Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Autosexualismus a psycherotismus

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Reklamy

Bohuslav Brouk: Formy extragenitální ipsace

Skončivše popis různých forem genitální ipsace, budeme se nyní zabývati, vzhledem k sexogenní oblasti urogenitální, ipsa­cí druhého jejího pásma, ipsaci urethrální. Urethrální ipsaci, spočívající v dráždění sliznice močové trubice (urethry), lze prováděti, jak již z anatomických poměrů vyplývá, toliko in­strumentálně, pomocí více méně tenkých tyčkovitých nebo drobných, obvykle kuličkovitých předmětů. O těchto pomůckách zpravují nás lékaři, kteří měli za úkol odstraniti je, když nešťastnou náhodou uvízly v urethře. Podle jejich zpráv užívají se k ipsaci urethrální: dráty, stonky rostlin, slámky, větvičky, tužky, násadky, párátka, sirky, vlásenky, dráty ku pletení, ženkle, šídla, jehly, jehlice, sondy, katetry a jiné různé tyčky a trubičky z kovu, dřeva, skla, gumy, vosku a podobně. Z druhé kategorie předmětů jsou to všelijaká zrnéčka, seménka, korálky, knoflíčky atd. Pokud se týká mužů, sděluje na př. Mauriac, kterak jistý ipsant si zaváděl v močovou trubici 7–8 palců dlouhý železný drát – háčkovitě na konci zahnutý. A. Wild proti tomu zaznamenává případ, kdy 64letému starci uvízla v močové trubici k ipsaci použitá jehličnatá větvička ze smrku, jejímuž vytažení bránily vzpříčené jehlice. Lallemand pak odstranil jistému padesátiletému muži v urethře váznoucí matracovou jehlu. Jinak věnuje podobným případům celou stu­dii C. Posner v Therapie der Gegenwart ze září roku 1902 pod názvem: Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle.1

Dále z močového měchýře, kam až se rovněž mohou dostati instrumenty vyklouznuvší z rukou ipsanta, vyňal Senn operativně kus rostlinného stonku podobně jako Rigal a Ponnet. Chopart vyoperoval odtud dokonce jednomu kapucínovi kus inkrustované šňůry tloušťky malíčku. Taktéž odstranil z mo­čového měchýře roku 1877 štrasburský profesor de Boechel dva knoflíčky od košile. Jeden měl průměr 10 mm, druhý 11 mm. Jistý mladík užíval jich k ipsaci tím způsobem, že je navlékal na drát, který si zaváděl do urethry. V pražském anatomickém ústavu jest pak zvláštní močový kámen, vzniklý inkrustací jehlice v močovém měchýři. Této jehlice užil k ipsaci jistý učeň. Nešťastnou náhodou dostala se do močového me­chýře, kde inkrustovala až na špičku, jež zůstala volná. Tou byl posléze proražen močový měchýř a mladý ipsant zaplatil svůj manévr smrtí.

U žen je urethrální ipsace rovněž hojně rozšířena. V minu­lém století používaly k ní ženy dokonce tak často vlásenek, že r. 1862 jistý chirurg sestrojil pro osudné případy zvláštní přístroj, aby je odstraňoval z ženského měchýře. Jinými zná­mými předměty, které vyklouzly z rukou ipsujících žen a dostaly se až do močového měchýře, jsou na př. krabičky na­ jehly, dřevěné nebo kovové, naplněné nebo prázdné, jež odstra­nil Rigai, Cartier, Dieulafoy atd. Denucé sděluje opět případ, kdy v močovém měchýři jisté ženy byl nalezen kus svíčky a růžence a Moreau dokonce uvádí, že extrahoval jedné ženě v pařížské nemocnici z močového měchýře Apiovo jablko. Jin­dy prorazila inkrustovaná tužka 14 cm dlouhá měchýř čtyřiadvacetileté dívky, jak nás zpravuje Pamard, který jinou ženu opět zbavil špičky ze slonoviny, tři a půl palce dlouhé a pět čárek silné, váznoucí v urethře. Dále jak uvádí Lachès, sloužila za nástroj k instrumentální urethrální ipsaci mladé, dva­cetileté dívce i ušní lžička (cure-oreille).

Třetím sexogenním pásmem je oblast anální, jejíž ipsace, týkající se samotného anu, může být provozována digitálně, přičemž jest uzavřená řiť buď lechtána nebo otvírána prsty. Instrumentálně je pak obvykle praktikována frotérsky, třením uzavřeného anu různými předměty, jako na př. ručníkem, žínkou, kartáčkem, mycími houbami apod. Příležitostně mohou se lidé takto vzrušovati i třením řiti o hrany a rohy nábytku nebo o různé tyče, na př. sedíce obkročmo na zábradlí etc. Zvláště intensivní stává se povrchová ipsace anu při jeho patologických deformacích (hemoroidy, anální fisury apod.). Objektně dochází k povrchovému análnímu ukájení hlavně při anilinctu (lambitus analis), k análně rektálnímu dráždění pak nejčastěji koitem. Rektální soulož může být ipsačně reprodukována digitálně pomocí jednoho nebo více prstů, nebo instrumentálně pomocí různých předmětů, jež si sami zavádí­me řití v rektum. Při této kohabitační, rektoanálni ipsaci spojuje se dráždění nastávající otvíráním anu se vzruchy vyvolávanými třením sexogenního rekta anebo též prostaty, jejíž sexogenity se často využívá i při ipsaci urethrální.

Za instrumenty používané k tomuto druhu ipsace slouží po­dobné předměty, jakých užívají ženy k ipsaci vaginální. Před­ně jsou to běžné, náhodně použité předměty zhruba penisového tvaru. Dovídáme se o nich hlavně z lékařských zpráv, neboť mnohdy uvíznou v rektu ipsantově a jejich odstranění vyžaduje lékařského zákroku. Tak na př. v roce 1847, podle zprávy Vidalovy, přišel do pařížské nemocnice jistý zřízenec, v jehož rektu vězela rozbitá číše zavedená tam z ipsačních dů­vodů. Pacientovi nemohlo být bohužel pomoženo a nehoda vyžádala si v krátku jeho život. Velpeau opět uvádí ze své praxe, že vytáhl z řitě jednoho pacienta lahvičku na kolínskou vodu 28 cm vysokou. O užití lahví k anální ipsaci zmiňují se také Schauenstein a J. C. Warren. Rovněž lékaři berlínského se­xuologického institutu měli příležitost extrahovati z recta svých pacientů cizí tělesa, uvíznuvší tu při ipsaci. V jednom případě bylo to závaží od hodin formy zploštělého vejce, dlou­hé 16 cm a o maximálním průměru 5,5 cm. V jiném případě vytáhli z řiti dřevěný válec zabalený do novinového papíru. Byl vysoký 24 cm a v průměru měřil 5 cm. Dále uvádí Hammond, že jeden mladík z New Yorku provozoval anál­ní ipsaci pomocí tužky nebo jindy pomocí naolejovaného držátka kartáčku na zuby. Dokonce bylo zjištěno, že v rektum byl uveden, byť ne ipsačně, vlastní rukou, i prasečí ocas. Jiné zprávy svědčí pak, že k immissio in rectum jest užíváno růz­ných sklenek, lžic, mrkve, bramborů apod. Nejužívanějším tu instrumentem k rektoanální ipsaci je však klistoir sloužící jinak k úpravě stolice. Markýz de Sade líčí podobný případ ukájení ve svém spisu Společnost přátel zločinu, v němž se Julietta sexuálně dráždí pomocí zadních výplachů.2

Pokud jde o instrumenty zvláště k sexuálním manipulacím zhotovené, zavádějí se v řiť taktéž olisby, o nichž jsme dříve pojednali. Doklad o tom nacházíme již i v řecké mytologii. Když Dionýsos bloudil po světě, chtě se dostati do podsvětí ke své matce Semele, potkal mladíka zvaného Prosymnos, jenž mu ukázal cestu do říše Hádovy. Za odměnu si vymínil, že mu Dionýsos, až se vrátí, bude po vůli. Leč Prosymnos zemřel dříve než mu mohla býti jeho služba oplacena. Přesto však i Dionýsos, navrátiv se z podsvětí, dodržel svůj slib a to tím způsobem, že vyřezal z větve fíkovníku falus, jejž zasadil do hrobu zemřelého a nahými hýžděmi naň usedl. Dále nacházíme v klasické literatuře doklad o užívání olisbu k anální ipsaci v jisté Kratinově komedii, v níž podle výkladu Meineckova se mluví o Narkissových olisbech. Jinak svědčí o zavádění olisbu v řiť za starověku již uvedený citát z Petronia.

