Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Mácha

Ve sladké tísni klína

V nakladatelství Paseka vyšla koncem dubna publikace Radima Kopáče, Josefa Schwarze a Jakuba Šofara Ve sladké tísni klína s podtitulem Erotika v české literatuře od počátků po dnešek.

Kniha je věnována „Bohuslavu Broukovi, tomu, co nemá pohlaví zarostlé mechem“.

Výprava za tématem erotiky napříč staletími – od počátků po rok 1989. Pouť začíná v polovině 14. století dramatickým Mastičkářem a končí texty, které vznikly těsně před „listopadovým uragánem“. Povaha sebraného materiálu je různá, jako se různily doby, kdy jednotlivé příspěvky vznikaly. Čtenář objeví jak velké postavy dějin české literární erotiky (Jeník z Bratřic, K. H. Mácha, K. J. Obrátil), tak desítky autorů anonymních, zapomenutých nebo dosud neobjevených. Autorem osvětové předmluvy je esejista Jan Nejedlý. Kniha pojatá zábavným, nenuceným způsobem poslouží dobře k čtení, listování i snění v každém věku.

Ukázku najdete zde.

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Reklamy

Karel Veselý o Broukovi

[…] Tippnerová na jednom místě knihy připomíná rozhořčení Bohuslava Brouka nad podobou oslav máchovského jubilea v roce 1936. Vytočilo ho, že pro Čechy přestal být Mácha geniálním básníkem a stal se jen národním básníkem. „Romantický kult géniů byl u nás nahrazen osvícenským kultem národních buditelů, kteří mají býti spíše vzorem ideálních občanů než ideálními typy vědců a umělců.“ Kdyby se něco podobného mělo stát českým surrealistům, bylo by to velmi na pováženou.

Naštěstí pořád existuje časopis Analogon a pomalu se také splácí vydavatelské dluhy, které máme k významným postavám skupiny – vloni vyšel třetí svazek díla Vratislava Effenbergera nazvaný Republiku a varlata a aktuálně na pultech knihkupectví najdete Broukovy sebrané publicistické práce Na obranu individualismu. Kéž by i vydání knihy Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze přispělo k tomu, aby odkaz těch, kteří se (slovy Effenbergerovými) „dostali za hranice umění, za ony hranice, za nimiž řvou příliš skutečné klaksony nebezpečí“, zůstal i nadále aktuální.

Úryvek z recenze Karla Veselého publikace Anji Tippnerové Permanentní avantgarda?: Surrealismus v Praze (Právo, 16. 10. 2014, příl. Salon, s. 5).

 

Anja Tippner

Anja Tippner (foto: Egbert Baars), 2006

A.Tippner - Permanentní avantgarda (Academia 2014)

A. Tippner: Permanentní avantgarda? (Academia, 2014)

Brouk v pořadu o deníku Karla Hynka Máchy

Sto čtyřicet let se kolem toho dělaly tajnosti. Sto čtyřicet let byl spisovatel Karel Hynek Mácha spojován s láskou spíše platonickou a zmínky o jeho lechtivém deníku se raději rychle přecházely.

Až v roce 2007 vyšlo zcela přesné rozluštění šifer, kterými deník psal. Kdybychom vám z něj přečetli všechny pasáže, dost možná byste se červenali. Redaktorka Kateřina Kořínková odcituje jen některé části a především vám řekne, co se kolem téhle sexuální literatury dělo.

Zmínka o Bohuslavu Broukovi (3:55 min.) je součástí reportáže Intimní deník Karla Hynka Máchy (pořad Víkend, TV Nova, 12. listopadu 2013); zmínka se týká Broukova soudního sporu a eseje Máchův kult (1936).

Strana z šifrovaného deníku Karla Hynka Máchy

Strana z šifrovaného deníku Karla Hynka Máchy (1835)

První strana Broukova Máchova kultu (Ani labuť ani Lůna, 1936)

První strana Broukova eseje Máchův kult (in Ani labuť ani Lůna, 1936)

Klára Kubíčková: Onanie jakožto světový názor, čtení jen pro dvě stě labužníků

Česká literatura má málo tak podivínských zjevů, jakým byl Bohuslav Brouk (1912–1978). Provokatérovi a ironickému filozofovi vychází ke stému výročí narození a pětatřicátému výročí úmrtí kniha nazvaná Soukromé tisky. V nákladu pouhých dvou set kusů ji vydávají Broukovi potomci, editoval ji Viktor Debnár. „Je dárkem pro literární fajnšmekry a využití klasických prodejních kanálů je tak zbytečné,“ vysvětluje Debnár omezenou dostupnost Soukromých tisků. Dají se totiž pouze objednat na internetu, do knihkupectví se nedostanou.

