového měchýře roku 1877 štrasburský profesor de Boechel dva knoflíčky od košile. Jeden měl průměr 10 mm, druhý 11 mm. Jistý mladík užíval jich k ipsaci tím způsobem, že je navlékal na drát, který si zaváděl do urethry. V pražském anatomickém ústavu jest pak zvláštní močový kámen, vzniklý inkrustací jehlice v močovém měchýři. Této jehlice užil k ipsaci jistý učeň. Nešťastnou náhodou dostala se do močového me­chýře, kde inkrustovala až na špičku, jež zůstala volná. Tou byl posléze proražen močový měchýř a mladý ipsant zaplatil svůj manévr smrtí.

U žen je urethrální ipsace rovněž hojně rozšířena. V minu­lém století používaly k ní ženy dokonce tak často vlásenek, že r. 1862 jistý chirurg sestrojil pro osudné případy zvláštní přístroj, aby je odstraňoval z ženského měchýře. Jinými zná­mými předměty, které vyklouzly z rukou ipsujících žen a dostaly se až do močového měchýře, jsou na př. krabičky na­ jehly, dřevěné nebo kovové, naplněné nebo prázdné, jež odstra­nil Rigai, Cartier, Dieulafoy atd. Denucé sděluje opět případ, kdy v močovém měchýři jisté ženy byl nalezen kus svíčky a růžence a Moreau dokonce uvádí, že extrahoval jedné ženě v pařížské nemocnici z močového měchýře Apiovo jablko. Jin­dy prorazila inkrustovaná tužka 14 cm dlouhá měchýř čtyřiadvacetileté dívky, jak nás zpravuje Pamard, který jinou ženu opět zbavil špičky ze slonoviny, tři a půl palce dlouhé a pět čárek silné, váznoucí v urethře. Dále jak uvádí Lachès, sloužila za nástroj k instrumentální urethrální ipsaci mladé, dva­cetileté dívce i ušní lžička (cure-oreille).

Třetím sexogenním pásmem je oblast anální, jejíž ipsace, týkající se samotného anu, může být provozována digitálně, přičemž jest uzavřená řiť buď lechtána nebo otvírána prsty. Instrumentálně je pak obvykle praktikována frotérsky, třením uzavřeného anu různými předměty, jako na př. ručníkem, žínkou, kartáčkem, mycími houbami apod. Příležitostně mohou se lidé takto vzrušovati i třením řiti o hrany a rohy nábytku nebo o různé tyče, na př. sedíce obkročmo na zábradlí etc. Zvláště intensivní stává se povrchová ipsace anu při jeho patologických deformacích (hemoroidy, anální fisury apod.). Objektně dochází k povrchovému análnímu ukájení hlavně při anilinctu (lambitus analis), k análně rektálnímu dráždění pak nejčastěji koitem. Rektální soulož může být ipsačně reprodukována digitálně pomocí jednoho nebo více prstů, nebo instrumentálně pomocí různých předmětů, jež si sami zavádí­me řití v rektum. Při této kohabitační, rektoanálni ipsaci spojuje se dráždění nastávající otvíráním anu se vzruchy vyvolávanými třením sexogenního rekta anebo též prostaty, jejíž sexogenity se často využívá i při ipsaci urethrální.

Za instrumenty používané k tomuto druhu ipsace slouží po­dobné předměty, jakých užívají ženy k ipsaci vaginální. Před­ně jsou to běžné, náhodně použité předměty zhruba penisového tvaru. Dovídáme se o nich hlavně z lékařských zpráv, neboť mnohdy uvíznou v rektu ipsantově a jejich odstranění vyžaduje lékařského zákroku. Tak na př. v roce 1847, podle zprávy Vidalovy, přišel do pařížské nemocnice jistý zřízenec, v jehož rektu vězela rozbitá číše zavedená tam z ipsačních dů­vodů. Pacientovi nemohlo být bohužel pomoženo a nehoda vyžádala si v krátku jeho život. Velpeau opět uvádí ze své praxe, že vytáhl z řitě jednoho pacienta lahvičku na kolínskou vodu 28 cm vysokou. O užití lahví k anální ipsaci zmiňují se také Schauenstein a J. C. Warren. Rovněž lékaři berlínského se­xuologického institutu měli příležitost extrahovati z recta svých pacientů cizí tělesa, uvíznuvší tu při ipsaci. V jednom případě bylo to závaží od hodin formy zploštělého vejce, dlou­hé 16 cm a o maximálním průměru 5,5 cm. V jiném případě vytáhli z řiti dřevěný válec zabalený do novinového papíru. Byl vysoký 24 cm a v průměru měřil 5 cm. Dále uvádí Hammond, že jeden mladík z New Yorku provozoval anál­ní ipsaci pomocí tužky nebo jindy pomocí naolejovaného držátka kartáčku na zuby. Dokonce bylo zjištěno, že v rektum byl uveden, byť ne ipsačně, vlastní rukou, i prasečí ocas. Jiné zprávy svědčí pak, že k immissio in rectum jest užíváno růz­ných sklenek, lžic, mrkve, bramborů apod. Nejužívanějším tu instrumentem k rektoanální ipsaci je však klistoir sloužící jinak k úpravě stolice. Markýz de Sade líčí podobný případ ukájení ve svém spisu Společnost přátel zločinu, v němž se Julietta sexuálně dráždí pomocí zadních výplachů.2