Mimo olisbu slouží k anální ipsaci i jiný nástroj, zvláště k tomu zhotovený. Je to anální violina popsaná Villiotem v knize Les grandes flagellés. Skládá se z koule ze slonoviny upevněné na struně. Koule zavede se v rektum a po struně přejíždí se smyčcem, což způsobuje dráždivé vibrace. Původně pochází prý tlento instrument z Orientu. Vzhledem k nástrojům užívaným k vaginální ipsaci lze jej považovati za obdobu rinnotamy.

Dalším sexogenním pásmem, k němuž přistupujeme, je oblast orální. Její ipsace na rozdíl od předešlých druhů sebeukájení může býti provozována kromě jiných způsobů i samostatně, bez pomoci jakéhokoliv jiného orgánu nebo instrumentu. Samostatně prováděnou ipsací orální je dumlání rtů nebo jazyka. Jinak praktikuje se orální ipsace dumláním různých orgá­nu, partií, vlastního těla, které jsme schopni svými ústy dosáhnouti. Nejobvykleji bývá dumlán při této formě orální ipsace jeden nebo více prstů vlastních rukou, hlavně palec. Lindner však zaznamenává i případy dumláni hřbetu ruky, paže, ba i palce od nohy. Dumláme-li pak různé předměty, které lze do úst uchopiti nebo v ústech žvýkati či přemílati, jako např. násadky, tužky, knoflíky, kuličky etc., jde o instrumentální ipsaci orální.

Z jiných sexogenních pásem je nejznámější pásmo mamilární. Třením a hnětením prsních bradavek dovedou se mnohé ženy i muži plně ukojiti. Mamilární ipsace je provozována buď prsty, digitálně, nebo instrumentálně, různými předměty jako kartáčky apod. Za zvláštní nástroj slouží k ní kroužky, které kdysi bylo u žen módou nositi v propíchnutých hrotech prsů. Jistá žena píše o tom z vlastní zkušenosti: „Pocity při operaci a několik dnů po ní nenáleží ovšem k nejpříjemnějším, avšak kdo chce jísti vejce, musí roztlouci skořápku. Mo­hu klidně říci, že příjemný pocit, který mi působí klouzání kroužků, odškodňuje mne velmi bohatě za nepatrné bolesti, jež jsem kdysi přestála.“ (John Bull beim Erziehen, str. 82.).3 Jinak dochází na mamilární ipsaci pomocí sprch, kdy mimo me­chanické vzpruhy vyplývající z dopadu vodních praménků mů­že nás vzrušovati voda i svou abnormální teplotou. Rohleder se dokonce zmiňuje o praktikování mamilární (mamální) ipsace chemickými ingrediencemi.

Pokud se týká ipsačního dráždění otvorů nosních a ušních, jsou v ně zaváděny mimo prsty i různé předměty tyčinkovité nebo kulovité, na př. sirky, párátka, fazole etc.

Rovněž ipsace všelijakých speciálních povrchových sexogen­ních oblastí našeho těla děje se povšechně nejobvyklejšími způsoby, hlavně formou manuální (resp. digitální) a instrumentální, čímž se však není nutno zvláště zabývati. Podrobněji zbývá nám toliko zmíniti se o různých způsobech ipsace totální. Pokud se ipsace celého těla týká, jedině jeho povrchu (ipsatio totalis externa), je provozována mechanicky frotáží. Byly pozorovány případy, kdy lidem dostačuje k úplnému ukojení i tření těla holýma rukama nebo ručníky, žínkami, kartáči, mycími houbami apod., jež provádějí buď na sucho, nebo při němž se oplachují, mydlí či natírají různými tuky a tekutinami. Některé prostředky sloužící k natírání těla působí též energeticky nebo chemicky, takže nelze tu mluviti již o mechanické ipsaci, alespoň ne v čisté formě.

Při interní totální ipsaci, umožněné vnitřní, hlavně svalovou sexogenitou lidského organismu, nastává mechanické dráždění předně pohyby, a to buď vlastními nebo sdílenými. Sexuální ukojení tohoto druhu a způsobu je mnohdy vyvoláváno tělesným cvičením, houpáním na tělocvičném nářadí či na houpačkách, jízdou na kolotočích nebo na horské dráze, rotací na otáčivých židlích ap. Tak na př. Hirschfeld zmiňuje se o podobné zajímavé formě sebeukájení v případě jistého narcisty, který pznav prvé sexuální vzrušení pří jízdě ve vlaku, ukojil se tím způsobem, že se několikráte po sobě vzepjal na hrazdě. Orgasmus se normálně dostavil po dvacátém neb třicátém vzepření. Dále bylo zaznamenáno, že jisté služebné děvče se ukájelo pravidelně každou neděli houpáním na loďkových houpačkách. Mnohdy dosáhlo takto v krátké době až třikráte za sebou silného orgasmu.

Jiným způsobem mechanické interní ipsace, při níž ovšem dochází i na dráždění povrchu těla, jsou masáže svalstva samy na sobě provozované nebo stahování, sešněrování těla korsetem atd. Konečně lze orgasmu dosáhnouti i strangulací, kterou se již mnozí lidé nechtěně připravili o život z čistě sexuálních motivů. Za čistě interní totální energetickou ipsaci je nutno považovati i elektrisaci těla, pokud je proud přiváděn do těla prostým přívodem a nikoli elektrickou masáží nebo elektrisací speciální sexogenní oblasti. K chemické ipsaci tohoto druhu slouží pak požívání různých dráždivých nebo omamných látek, které mimo případné blažené stavy duševní působí i rozkošné pocity tělesné. Tím skončili jsme popis jednotlivých druhů a způsobů ipsace.

Způsob ipsace nelze však mnohdy vůbec přesně určiti, jeli­kož při ipsaci se často kombinují různé její způsoby. Obecně podle kvality vyvolávaných vzruchů, vymyká se určení způ­sobu ipsace přesné determinaci proto, že energetické nebo chemické dráždění je obvykle produkováno zároveň s drážděním mechanickým. S mechanickou ipsací splývá energetická ipsa­ce na př. při používání teplých sprch, elektrické masáže atd. a chemická ipsace opět při tření sexogenních oblastí různými chemicky působícími prostředky nebo při šlehání kopřivami apod. Způsob provádění ipsace rovněž není mnohdy vyhraněný, poněvadž četní ipsanté vzrušují se zároveň několika způsoby. Tak na př. manuální ipsace, jakož i ipsace instrumentální, kombinují se často zároveň s ipsací femorální atd. Dále do­chází na kombinace různých způsobů ipsace i střídavě a to tak, že se někdy užívá k úvodní ipsaci jiné formy, než jakou je potom ipsace dovršována.

Na konec zbývá nám zmíniti se ještě, že ipsaci, pokud to snad přímo určitý její druh neb způsob nevylučuje, lze vše­obecně provozovati v různých posicích, v leže, v sedě, ve stoje, v kleče apod., ať jsme oblečeni nebo svlečeni. Skrývá-li oblast, jež má býti ipsována, šat, můžeme ji ipsovati i skrze něj, aniž ji obnažujeme nebo aniž hledáme jiným způsobem přímý přístup k ní. Skrze šat bývá na př. mnohdy praktikování genitální ipsace formy frikčně instrumentální, stejně jako formy manuální neb femorální. Manuální a femorální ipsace v takovýchto případech je pak zároveň i instrumentální ipsací.

Kapitola Formy extragenitální ipsace z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 42–48).

Poznámky (autora webu)

1 POSNER, C. Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle. Therapie der Gegenwart, September 1902, s. 401–404.

2 Brouk má na mysli Sadeovo dílo Julietta čili Slasti neřesti (přel. Jaroslav Picka. Praha: Hokr, Čejka a Picka, 1930); poslední české vydání – vycházející z vydání z r. 1930 – Praha: Dybbuk, 2007.