Jak texty do publikace vybíral? Muselo jít o esej a zároveň o skutečný soukromý tisk, tedy o něco, co vyšlo pro úzký okruh čtenářů, nikoli pro masové šíření. Je tu provokativní úvaha Onanie jakožto světový názor, analýza Máchova kultu či doslov ke Štyrského textu Emilie přichází ke mně ve snu.

Brouk třeba navrhoval, aby byl pojem samohana nahrazen samochválou, nebo se snažil o výklad Máchy bez přehnaného obdivu. Podle něj nebyl hrdinou, který zemřel proto, že jakožto spořádaný měšťan pomáhal uhasit požár. Důvod byl jiný – skoro hodinu běžel coby básník-romantik, jenž nemohl odolat kouzlu plamenů, podívat se na to, jak hoří.

(klr) [= KUBÍČKOVÁ, Klára]

Článek byl publikován v deníku Mladá fronta Dnes, 12. 2. 2013, r. XXIV, č. 36, s. D5.

K. Kubíčková - Onanie jakožto světový názor (MF Dnes, 12. 2. 2013)

K. Kubíčková: Onanie jakožto světový názor… (MF Dnes, 12. 2. 2013)

Klára Kubíčková (denik.cz)

Klára Kubíčková (zdroj: denik.cz)

Věra Beranová: Znovu objevovaný Bohuslav Brouk

Jsou osobnosti našich kulturních dějin, které se velmi těžko zaškatulkovávají, velmi těžko se shánějí do houfu. Mezi ně bezpochyby patří i Bohuslav Brouk (1912-1978). Jeho životní osud byl pravděpodobně jinak nasměrován, než se později rozvinul. Pocházel z podnikatelské rodiny spolumajitele jednoho z nejrozšířenějších obchodních domů na území Čech, Moravy a Slezska.

Možná si nejstarší generace vzpomene na obchodní domy „Brouk a Babka“. Již od svých středoškolských studií byl literárně velmi aktivní. Publikoval články v periodikách ReDu, Tvorbě, Zvěrokruhu. Tak jako řadu dalších, i Brouka okouzlila v 30. letech psychoanalýza. Jako jeden z prvních překládal stati S. Freuda, C. G. Junga. Jeho exaktní přístup k problémům se projevil původní volbou studia přírodovědných disciplín, které později doplnil studiem humanitních věd na UK. V těchto souvislostech mu byl z uměleckých konceptů velmi blízký surrealismus; chápal jej právě v kontextu s psychoanalýzou, která se mu stala celoživotní metodologickou inspirací. Již v roce 1930, tedy ve svých 18 letech, publikuje v ReDu stať nazvanou Problém oidipovského komplexu [správně oidipuskomplexu – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu] v moderní sociologii. V této i v dalších statích se snaží o jistou provázanost psychoanalýzy s marxismem, tyto jeho představy byly však pro většinu levicové umělecké kritiky nepřijatelné.

V 30. letech se věnuje tehdy dosti tabuizovanému tématu, a sice sexu. Četná kritika jeho studií má pak často charakter nejen odborný, ale v podtextu do jisté míry i morální. Publikuje vedle významných a erudovaných autorů i ve známém sborníku vydaném k 100. výročí Máchova úmrtí Ani labuť ani Lůna, studii nazvanou Máchův kult. Jeho vidění Máchy bylo poněkud odlišné než u jeho souputníků, apeloval například na vydání dnes již známého Máchova deníku, který i po mnoha letech, kdy byl publikován, vzbudil doslova senzaci.

V roce 1938 vydává zásadní studii nazvanou právě v této době velmi příznačně Patologie životní zdatnosti, jejímž základem se stala jeho disertační práce. Přestože se zabýval otázkami hledání podstaty jedinečnosti osobnosti, či možná právě proto, řeší ve své knize i problematiku tvůrčí, tedy i umělecké osobnosti. Práce je seriózně historicky zpracovaná. Kladl si základní otázku: Jaký je vztah geniality a šílenství? Odpovědi hledá v historickém kontextu, a to již od nejstarších dob, až po svou současnost, tedy konec 30. let 20. století. Genialitu vidí v nejrůznějších oblastech, tedy i ve sféře umění. Bohuslav Brouk si je vědom několika problémů, které se dají shrnout do jednoduchých otázek: Je genialita podmíněna nenormálností? Musí být každý umělec geniální?