Pokud jde o instrumenty zvláště k sexuálním manipulacím zhotovené, zavádějí se v řiť taktéž olisby, o nichž jsme dříve pojednali. Doklad o tom nacházíme již i v řecké mytologii. Když Dionýsos bloudil po světě, chtě se dostati do podsvětí ke své matce Semele, potkal mladíka zvaného Prosymnos, jenž mu ukázal cestu do říše Hádovy. Za odměnu si vymínil, že mu Dionýsos, až se vrátí, bude po vůli. Leč Prosymnos zemřel dříve než mu mohla býti jeho služba oplacena. Přesto však i Dionýsos, navrátiv se z podsvětí, dodržel svůj slib a to tím způsobem, že vyřezal z větve fíkovníku falus, jejž zasadil do hrobu zemřelého a nahými hýžděmi naň usedl. Dále nacházíme v klasické literatuře doklad o užívání olisbu k anální ipsaci v jisté Kratinově komedii, v níž podle výkladu Meineckova se mluví o Narkissových olisbech. Jinak svědčí o zavádění olisbu v řiť za starověku již uvedený citát z Petronia.

Mimo olisbu slouží k anální ipsaci i jiný nástroj, zvláště k tomu zhotovený. Je to anální violina popsaná Villiotem v knize Les grandes flagellés. Skládá se z koule ze slonoviny upevněné na struně. Koule zavede se v rektum a po struně přejíždí se smyčcem, což způsobuje dráždivé vibrace. Původně pochází prý tlento instrument z Orientu. Vzhledem k nástrojům užívaným k vaginální ipsaci lze jej považovati za obdobu rinnotamy.

Dalším sexogenním pásmem, k němuž přistupujeme, je oblast orální. Její ipsace na rozdíl od předešlých druhů sebeukájení může býti provozována kromě jiných způsobů i samostatně, bez pomoci jakéhokoliv jiného orgánu nebo instrumentu. Samostatně prováděnou ipsací orální je dumlání rtů nebo jazyka. Jinak praktikuje se orální ipsace dumláním různých orgá­nu, partií, vlastního těla, které jsme schopni svými ústy dosáhnouti. Nejobvykleji bývá dumlán při této formě orální ipsace jeden nebo více prstů vlastních rukou, hlavně palec. Lindner však zaznamenává i případy dumláni hřbetu ruky, paže, ba i palce od nohy. Dumláme-li pak různé předměty, které lze do úst uchopiti nebo v ústech žvýkati či přemílati, jako např. násadky, tužky, knoflíky, kuličky etc., jde o instrumentální ipsaci orální.

Z jiných sexogenních pásem je nejznámější pásmo mamilární. Třením a hnětením prsních bradavek dovedou se mnohé ženy i muži plně ukojiti. Mamilární ipsace je provozována buď prsty, digitálně, nebo instrumentálně, různými předměty jako kartáčky apod. Za zvláštní nástroj slouží k ní kroužky, které kdysi bylo u žen módou nositi v propíchnutých hrotech prsů. Jistá žena píše o tom z vlastní zkušenosti: „Pocity při operaci a několik dnů po ní nenáleží ovšem k nejpříjemnějším, avšak kdo chce jísti vejce, musí roztlouci skořápku. Mo­hu klidně říci, že příjemný pocit, který mi působí klouzání kroužků, odškodňuje mne velmi bohatě za nepatrné bolesti, jež jsem kdysi přestála.“ (John Bull beim Erziehen, str. 82.).3 Jinak dochází na mamilární ipsaci pomocí sprch, kdy mimo me­chanické vzpruhy vyplývající z dopadu vodních praménků mů­že nás vzrušovati voda i svou abnormální teplotou. Rohleder se dokonce zmiňuje o praktikování mamilární (mamální) ipsace chemickými ingrediencemi.

Pokud se týká ipsačního dráždění otvorů nosních a ušních, jsou v ně zaváděny mimo prsty i různé předměty tyčinkovité nebo kulovité, na př. sirky, párátka, fazole etc.