3 John Bull beim Erziehen: Eine Sammlung Briefe von Anhängern und Gegnern der körperlichen Züchtigung und der Korsettdisziplin. Dresden: Dohrn, 1901.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace mužů

Tím skončili jsme rozdělení ipsace podle oblastí, jichž se týká (druhy ipsace) a přistupujeme k jejímu dalšímu dělení podle způsobu, jakým je praktikována (způsoby ipsace). O růz­ných způsobech ipsace budeme však pojednávati vždy speciálně se zřetelem k jednotlivým oblastem, jež jsou ipsačně ukájeny, jelikož některé způsoby vyskytují se toliko ojediněle u urči­tých druhů ipsace, zatím co způsoby takto neomezené, obecně platné, nabývají opět na různých sexogenních oblastech roz­ličného přesnějšího charakteru. Obecně je možno rozděliti způ­soby ipsace toliko podle vzruchů, jakými působí na sexogenní oblasti; a to na ipsaci mechanickou, energetickou a chemickou. Vzhledem ke genitální oblasti, pokud jde o ipsaci mechanickou, může být ipsace prováděna u mužů rukama, stehny nebo ná­stroji, v ojedinělých případech dokonce i ústy (ipsatio manualis, femoralis, instrumentalis et oralis).

Manuální forma genitální ipsace spočívá tu v dráždění, v tření nebo mačkání penisu vlastníma rukama. Nejčastěji je prováděna tím způsobem, že hrstí jedné ruky přejíždíme po pyji. Ve starověku sloužila k manuální ipsaci většinou levá ruka, jíž byla tehdy všeobecně přikládána milostná funkce. I v Ovidiových verších nacházíme o tom několik dokladů. Římané dokonce označovali levou ruku zvláště jako manus fututrix nebo manus amica. Avšak ani pravá ruka nezahálela ve starověku. O užití pravé ruky k ipsaci máme opět důkaz v řečtině, v Aristofanových Oblacích, kde se Strepsiades pří examinaci „chápe pravou rukou údu“, aby mohl lépe přemýšleti.1 Zvyk ipsovati levou rukou zachoval se prý dodnes u jugosláv­ských žen, ač jinak se převážně užívá k ipsaci ruky pravé, ne­boť je obratnější a zručnější.

Günther Tessman (18. oddíl spisu Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes)2 sděluje o jednom negerském kmeni, že tu muži ipsují kvedlajíce pyjem pomocí obou rukou. Tuto formu manuální ipsace nazýváme ipsatio bimanualis. Jiná varianta manuální ipsace spočívá v záměně pohybu jedné nebo obou rukou pohybem pyje, přičemž hrstí nebo semknutýma rukama, zůstávajícími v klidu, je ilusionována vagina. Zvláště při této manipulaci, avšak i při normální manuální ipsaci mužských genitálií, bý­vají mnohdy ruce namydleny, naolejovány nebo nějakým tukem namazány, aby se ulehčilo a zpříjemnilo tření. Děje se tak hlavně při koupeli, kdy, nazí, nepomažeme svůj šat a kdy máme příležitost po aktu dobře se umýti. Manuálně bývá dráždě­no i scrotum.

Jelikož manuální ipsace je nejrozšířenějším způsobem genitální ipsace, jak u mužů, tak u žen, spokojovaly a spokojují se dosud mnozí autoři označením ipsace slovem masturbace. Leč ipsace nikdy nebyla a není provozována výlučně rukama. Ma­nuální ipsace není konečně ani tak častá, jak se lidé obvykle domnívají. Podle zkušeností Hirschfeldových ipsuje celá čtvrti­na ipsantů jinými způsoby. Jedním z nich, při genitální ipsaci, je způsob femorální. Femorální ipsace je prováděna stlačová­ním a třením genitálií stehny. V tomto případu lze snadněji než při způsobu předešlém využíti sexogenity scrota, neboť může být pohodlně drážděno zároveň s pyjem.

Třetím způsobem genitální ipsace je dále ipsace instrumen­tální, při níž genitálie jsou drážděny třením o nějaký předmět. K tomu slouží obvykle lůžko, sofa apod., o které se člověk leže tře, nebo podušky a pokrývky, jež je možno přitom zá­roveň obemknouti nohama jako partnerovo tělo. Zmínku o uží­vání podušek k ipsaci nacházíme již v Petroniovi (torum frequenti tractatione vexavi, amoris mei quasi quandam imaginem).3 Právě tak slouží k frotérské instrumentální ipsaci i nábytek svými hranami. Na př. třou se lidé o nohu od stolu, o hranu stolové desky apod. Genitální ipsace může být rovněž tímto způsobem prováděna při různých úkonech, jež mají úplně jiný smysl. Tak může býti dosaženo ukojení při šplhání na strom nebo na tělocvičné nářadí (hrazda), dále při jízdě na kole a na koni. Při šplhu tře se pohlaví o tyč nebo o kmen, při jízdě na kole neb koňmo o sedlo. U Mujeradů, jistého mexického kmene, je dokonce, podle Hammonda, ipsace jízdou na koni národním obyčejem. O kuriosním použití instrumentu k ipsaci zpravuje nás dále Hirschfeld, popisuje ipsaci, již prová­děl jistý mladík tím způsobem, že pod erigovaným penisem rychle za sebou napínal a povoloval ručník. Týž mladík provo­zoval jindy ipsaci opět tak, že se prostě třel ručníkem mezi nohama.

Oproti těmto frikčním formám rozeznáváme však i kohabitační formy instrumentální ipsace, při nichž užitý nástroj na­hrazuje přímo ženskou vaginu a ne, jako v předešlých přípa­dech, nejvýš povrch ženina těla. Umělé vaginy mohou býti improvisovány nebo zvláště k ipsačním účelům zhotoveny. Za improvisované náhražky vaginy slouží obvykle různé tru­bice, rozsedliny, štěrbiny a otvory apod. U pomořanských sedláků je prý dokonce zvykem ipsovati mezi plaňkami plotu. F. S. Kraus pak uvádí, že dříve sloužila k ipsaci i chránítka, sametem vyložená pouzdra na drahocenné jílce mečů. Naproti tomu, hrdina jisté populární české obscénní básně spokojuje se ipsací v otvoru sudu (pravděpodobně kvůli rýmu).4 Mimo to máme v lékařské literatuře mnoho jiných zpráv o podobných manévrech ipsačních. Týkají se případů nešťastných, kdy ipsanté uvízli erigovaným údem v příliš úzkých otvo­rech a potřebovali cizí pomoci, aby se odtud vyprostili. Tak jsou známy případy, kdy lidé uvízli penisem v úzkých otvorech nádob, v hrdlech lahví, ve svícnu, ba i ve vodovodním kohout­ku u vany a v pochvě bajonetu.

Rovněž byly zaznamenány ipsační praktiky, při nichž si muži navlékají na úd různé kroužky, jako kovové kroužky užívané k zavěšování záclon, kroužky od klíčů, prsténky etc. Na př. M. Guibot sdělil roku 1868, že jistý patnáctiletý chlapec oba­lil od kořene celý svůj penis silnými kovovými kroužky, jež pak nemohl sejmouti. Ačkoliv penis vězel v kroužcích dříve než byly rozřezány, po celých jedenáct hodin a byl prý již černý, dopadlo to šťastně a v osmi dnech zmizely i poslední známky tohoto martyria. Ovšem takové praktiky nemusí dopadnouti vždy stejně šťastně.

Proto daleko vhodnějšími instrumenty jsou vaginy provisorně upravené z podušek, prostěradel, chleba apod. Chlebové vaginy vzniklé vydlabáním prohlubně v bochníku, jsou nejčastější napodobeninou ženských genitálií užívanou k ipsaci hlavně trestanci, válečnými zajatci, vojáky a námořníky. Namnoze byly však nalezeny u těchto lidí i dokonalejší trvanlivé instrumenty, které si vlastní rukou zhotovili. Tak nacházejí se na př. v hrdinském kriminálním museu ze dřeva vypracované a látkou potažené umělé ženské genitálie, jež byly zabaveny v jednom zajateckém táboře. Nejdokonalejšími umělými genitáliemi jsou ovšem vaginy fabrikované v továrnách, hlavně ve Francii, pro obchod. Jsou to velmi zdařilé napodobeniny z gumy, které před použitím je nutno nafouknouti nebo nahustiti. Jsou zhotoveny v přirozené barvě těla a pohlavní obrost je dokonale napodoben vsazenými chlupy. Tyto umělé vaginy se jmenují vědecky cunnus succedaneus, Angličané je pak nazývají merkin, Němci Vaginalphantom nebo Seemannsliebchen. Často bývají též umělé vaginy vsazovány do tors ženského těla nebo i v celé loutky. Figuriny žen přirozené velikosti s umělými genitáliemi jsou obvykle označovány jako dammes de voyage. Většina těchto výrobků pochází rovněž z Francie a jsou co nejvěrnějšími obrazy přírody. Jsou zhotoveny z gumy tělové bar­vy a lze je libovolně nafukovati. Mimo ně existují i amatérské výrobky. Hirschfeld popisuje jeden takový exemplář pocházejí­cí od jistého vězně. Je to loutka ženy ve skutečné velikosti, oděná v šaty, a její vaginu nahrazuje gumová trubice.