V závěru knihy Patologie životní zdatnosti, poté co podal dosti podrobný sumář nejrůznějších názorů, konceptů, dochází k docela skeptickému resumé: „Pojmy genialita, talent, nadání, neobyčejný duch atd. jsou pojmy, které se pokoušejí svým zdánlivě racionálním vzezřením zastírat iracionální, mysteriosní pojímání úspěšné činnosti. Jsou to pojmy stejně nevěcné a mystické jako pojem svatosti.“

Rok 1938 znamená, jak obecně politicko-historicky, kulturně, tak také z hlediska individuálních osudů, velký předěl, čas lámání chleba, čas ujasňování postojů. Přes své mládí patřil Bohuslav Brouk k těm, kteří tvořili duchovní klima své doby, i když byl mnohými podceňován či nedoceňován. Vzpomeňme jen odsudky na jedné straně F. X. Šaldy za Broukovu studii ve sborníku Ani labuť ani Lůna, či z jiného názorového břehu kritiku Ladislava Štolla a jiných. V tomto zlomovém roce se rozpadá surrealistická skupina, kdy hlavním důvodem nebyly rozbroje estetické, filosofické, kulturní ani ne ideové, ale čistě politické (víra či nevíra, hodnocení politických procesů v Sovětském svazu). Brouk se staví v konfliktu mezi Nezvalem a Teigem na stranu Karla Teigeho, a také Jindřicha Štyrského a Toyen.

Ve válečném období pracoval Bohuslav Brouk v rodinném podniku jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť. V drobnějších studiích se soustřeďoval na psychologickou problematiku, jako například stati Strach z oddechu (1939), Bludnost jedné představy (1940) a další. Šok z hrůzných válečných událostí byl pro Bohuslava Brouka velmi hluboký. S velkým zaujetím se přidává k těm, kteří hledají důvody vzniku nacistické ideologie. Ptá se spolu s intelektuály, ale i prostými lidmi, jak bylo vůbec možné, že tyto scestné myšlenky ovládly německý národ a tak hluboce se vryly i do vědomí jiných národů. Bohuslav Brouk vidí a chápe tento důvod poněkud jednostranně. Podle něj zdroj této ideologie pochází a je skryt v tradiční sexuální zvrhlosti, kterou vidí například v bezmezné lásce k vůdci. Jistěže je toto vysvětlení velmi zajímavé, je však také jednostranné a paušalizuje příslušníky jednoho národa.

Tak jako mnozí jiní, cítí Bohuslav Brouk potřebu vyjadřovat se po skončení války k věcem obecným. Svět se prudce mění, je potřeba jej nejen vykládat, ale i varovat. K těmto studiím, které měly apelačně-kulturní charakter, patří i Broukův spisek Závažnost obecného vzdělání, vydaný v roce 1946.

Rozptyl zájmů B. Brouka byl značný. Patřila k němu i architektura, ovšem ve smyslu kulturně-politickém. K vyslovení svého názoru na protichůdné trendy v současné architektuře si zvolil recenzi přednášky Ing. arch. Jiřího Štursy o soudobé architektuře v SSSR, přednesenou ve Spolku posluchačů architektury. Slova J. Štursy jsou mu východiskem pro deklarování vlastních závěrů. Jedná se o spor o podobu socialistické architektury. Jsou zde v podstatě dva naprosto protichůdné výklady, a s nimi také konkrétní realizace. Zatímco v rámci socialistického konceptu československé architektury mezi válkami je tato představa spojována s funkcionalismem a konstruktivismem, v SSSR, tedy v zemi socialistické, se za socialistickou architekturu, a to již zhruba od roku 1932, prosazuje historizující pojetí. Tedy v analýze Bohuslava Brouka se pod jedním názvem skrývají dva naprosto odlišné architektonické koncepty. Bohužel tento poznatek ve své době zanikl a česká teorie architektury se k němu vrací až v 60. letech.

Za nejzdařilejší Broukovu práci v poválečném období, která vyšla ještě v Československu, můžeme považovat dosti rozsáhlý text nazvaný Lidé a věci. Je pozoruhodné, jak zde s přehledem předešel svou dobu. Chápe a demonstruje věci nejen z estetického hlediska, ale tak, jak mu to bylo vždy nejbližší, z hlediska psychologického. Všímá si až chorobného vztahu lidí k věcem. Toho, co my dnes, tedy v odstupu více než šedesáti let, shrnujeme pod obecné zastřešení konzumního způsobu života.