Rovněž ipsace všelijakých speciálních povrchových sexogen­ních oblastí našeho těla děje se povšechně nejobvyklejšími způsoby, hlavně formou manuální (resp. digitální) a instrumentální, čímž se však není nutno zvláště zabývati. Podrobněji zbývá nám toliko zmíniti se o různých způsobech ipsace totální. Pokud se ipsace celého těla týká, jedině jeho povrchu (ipsatio totalis externa), je provozována mechanicky frotáží. Byly pozorovány případy, kdy lidem dostačuje k úplnému ukojení i tření těla holýma rukama nebo ručníky, žínkami, kartáči, mycími houbami apod., jež provádějí buď na sucho, nebo při němž se oplachují, mydlí či natírají různými tuky a tekutinami. Některé prostředky sloužící k natírání těla působí též energeticky nebo chemicky, takže nelze tu mluviti již o mechanické ipsaci, alespoň ne v čisté formě.

Při interní totální ipsaci, umožněné vnitřní, hlavně svalovou sexogenitou lidského organismu, nastává mechanické dráždění předně pohyby, a to buď vlastními nebo sdílenými. Sexuální ukojení tohoto druhu a způsobu je mnohdy vyvoláváno tělesným cvičením, houpáním na tělocvičném nářadí či na houpačkách, jízdou na kolotočích nebo na horské dráze, rotací na otáčivých židlích ap. Tak na př. Hirschfeld zmiňuje se o podobné zajímavé formě sebeukájení v případě jistého narcisty, který pznav prvé sexuální vzrušení pří jízdě ve vlaku, ukojil se tím způsobem, že se několikráte po sobě vzepjal na hrazdě. Orgasmus se normálně dostavil po dvacátém neb třicátém vzepření. Dále bylo zaznamenáno, že jisté služebné děvče se ukájelo pravidelně každou neděli houpáním na loďkových houpačkách. Mnohdy dosáhlo takto v krátké době až třikráte za sebou silného orgasmu.

Jiným způsobem mechanické interní ipsace, při níž ovšem dochází i na dráždění povrchu těla, jsou masáže svalstva samy na sobě provozované nebo stahování, sešněrování těla korsetem atd. Konečně lze orgasmu dosáhnouti i strangulací, kterou se již mnozí lidé nechtěně připravili o život z čistě sexuálních motivů. Za čistě interní totální energetickou ipsaci je nutno považovati i elektrisaci těla, pokud je proud přiváděn do těla prostým přívodem a nikoli elektrickou masáží nebo elektrisací speciální sexogenní oblasti. K chemické ipsaci tohoto druhu slouží pak požívání různých dráždivých nebo omamných látek, které mimo případné blažené stavy duševní působí i rozkošné pocity tělesné. Tím skončili jsme popis jednotlivých druhů a způsobů ipsace.

Způsob ipsace nelze však mnohdy vůbec přesně určiti, jeli­kož při ipsaci se často kombinují různé její způsoby. Obecně podle kvality vyvolávaných vzruchů, vymyká se určení způ­sobu ipsace přesné determinaci proto, že energetické nebo chemické dráždění je obvykle produkováno zároveň s drážděním mechanickým. S mechanickou ipsací splývá energetická ipsa­ce na př. při používání teplých sprch, elektrické masáže atd. a chemická ipsace opět při tření sexogenních oblastí různými chemicky působícími prostředky nebo při šlehání kopřivami apod. Způsob provádění ipsace rovněž není mnohdy vyhraněný, poněvadž četní ipsanté vzrušují se zároveň několika způsoby. Tak na př. manuální ipsace, jakož i ipsace instrumentální, kombinují se často zároveň s ipsací femorální atd. Dále do­chází na kombinace různých způsobů ipsace i střídavě a to tak, že se někdy užívá k úvodní ipsaci jiné formy, než jakou je potom ipsace dovršována.

Na konec zbývá nám zmíniti se ještě, že ipsaci, pokud to snad přímo určitý její druh neb způsob nevylučuje, lze vše­obecně provozovati v různých posicích, v leže, v sedě, ve stoje, v kleče apod., ať jsme oblečeni nebo svlečeni. Skrývá-li oblast, jež má býti ipsována, šat, můžeme ji ipsovati i skrze něj, aniž ji obnažujeme nebo aniž hledáme jiným způsobem přímý přístup k ní. Skrze šat bývá na př. mnohdy praktikování genitální ipsace formy frikčně instrumentální, stejně jako formy manuální neb femorální. Manuální a femorální ipsace v takovýchto případech je pak zároveň i instrumentální ipsací.

Kapitola Formy extragenitální ipsace z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 42–48).

Poznámky (autora webu)

1 POSNER, C. Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle. Therapie der Gegenwart, September 1902, s. 401–404.

2 Brouk má na mysli Sadeovo dílo Julietta čili Slasti neřesti (přel. Jaroslav Picka. Praha: Hokr, Čejka a Picka, 1930); poslední české vydání – vycházející z vydání z r. 1930 – Praha: Dybbuk, 2007.

3 John Bull beim Erziehen: Eine Sammlung Briefe von Anhängern und Gegnern der körperlichen Züchtigung und der Korsettdisziplin. Dresden: Dohrn, 1901.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století

Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.

Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.

Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.

Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.

Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.

A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.

Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…

Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.

Radim Kopáč (1976), 2014

Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014