Na dálném východě proslulo podobnými instrumenty též Ja­ponsko. V jistém japonském erotickém spise vyšlém roku 1695 je popsána umělá vagina (japonsky nazývaná azumagata), zho­tovená ze želvoviny a opatřená kusy sametu napodobujícími stydké pysky. Provisorní vaginy upravují si Japonci z hlíz rostliny konjak (amorphophallus, connophallus rivieri). Též vyhloubený meloun slouží jim k ipsačním účelům. Do obchodu přicházejí dnes v Japonsku hlavně umělé ženské genitálie, zho­tovené z bílého hedvábí, vycpané hedvábím floretovým, u nichž labia maiora jsou ze sametu, malé pysky pak z gumy, jíž je vy­ložena i vagina. Před použitím nalije se do vaginy teplá voda. Když azumagata dosáhne normální teploty lidského těla, zavede se do ní penis povlečený kondomem dobře naolejova­ným nebo namydleným. Jiný druh umělé vaginy je zobrazen v jednom japonském ceníku z roku 1929. Podobá se promáčk­lému gumovému míči, jenž je opatřen uzátkovatelným otvorem. Jím vyplní se cunnus succedaneus teplou vodou, která součas­ně vaginu příjemně vyhřívá. Někdy bývají umělé vaginy vlo­ženy do vatovaných podušek nebo do loutek, jakou je na př. do ningyo, figurina 13–141eté dívky, japonská obdoba naší damme de voyage. Narychlo zhotovené torso ženy nazývá se azumagata hayakoshirae a pozůstává z kalhot vycpaných po­duškou.

Instrumentální genitální ipsace provozovaná pomocí zvláště zhotovených umělých vagin je alespoň u nás velmi řídkou, ne­boli obchod podobným „pařížským zbožím“ je tajný a ceny jsou horentní. Jistá pražská firma nabízí ve svém obskurním ceníku umělý ženský genitál za Kč 495.— a torso ženy, jež „sestává z gumových prsou, břicha a nohou nad kolena“ za Kč 4.500.—. Amatérské zhotovení umělých genitálií je pak velmi obtížné. Nejsnadněji lze ještě domácky zhotoviti vaginu v polštáři. Většina ipsantů však vůbec po umělých vaginách netouží, neboť se hledí spíše ipsace vyvarovati než získáním podobného instrumentu se k ní vědomě připravovati. U mno­hých ipsantů je totiž ipsace umožněna toliko „slabým“ okamžikem, po němž se vždy nanovo ujišťují, že mu příště již nepod­lehnou. Pokud se týká ipsace předměty improvisujícími va­ginu, je tato rovněž skrovná, poněvadž se málo objektů k ní hodí.

Oproti tomu frikční instrumentální ipsace je daleko roz­šířenější. Jelikož ipsujeme obvykle v posteli, je stejně příležité ukájeti se instrumentálně třením o lůžko, jako ipsovati ma­nuálně. Ve dne je ovšem pohodlnější a přístupnější ipsace ruční, neboť ji můžeme provozovatí v jakékoliv posici, v sedě i ve stoje, a skrze kapsy lze nenápadně ipsovati pomocí rukou i v přítomnosti lidí. Někteří ipsanté dovedou se však v takové situaci nepozorovaně ukojiti i instrumentální frikční ipsací, třouce se o hranu židle, opěradlo apod. Nejpříhodnějším způsobem je ale ipsace femorální, a kdo je s to dosahovati takto vrcholného ukojení, může se oddati ipsaci kdekoli, aniž musí vyhledati příhodný objekt jako frotérský ipsant a kdykoli, aniž jeho ruka záhadně zmizí, jak tomu bývá při ipsaci manuální. Bohužel, dovede se tímto způsobem ukojiti toliko málo lidí, ne­boť je k tomu potřebí jisté zručnosti.

Ještě větší zručnosti, dokonce přímo akrobatického výkonu vyžaduje však genitální ipsace provozovaná ústy (ipsatio genitalis oralis). Hirschfeld konstatoval tuto formu ipsace v několika případech. Jeden ipsant mu líčil tento manévr následovně: V leže přehodí nohy přes hlavu a uchopí svůj úd do úst. Též podařilo se Hirschfeldovi získati pro orální způsob ipsace pěenisu fotografické dokumenty. Jsou to fotografie, z nichž jedna zachycuje při tomto aktu jistého mladého Římana, druhá jakéhosi mladíka z Florencie. Případ orální ipsace genitální zazna­menává dále i Krafft-Ebing. Jiným násilně „rafinovaným“ kouskem je ipsace provozovaná pomocí hmyzu, při níž ipsant ponořený ve vaně do vody nechá na vrcholu erigovaného pyje, z vody vyčnívajícího, jako po pustém mořském ostrůvku, pobíhati na př. mouchu zbavenou křídel.

Oproti dosud uvedeným způsobům genitální ipsace spočíva­jícím na mechanickém dráždění, jsou známy i více méně bizarní způsoby ipsace, k níž je užíváno prostředků působících energeticky nebo mechanicky. Genitálie jsou v takových pří­padech ipsace elektrisovány, koupány v teplé vodě či natírány chemickými ingrediencemi apod. Zajímavý případ elektrisace pohlaví uvádí Chavigny. Jistý inženýr přiváděl do svého těla proud ze zásuvky normálního elektrického vedení dvěma dráty. Na konec jednoho upevnil klíč, jejž si zavedl do řitě. Na konci druhého byla rukověť jakéhosi chirurgického nástroje, kterou zřejmě elektrisoval svou pyj. Případ byl objeven, jelikož ipsant byl elektrickým proudem zabit. Přes to však, jak obdukcí bylo shledáno, měl silnou ejakulaci a došel tedy k cíli své manipulace. Pokud se týká užívání teplé vody k pohlavnímu dráždění, ví­me, že již ve starověku sloužily teplé lázně k dosažení erekce. I dnes omezují se podobné manipulace (koupání genitálií v teplé vodě bidetu apod.) obvykle jenom na úvodní dráždě­ní, které by nás disponovalo k pokračování v ukájení, ať již ipsací nebo souloží apod. Do chemických ipsačních praktik je nutno pak zařaditi šlehání údu kopřivami. O užívání kopřiv k sexuálnímu dráždění, byť ne ipsačnímu, nacházíme zmínku již v Petroniovi: „Oenothia přinesla kožený phallos (scorteum fascinum, pozn. autora) namočila jej do směsi oleje a mletého pepře a rozetřeným semenem kopřiv a strkala pomalu do mé zadni­ce … touto tekutinou mi krutá ta stařena rychle za sebou po­stříkala stehna, šťávu z řeřichy smíchala s božím dřevcem a po­livši moje přirození, uchopila svazek zelených kopřiv a bila části těla pod pupkem pevnou rukou.“ (Petroniovy satyry, Pra­ha 1923, str. 233).5

Ze všech dosud uvedených způsobů genitální ipsace je její manuální forma, jak již předem bylo řečeno, nejrozšířenější. Oblíbenost manuální ipsace lze si proste vysvětliti její snad­ností, jednoduchostí a intensitou. Že vskutku jc nejpřirozenějším způsobem genitální ipsace u bytostí obdařených ruka­ma, dosvědčuje i ipsace opic, taktéž manuálně provozovaná. Druhým způsobem nejčastěji pozorovatelným je ipsace instru­mentální, ipsace froterská, provozovaná obvykle v leže o lůžko. Ostatní formy genitální ipsace jsou již dosti řídké a některé jsou dokonce ojedinělé. Mimo jiné důvody jako pro nenápadnost femorální ipsace nebo z potřeby kontrektace dosahované ve většině případů instrumentální genitální ipsace, dochází na podobné způsoby sebeukájení, při nichž není třeba dotýkati se genitálií rukama i z důvodů morálních. Mnozí ipsanté ukájející se nemanuálními způsoby nacházejí mravní uspokojení v tom, že „przní-li“ již svoje genitálie, neprzní alespoň svých rukou, tj. že si aspoň uchovávají čisté ruce. Z tohoto stanoviska, váže-li se morální odpor hlavně k manuální ipsaci, je pak nutno považovati její největší rozšířenost za fiasko morálky v boji proti lidské přirozenosti.