Po válce se Brouk plně ztotožnil s koncepcí poválečného uspořádání v rámci programu KSČ. Pořádá přednášky o dialektickém materialismu, ke kterému přistupuje tvůrčím způsobem. Pro svůj rodinný původ a mnohdy nekonformní myšlenky se stává trnem v oku ortodoxním komunistickým ideologům, a tak hledá politickou oporu u Národněsocialistické strany. Postupně však vidí jistou bezvýchodnost své občanské i odborné existence, a tak v březnu 1948 ilegálně přechází hranici u Kašperských hor. Emigruje do Paříže, později do Melbourne v Austrálii, od roku 1958 žije v Londýně, přednáší na Polytechnic of the South Bank. Postupně se jeho finanční situace podstatně zlepšila, vydává jako soukromý tisk své básnické sbírky, například Ohlasy básní českých nebo Dvacet let svobody. V roce 1978 v Londýně umírá.

Estetické studie patří u Bohuslava Brouka jen k jedněm z mnoha literárních aktivit. Přes jistou marginálnost nesou pečeť originality, jedinečnosti. Stěžejní z hlediska vývoje českého estetického myšlení je Broukova orientace na psychoanalýzu, jeho na svou dobu velmi otevřený vztah k sexu, k umělecké tvorbě vážící se na tuto problematiku.
Bohuslav Brouk byl velmi často kritizován z nejrůznějších úhlů pohledu. Kritiky byly v řadě věcí oprávněné, a to především tehdy, když poukazovaly na Broukovu bezbřehost úvah, často velmi povrchních. Nemohly mu však nikdy upřít velkou invenci, schopnost netradičních pohledů a řešení. Díky uvědomění si originality Broukových názorů vychází, i když sporadicky, po roce 1990 některé jeho studie.

Článek byl publikován v časopise Obrys-Kmen (r. 18, č. 38, s. 2; příloha deníku Haló noviny, 19. září 2012, r. 22, č. 220).

Časopis Obrys-Kmen (logo)

Radim Kopáč v Létavicích touhy o Broukovi

[…] Podobnou úzkost a podobné hysterické reakce vzbuzoval „šifrovaný deník“ Karla Hynka Máchy z podzimu 1835. Ačkoli mezi výroky o „picání“ a „fikání” Lori a básníkově „tropení onanie“ nachází čtenář cenné paralely s čítankovou částí Máchovy tvorby a jeho života, ačkoli deník nabízí průkazný materiál o sadistických sklonech národního velikána i o jeho hluboké intelektuální depresi, ještě za první republiky, kdy sice platila následná cenzura, ale díla s erotickou tematikou se mohla šířit volně subskribentskými – tedy ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století se rozhořel ostrý spor mezi Romanem Jakobsonem, potažmo Bohuslavem Broukem, a Karlem Janským o to, zda vybrané pasáže publikovat, či nepublikovat.* Janský argumentoval příznačně: jako zajatec vlastní infantility ani na okamžik nepochyboval, že na „vině“ je objekt, tedy soubor deníkových zápisů, a své nereflektované frustrace ochotně přehrával na cizí text. […]

Úryvek z editorova úvodu k publikaci Létavice touhy: Erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (Ed. Radim Kopáč. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2011, s. 6).

Poznámky autora webu


* Badatel Karel Janský Brouka zažaloval pro urážku na cti (esej Máchův kult); průběh soudního procesu rekonstruoval Pavel Vašák v Šifrovaném deníku Karla Hynka Máchy (Praha: Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, 2007, s. 73–135).

 

Létavice touhy: Erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (2011, obálka)

Máchovská výstava a Brouk

Od 6. ledna do 13. března 2011 probíhá v písecké Sladovně výstava KHM – Dvě století české kultury s Máchou. Jeden z jejích panelů je věnován soudnímu sporu Bohuslava Brouka s badatelem Karlem Janským, který byl vyvolán Broukovým esejem Máchův kult.

Více o výstavě v článku Václava Koblence Mácha táhne na deníky a kvíz (Českobudějovický deník, 10. ledna 2011).

Titulní strana vývodního návrhu v soudním sporu s Karlem Janským, prosinec 1936