Nakonec musíme opět zdůrazniti, že sexuální ukájení pro­vozované pomocí nějakého předmětu lze považovati za ipsaci jedině tehdy, je-li použitý předmět toliko sexuálním instrumentem, a nikoli zároveň erotickým objektem. Proto je nutno případy instrumentálního ukájení zkoumati po této stránce dříve, než označíme jejich objektní charakter. Zvláště figuriny užívané k sexuálnímu ukájení jsou často zároveň erotickými objekty. V takových případech působí-li figuriny eroticky na svého uživatele, nelze již mluviti o ukájení ipsačním, nýbrž o ukájení allosexualistickém, objektním, a to buď o frikci nebo, je-li loutka opatřena umělou vaginou, o kohabitaci, souloži. Eroticky charakterisujeme pak podobné ukájení, při němž živého partnera nahrazuje socha, figurina nebo loutka jako statuarismus. O statuarismus, a tedy o allosexualistické ukájení, běží obvykle při používání figurin amateursky nebo odborní­kem podle speciálních přání zákazníka zhotovených, které jejich zbožňovatelé opatřují šaty, skvosty a s nimiž jednají ja­ko se skutečnými živými bytostmi. Naproti tomu za čistě ipsační pomůcky lze nejčastěji považovati figurky sériově vyráběné, které je možno již hotové v obchodech koupiti.

Kromě toho jsou však známy případy allosexualistického ukájení předmětem, jehož erotickou emotivnost bychom vůbec nepředpokládali. Tak na př. bylo zjištěno, že jistý muž v Machnowě u Berlína ukájel se frotáží o starý dub, jejž zbožňoval ja­ko modlu (dendrofilie). Rovněž nejde o ipsaci, nýbrž o allose­xualismus, jestliže se vyložený rukavicový partialista (fetišista) ukájí vlastní rukou, na níž předem natáhl rukavici, svůj erotický objekt. Dále nelze za ipsaci považovati ani ukájení taktilistů, eroticky se jednostranně omezujících na vzruchy taktilní, jestliže dosahují sexuálního ukojení pomocí svých objek­tu, kterými je na př. samet, kožisina apod., třouce jimi nebo o ně své genitálie. Totéž týká se instrumentálního dráždění i ženských genitálií, právě tak jako instrumentálního ukájení kterékoliv jiné sexogenní oblasti u žen i mužů.

Kapitola „Formy genitální ipsace mužů“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 22–29).

 

Poznámky (autora webu)

1 Aristofanés. Oblaky. Přel. Jan Šprincl. Praha: Petr Rezek, 1996.

2 TESSMAN, Günther. Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes. Berlin: Wasmuth, 1913.

3 Petronius. Satirikon. Přel. Karel Hrdina. Praha: Euromedia Group – Ikar, 2000.

4 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Rytíř Smil. Praha: Protis, 2008; dle jiného vydání dostupné zde.

5 Petroniovy satyry. Přel. Karel Hrdina. Praha: Ludvík Bradáč, 1923.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Kamil Lhoták – Jan Hertl: Psychoanalysa a její použití v české poesii

Předkládá se tu studie mladého badatele o tom, kterak lze prakticky použít u příležitosti osmdesátin příborského rodáka Sigmunda Freuda výsledků psychoanalysy v české literatuře na základě dialektického sjednocení protikladů surrealismu, aby tento a) epatoval konvenčního měšťáka i levého tupohlavce (nejmeno­vaného), b) udržoval katolického šíbala při dobré náladě, c) vytrhl tajné žahadlo Strašidla, jež vítězný proletariát srazí k zemi.

Čtenáři! Soudruzi z ústředního agitpropu a ženoddělu KSČ (Komunistické strany Československa), upozorňujeme vás, že tu lecčemus nebudete rozumět a nad lecčíms se budete v revolučním studu rdět barvou tmavší, než jaká jest revolučnímu proletariátu předepsána, ale nic naplat! Sigmund Freud začal! „Nechápete? Nebyl jste dobře zasvěcen? Chcete za každou cenu vysvětlivky pod čarou, blázinec pro rozum?“(1) Vezměte erogenní činnost oblasti anální, Oidipův komplex, sýr, Libido, infantilní lásku(2), přidejte Malého Nerona, fetišismus, třídní boj v prostorném atelieru a dostanete český surrealismus.

Ostatní čtenáři se pak laskavě nepohoršujte! Vědecká práce jest objektivní. Co budete dále číst, vše je pravdivé – nic není zamlčeno, vše je na svém místě. Ostatně použitá literatura je citována. Čtěte a dejte číst dál! Hlavně pak těm z vašeho okolí, kdož v psychoanalyse a v jejím dialektickém splynutí s marxismem nalezli své zalíbení nebo smysl života. Ať je jim nadsmyslno lehké!

Vzd. [Vzdoroslavíček = Jan Hertl]

[…]

Použitá literatura

Brouk: Psychoanalysa.

Brouk: Autosexualismus a psycherotismus, I. díl.

Manifest surrealismu.

Brouk: O lásce, smrti a žárlivosti.

Babka: Libido a třídní boj.

Rukopis lask. zapůjčil autor, jenž dosud nenašel nakladatele. Spolek nemajetných leč pokrokových studentů se na dílko za účelem vydání upozorňuje.

Koláže Jindřicha Štyrského.

Všechny romány Vítězslava Nezvala.

A pochopitelně spisy Sigmunda Freuda.

 

Text malíře Kamila Lhotáka, podepsaný pseudonymem Psych. (analysae) Cand. (idatus) VŠEZVĚD VŠUDYBUD, s úvodem historika Jana Hertla, pod zkratkou Vzd. neboli Vzdoroslavíček, byl publikován v rámci rubriky Listy z Československa v katolické „revui pro kulturu a život“ Řád, MCMXXXVI [1936], r. třetí, s. 199–204; celý text si můžete přečíst zde.

 

Poznámky

1 Bližší v Manifestu surrealismu.

2 Tyto a další termíny blíže podány u S. Freuda a jeho českého žáka Brouka.

 

Kamil Lhoták (1912-1990), foto Jaroslav Brabec, 1978

Kamil Lhoták (1912-1990), 1978; foto Jaroslav Brabec

Jan Švankmajer o Bohuslavu Broukovi

Světoznámý filmový režisér a výtvarník Jan Švankmajer uvedl v anketě, věnované Broukovu dílu, mimo jiné následující odpověď: „Z Broukových textů se mi jako první dostala do ruky kniha Autosexualismus a psycherotismus, její otevřenost a provokativnost mne mocně zasáhla, možná že to byla právě tato kniha (mimo jiné impulzy a osobní obsese), která stála u zrodu mé studie Budoucnost patří ipsačním strojům. Od té doby jsem přečetl snad vše, co zatím od B. Brouka vyšlo, aniž bych nebyl vzrušen.“

Níže přetiskujeme úvod ze zmiňované Švankmajerovy studie Budoucnost patří ipsačním strojům. Text, napsaný již počátkem sedmdesátých let, byl v revui Analogon (1991, r. III, č. 4, s. 74–76) uveřejněn pouze ve fragmentární podobě, kompletní verze na své vydání stále čeká. Téma Jan Švankmajer dále rozvíjí ve svém filmu Spiklenci slasti (1996), v němž uvádí Bohuslava Brouka mezi hlavními inspirátory.

Pokud se týká sociální kritiky ipsace, je tento druh ukájení rovněž spíše výhodný pro společnost než bezvýznamný. Zvláště dnes ipsace může být hodnocena jako preventivní opatření proti přílišnému rozmnožování lidstva a obecně, provždy lze ji nad přikládat blahodárný význam proto, že zabraňuje ranému těhotenství, které podle názorů[1] lékařů přivádí prý na svět méněcenné potomstvo. Vidíme tedy, že ipsace je lidstvu prospěšná a upírati jí to mohou jen morální zaslepenci. (Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus. Ed. surrealismu, Praha 1935, svazek I. Autosexualismus, str. 173.)

Kniha Bohuslava Brouka Autosexualismus a psycherotismus je zaměřena především na vyvracení zastaralých a škodlivých tissotovských názorů na automaci a ipsaci… I když v závěru knihy poukazuje na blahodárné účinky ipsace pro společnost, podcenil, nebo spíše nedocenil, možnosti techniky pro rozvoj masové, společensky užitečné ipsace, oproti osamělé cestě ipsanta devatenáctého a začátku dvacátého století. […]

 

Poznámka autora webu

[1]Podle Broukova originálu náhledů.

 

Švankmajer Jan (1938), nedatováno

Jan Švankmajer (1934), nedatováno

Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace žen

Při genitální ipsaci žen je nutno předně rozlišiti, zda se při ní dráždí toliko povrchové partie neb dochází-li na dráždění par­tií vnitřních, ať již samostatně nebo ve spojení s ipsací předešlé oblasti. V raném dětství omezuje se ženská genitální sexua­lita a tedy i genitální ipsace jedině na vnější pásmo, zejména na klitoris, jejž dívky po poznání mužského pohlaví pova­žují za zakrnělý mužský úd. Teprve v pozdějších letech přizpůsobují se dívky osudem jim předurčené ženské roli a upouštějíce od klitoridní, případně vulvární sexuality, oddávají se sexualitě vaginální. U přemnoha žen však sexuální vývin vůbec nedospěje k vaginální sexualitě a takové ženy jsou pak po celý život fixovány na vulvární, respektive na klitoridní sexualitu, která je nevědomě nenutí uznati existenci ženského pohlaví. Potlačujíce vaginální sexualitu, osvobozují se od mužovu penisu, jejž se domnívají samy vlastniti v klitoridě. Je­likož ženy všeobecně se těžce, a i v nejlepších případech jen nedokonale podrobují své ženské roli, lze pokládati za pravdě­podobnější, že u nich častěji dochází na ipsaci vnějších oblastí genitálních, jako na př. soudí Moraglia, než na ipsaci partií vnitřních, jak se naopak domnívá Rohleder.

Způsoby ženské genitální ipsace mechanického rázu jsou, po­dobně jako u mužů, manuální, femorální a instrumentální. Manuální ipsaci genitálií je však u žen nutno zvláště specifikovati jako ipsatio digitalis, jelikož, již z anatomických důvodů, mo­hou ženy ku genitálnímu dráždění užívati toliko prstů, nikoli celé ruky. Pokud se týká ipsace tohoto způsobu vnějších partií pohlaví spočívá v hnětení a popotahování klitoridy a labií prsty. Digitální ipsace oblastí vnitřních je pak prováděna vsu­nováním jednoho nebo více prstů do vaginy, při čemž prsty zastávají funkci erigovaného penisu za soulože. Ohebnost prstů umožňuje však ještě jinou variantu digitálního ukájení, praktikovanou kvedláním prsty ve vagině.

Druhá forma ženské genitální ipsace je ipsatio femoralis. Tý­ká se výlučně vulvy. Sexuální dráždění nastává v tomto pří­padě stiskováním stehen, třením jich o sebe. Někdy dostačí ženám k vrcholnému ukojení i pouhé semknutí stehen. Tak sděluje na př. Martineau, že jistá žehlířka ipsovala při zaměst­nání ve stoje, podpírajíc se rukama o stůl, u něhož pracovala, a dospěla k orgasmu několikráte opětovanou konkrektací stehenních svalů zkřížených nohou. Za femorální vulvární ipsaci je nutno dále považovati i sexuální ukojení docílené při šití na stroji. Pouillet zmiňuje se o tomto způsobu sebeukájení ve své knize De l´onanisme chez la femme.1 Při návštěvě jisté konfekční továrny na vojenské obleky uslyšel Pouillet pojed­nou nápadně zrychlené tempo jednoho šicího stroje, na němž šila mladá 18–20letá švadlenka. Bylo na ní zřejmě viděti vzru­šení. Posléze náhle zbledla, zavřela strnulé oči a z úst ozval se tlumený vzdech. Dívka byla několik vteřin nehybná, pak utřela si šátkem pot z čela a dala se opět do práce. Ředitelka závodu ujišťovala Pouilleta, že podobné případy jsou velmi časté a že je lze dobře pozorovati hlavně u začátečnic a u těch žen, které si přitom pomáhají třením vulvy o židli, sedíce až na samém jejím okraji. V těchto posledních případech nejde ovšem již o prostou femorální ipsaci, nýbrž zároveň o ipsaci instrumen­tální.

Vulvární instrumentální ipsaci provozují ženy v leže pomocí podušek, objímajíce je stehny, tisknou se k nim nebo třou se o ně. Rovněž tak dochází často i k ipsaci vulvy při obkročmém sedění, hlavně při jízdě na kole nebo na koni nebo při naléhání na hrany a rohy nábytku apod. Některé ženy provozují tuto formu ipsace i rychlým protahováním ručníku v rozkroku. R. F. Morris dokonce zaznamenal případ frotérské ipsace o klíč zastrčený v zámku komody, Guttzeit pak o uzel zdělaný na košili. K instrumentální ipsaci clitoridy slouží speciálně též různé kartáčky a štětky.

Pokud jde o instrumentální provozování vaginální ipsa­ce, eventuálně spojené s drážděním uteru, užívá se k ní buď různých předmětů běžné potřeby nebo zvláště k to­muto účelu upravených či zhotovených instrumentů, ať již podobných nebo nepodobných mužskému údu. Příležitostně bý­vá užíváno k vaginální ipsaci různých předmětů jako jsou: řepa, mrkve, okurka, pór, banány, klas obilí nebo trávy, rohlík, salám, svíčka, tyčka pečetního vosku, tužka, násadka, vlásenka, kostice z korsetu, ženkle, vidlička, kartáček na zuby a jiné předměty tyčkovitého tvaru, kovové, dřevěné, skleněné apod. Zvláště často používá se v tomto smyslu irrigátoru, jenž jinak slouží k hygienickým účelům, k intimní dámské toiletě. V jedné anglické pornografii ulevovala si děvčata při bledničce dokonce použitím krocaního chřtánu. Soupis různých předmětů užívaných v klášterech k vaginální ipsaci uvádí Mirabeau v Errotika biblion.2 Vídeňský anatom J. Hyrtl sestavil pak z před­mětů, zřejmě k ipsaci užitých, které při obdukcích našel v horní klenbě vaginy, obsáhlou sbírku. I četní jiní chirurgové zpravují nás o rozličných instrumentech vytažených z vaginy. Stá­vá se totiž, že některé předměty uvíznou v pochvě, aniž je lze bez lékařského zákroku vyjmouti. Jejich rozmanitost skvěle charakterisoval prof. Pagel, říkávaje v kolegiu, že v ženské pochvě lze nalézti všechno mimo tykev.

Tak z obzvláště zajímavých předmětů byly extrahovány z vaginy korkové nebo skleněné zátky, různé tvrdé plody, cívky od nití, dřevěné nebo kovové krabičky na jehly, plné i prázdné, právě tak jako v jednotlivých případech růženec, štětka na ho­lení, kalíšek na vejce, hlava dýmky, epifysa telecího femuru, rukověť dámského deštníku, elektrická žárovka, patrona, pud­řenka, slepičí vejce etc. Taktéž v mnohých případech byly nalezeny ve vagině pesary, preservativy a safety-sponges, z ipsačních důvodů tam zavedené nebo ponechané. Dupuytren odstranil z vaginy i kelímek na pomádu a ostendský lékař Jansen dokonce pivní sklenici. Jak se dále zjistilo, slouží ženám k ipsaci i rukověť cihličky. Jiný případ vaginální ipsace uvádí v Gazette des Hospitaux r. 1851 Dr. Mavel. Jistá žena ipsovala pomocí schránky na pepř, již potom nemohla vyprostitit z vaginy. Při lékařském pokusu o její vyjmutí nešťastnou náhodou pepřenka praskla a vysypaný pepř způsobil silnou vulvovaginitis. O rovněž zajímavém předmětu zpravuje nás v Oesterreichische Aerztezeitung z r. 1909 von Lallich-Zara, který vyňal jistému selskému děvčeti z vaginy 42 kamínků v úhrnné váze 200 gr. Hirschfeld dověděl se opět od svého kolegy o následujícím způsobu ipsace:  „Nedávno onanovala ve velkém závodě jednoho elektrokoncernu na záchodě jistá dělnice pomocí láhve od sodovky. Pohybem utvořilo se v láhvi vakuum, jež znemožnilo její vytažení. Na úpění dělnice přispěchala jí na pomoc jedna kolegyně. Dělnice omdlela, načež byl k ní zavolán závodní ošetřovatel a lékař. Až do příchodu lé­kařova pokoušeli se závodní ošetřovatel a kolegyně marně o odstranění láhve. Lékař dal si přinésti kladívko, jímž prorazil dno láhve a vysvobodil tak dělnici z jejího neštěstí.“ (Sexualpathologie, I., str. 140–1.)3 Z ipsace, provozované hrdlem láhve, pocházejí i zátky ve vagině nalezené, pokud ovšem jich nebylo užíváno k ipsaci samostatně.

Ipsační nástroje uvízlé v pochvě váznou tu v mnohých případech i několik let. Tak byl na př. nalezen ve vagině jídelní lístek, jenž byl voskem udržován ve formě, do níž byl zmačkán, a podle jehož data bylo usouzeno, že byl do vagíny zaveden před dvacetišesti lety. V Journal de médicine et de chirurgie pratiques je opět uveden případ, kdy cívka od nití vězela v pochvě podle údajů samotné pacientky po dobu 20 let. Ve vagi­ně utkvěvší předměty nepůsobí mnohdy vůbec žádné obtíže. Tak na příklad byla bez jakýchkoliv následků nošenu v pochvě dlouhou dobu vosková kulička, což dalo podnět k sestrojení Breiskyho pesaru. U některých primitivů je dokonce zvykem, že mladé dívky nosí jistou dobu trvale ve své vagině, za účelem jejího rozšíření, bandáží upevněný roh nebo tampon z lýka či listů.

Pokud se týká přímo vaginální ipsace, užívají k ní i ženy necivilisovaných národů mnohdy podivných předmětů. O že­nách Čukčů máme na př. zprávy, že ipsují pomocí vysušených dvouhlavých svalů z lýtek zvířat. Na Filipinách pak slouží do­morodým ženám k ipsaci obvykle instrument rybího tvaru zva­ný lario, což znamená otec porodu. Jak z názvu vyplývá, užívá se tento nástroj předně k ulehčení porodu. Konečně vzhledem k Orientu zbývá se ještě zmíniti, že dříve byly ve Smyrně prodávány veřejné elastické plody k ipsaci serailových žen. (Lamberg, Mémorial ďun mondain, 1774.)4

O ipsaci provozované pomocí předmětů improvisujících mužský úd máme důkazy již i z nejstarších dob. Na ipsaci mrkví naráží Aristofanes ve své komedii Mír (V., 28.).5 Dále nacházíme doklad o užívání banánů k ipsaci ve sbírce Tisíc a jedna noc: „O, banány, s měkkou a hladkou koží, jež potěšujete oči mladých dívek, vy jediné máte soucitné srdce, o, utěšitelé vdov a rozvedených žen.“6 Jinak svědčí o penisové funkci banánů havajská mytologie, v níž se pojednává o oplození bohyň banány.

V Koji Den, sbírce starých japonských pověstí, nachá­zíme pak následující příběh, jenž se prý udál roku 769. Císařovna Shokotu používala k vaginální ipsaci batatu, hlízy rostliny dioscorea batatas. Jednoho dne se však tento instrument roztrhl ve dví a jedna jeho část zůstala vězeti hluboko v pochvě. Přivolaný lékař byl omylem považován za čarodějníka a uťali mu hlavu. Nebohé císařovně nemohlo být proto pomoženo a tak zemřela v bolestech, které z tohoto případu vzešly.

Mimo uvedené předměty jest používáno k vaginální ipsaci, jak jsme již dříve podotkli, i instrumentů zvláště k tomuto účelu zhotovených. Nejznámější jsou umělé penisy. Plastické napodobeniny mužského membra sloužily původně za amulety a v náboženství, ve falickém kultu, staly se dokonce modlami symbolisujícími obvykle božstva plodnosti. Kultovní význam umělého mužského údu nebránil však jeho sexuálnímu užití, ba naopak, vybízel k němu. Pokud umělý falus (phallos, řecký termín pro penis) odpovídal svými rozměry velikosti mužovy pyje, lze předpokládati, že byl právě tak sexuálním instrumentem jako objektem lidské pověrčivosti nebo víry. Jeho pomocí provozované ukájení platilo za soulož s duchy nebo s bohem, čímž jedině si lze vysvětliti, že umělých údů bylo tak hojně užíváno k sexuálnímu ukájení již v dobách, kdy lidstvo ještě netrpělo sexuální nouzí, kdy měl každý sdostatek příležitosti k normálnímu styku.

Z tohoto hlediska nešlo tedy při ukájení umělým údem o ipsaci, nýbrž o allosexualistické ukájení. Objektní charakter instrumentálního ukájení je nejjasnější v případech sexuál­ního styku žen se sochami ithyfalických (tj. erigovaným penisem opatřených) bohů. Avšak původně i ukájení provozova­né samostatným umělým falem je nutno považovati za objekt­ní, za soulož s bohy, nikoli za ipsaci, neboť i pouhý umělý úd představoval membrum boha. Proto také prvotní sexuální ma­nipulace s umělým falem, jak o nich svědčí starobabylonské skulptury nebo v bibli prorok Ezechiel: Nadto, vzavši přípravy ozdoby své ze zlata mého a stříbra mého, kteréž jsem ti dal, nadělalas sobě obrazů pohlaví mužského a smilnilas s nimi (XVI., 17), pokládáme za objektní ukájení. Tehdejší ženy vcházely totiž prostřednictvím umělého údu v pohlavní spojení s falickým bohem, projevujíce takto svou úctu a lásku k němu.

V jiných případech lze naproti tomu spatřovati v prvých umělých údech opět prosté instrumenty sloužící defloraci. Za starých časů, podobně jako dnes ještě u primitivních národů, byla krev prvniček pokládána za nečistou a pro muže i nebezpečnou, pročež dívky musely býti zbaveny svého panenství nepřirozenou cestou. Mimo různé jiné praktiky, užíva­lo se k nepřirozené devirginaci umělého falu, jímž se dívka sama deflorovala, nebo jímž byla deflorována druhou osobou. Tak nacházíme dosud u necivilisovaných národů předměty více méně podobné falu, zvané deflorační tyčky, jejichž pomocí se dívky zbavují uměle hymenu, aby při souloži neposkvrnily, neznečistily muže krví svého panenství. Mnohdy přejímá však funkci deflorace sám božský falus. Na př. římské nevěsty obětovaly své panenství bohu zvanému Mutunus, nebo také Tutunus či Tutinus, deflorujíce se na pyji jeho sochy. Sv. Augustin píše o tom: „Sed quid hoc dicam, vum ibi sit et Priapus nimius masculus, super cuius immanissimum et turpissimum fascinum sedere nova nupta jubebatur, more honestissimo et reliogissimo matronarum?“ (De civitate dei, lib. VI., 9.)7 Rovněž zmiňuje se o Mutunovi Arnobius v Adversus gentes, lib. IV., 7.,8 avšak místo o nasedání na jeho úd mluví o rajto­vání na něm. Z toho lze souditi, že božská skulptura Mutunova nesloužila toliko k defloraci, ale i k prvému sexuálnímu uko­jení. Mutunus nebyl jenom devirginátorem, ale i prvým milen­cem římských panen. Náleželo mu tedy podobně jako ve stře­dověku šlechtici ius primae noctis.

Kromě dokladů o pradávné existenci umělých údů sloužících za modly, amulety nebo deflorační instrumenty nacházíme ta­ké již ve starověku doklady o umělých údech zhotovených k čistě rozkošnickým účelům a pozbývajících jakéhokoliv ero­tického významu. Umělé faly jako prosté sexuální instrumenty nesloužily však od počátku, podobně jako ani dnes neslouží, výhradně ipsačním manipulacím. Umělých údů užívaly a uží­vají ženy velmi často též k vzájemnému ukájení obvykle tím způsobem, že umělý falus opatřený bandáží přivazují si k tělu a jeho pomocí souloží pak se svou partnerkou. K vzájemnému ukájení žen byl sestrojen dokonce zvláštní instrument zvaný bifalus. Je to dvojitý, oboustranný umělý úd, jejž si mohou za­vésti do vaginy obě partnerky zároveň. Někdy užívá se umělé­ho falu i při styku různopohlavních partnerů. O tom na př. svědčí ze starověku obraz na jedné řecké míse uložené ve sbír­ce Bourgoin v Neapoli, jenž představuje muže sedícího před nahou ženou, jíž zavádí v pochvu jakýsi předmět, nepochybně umělý úd. Opačně může být užito při heterosexuálním styku umělého falu ženou, která jím opásána, provádí s mužem anál­ní soulož. Pokud se týká užití umělého údu k ipsaci, lze jej za­vésti kromě do vaginy i v řiť a prováděti tak jeho pomocí mi­mo ipsaci vaginální i ipsaci anální. O mnohostranné funkci umělého údu pojednává rovněž biskup Burchard z Wormsu, ži­jící ve 12. století; píše: „Fecisti quod quaedam mulieres facere solent, ut faceres quoddam molimen ant machinamentum in modum virilis membri, ad mesuram tuae voluntatis, et illud loca verendorum tuorum, aut alterius, cum aliquibus ligaturis colligare, et fornicationem faceses cum alliis mulierculis, vel aliae eodem instrumento sive alio tecum?“ Dodnes pak jsou nabízeny v cenících s „intimními potřebami“ různé druhy umělých údů, podle toho k jakému druhu ukájení mají sloužiti. Mimo prosté exempláře k vaginální ipsaci jsou tu uvedeny druhy opatřené bandáží nebo bifaly, pro vzájemné ukájení žen, právě tak jako umělé údy seřízené pro různá orificia corporis.

Umělé údy sloužící speciálně k sexuálnímu ukájení nazývali staří Řekové olisbos nebo baubon, kterýžto poslední název je nám však znám toliko z Herondových Mimiambů.9 Označení baubon je nepochybně odvozeno od Baubo, jména ženy Dysaulea z Eleusidy, jíž byla personifikována nestydatost. O ní se totiž vyprávělo, že se pokusila rozveseliti truchlící Demeter, která k ní přišla, hledajíc svou, Hadem ukořistěnou, dceru Persefonu, obnaživši své parties honteuses. Herondas zmiňuje se ze­vrubněji o baubonu, nechávaje o něm vésti v šestém ze svých Mimiambů dvě přítelkyně, Metro a Koritto, důvěrný rozho­vor. Koritto půjčila svůj „šarlachově rudý“ baubon, aniž ho použila, jedné přítelkyni, která, nedbajíc toho, jej půjčuje opět jiné žene. U ní spatří baubon Korittina přítelkyně Metro a je jím tak uchvácena, že chce znáti jméno jeho výrobce. Koritto, nejdříve překvapena jaký koloběh prodělal její umělý úd, označuje posléze za jeho původce ševce Kerdona, vychva­lujíc jeho zručnost a dovednost. Metro pak odchází, aby si rov­něž obstarala podobný nástroj. Umělé údy byly zhotovovány ševci, jelikož byly obvykle kožené. Proto také Aristofanes v Lysistratě nazývá ipsaci pomocí olisbu koženou nouzovou službou.10 Výrobou umělých údů proslul za starověku Milet, odkud prý byly baubony, olisby, rozšiřovány po celém Řecku. Veliké oblibě těšil se olisbos i v Římské říši, hlavně v dobách císařských. Speciálního označení pro olisbos však v latině ne­nacházíme. Název fascinum (od fascinare – očarovati) lze etymologicky vztahovati toliko na umělé údy pokládané za amulety a modly, přesto, že se jím označovaly i pouhé sexuální instrumenty (viz citát z Petronia).

Za středověku udrželo se používání olisbu najmě v ženských klášterech. O tom, že ani křesťanská morálka nedovedla zabrániti používání tohoto instrumentu, svědčí těžké církevní tresty, které na př. určil na jeho uživatele i výrobce v dvanáctém sto­letí již zmíněný wormský biskup Burchard ve svém Poenitentiale. Více dokladů o užívání olisbu osobami světskými i du­chovními skýtá nám později renesanční literatura. Na př. Brantôme zaznamenává nález olisbu v kufru jedné dvorní dámy Kateřiny Medičejské: „Když jsem dlel u dvora, slyšel jsem vyprávěti, že kteréhosi dne dala královna-matka rozkaz prohledati pokoje a kufry všech lidí, i žen a dívek, bydlících v Louvru, zda tu po dobu nepokojů nejsou ukryty zbraně a pisto­le. Při prohlídce nenašel sice kapitán stráže v jednom kufru pistole, ale čtyři velké olisby. Tomuto nálezu smál se srdečně celý svět, ale postižená dáma upadla do velkých rozpaků. Znal jsem tuto slečnu a myslím, že dosud žije; nebyla však již ni­kdy veselá.“

Anglický spisovatel Marston, současník Shakespearův, zmi­ňuje se rovněž o olisbu, píše ve svých satirách, jak Lucea dá­vala přednost skleněnému falu před teplou postelí. O užívání dutého skleněného údu, jenž byl, aby se zahřál, naplňován teplou vodou, mezi jeptiškami, pojednává dále sienský nove­lista Pietro Fortini ve spisu Novelle dei novizi (Sedmý den, novella XXXIX.).11 Taktéž zpravuje nás o skleněných olisbech v klášterech užívaných Pietro Aretino, nechávaje v jednom ze svých Dialoghi vyprávěti nevěstku Nannu, kterak jako jeptiška použila k ipsaci skleněného falu, do něhož se vymočila, nemajíc po ruce teplou vodu, jíž by jej zahřála.12

Vrcholu technické dokonalosti dosáhl olisbos teprve v osm­náctém století, byv zařízen i pro umělou ejakulaci. Roku 1786 popsal olisbos opatřený ejakulačním zařízením Mirabeau v erotickém románě Le rideau levé ou l´éducation de Laure.13 Ten­to umělý úd měl nerovný povrch, zdrsněný spirálovitými bráz­dami. Byl zhotoven ze stříbra a pokryt na povrchu tvrdou a hladkou vrstvou fermeže, dodávající mu přirozeného tělového zbarvení. Uvnitř byl dutý a středem této dutiny vedlo ejakulační zařízení, trubička opatřená stříkačkou. Prázdná dutina olisbu naplňovala se před použitím teplou vodou. Ta ohřála umělý falus na normální tělesnou teplotu, taktéž i rozředěné rybí klí (vyzinu) ve stříkačce se nacházející a sloužící za umělý ejakulát, jenž v okamžiku orgasmu byl vstřiknut do ženiných útrob. Obchodem s umělými údy proslula v Paříži v osmnáctém století Mme Gourdan, majitelka nevěstince, která je prodávala mnoha abatyším a jeptiškám, jak se zjistilo ze zanechané korespondence (E. Dühren, Der Marquis de Sade und seine Zeit, str. 130.).14 V Londýně zařídila si dokonce v tehdejším století jistá Mrs. Philipps veřejný obchod olisby nedaleko Leicester Square (Archenholz, England, III., str. 125.). O roz­šířenosti obchodu olisby v Německu v týchž dobách nacházíme pak doklad v knize o ipsaci vyšlé roku 1790 v Altenburgu pod názvem Für Jünglinge jedes Standes,15 kde se dočítáme, že v jistém německém městě je provozován skoro veřejně obchod olisby a jinými dráždicími instrumenty pro ženy (str. 363).

V dnešní době zabývají se prodejem olisbů hlavně obchody hygienickými potřebami. Moderní olisbos je zhotoven nejčas­těji z gumy v různých velikostech se skrotem nebo bez něho. Nejdokonalejší exempláře jsou opatřeny imitací pohlavního obrostu a ejakulačním zařízením umístěném ve skrotu, jehož umáčknutím je ejakulát, obvykle teplé mléko, vystřikován umělou urethrou do ženiny pochvy. Takovýto „luxusní“ olisbos stojí, podle ceníku jisté pražské firmy 550 Kč, zatím co prosté gumové nebo galalitové výrobky dosahují ceny 75 až 190 Kč. Některé olisby je možno rovněž nastrčiti na dámskou poševní stříkačku, která v tomto smyslu nahrazuje ejakulační zařízení.

Pokud umělé údy slouží k vaginální ipsaci, užívají jich ženy nejčastěji tím způsobem, že je prostě drží v ruce a zepředu nebo zezadu jimi pohybují ve své pochvě. Přitom mohou zaujímati nejrozličnější posice. Mnohé japonské exempláře olisbu jsou však k manuálnímu pohánění zvláště zařízeny. Jsou totiž upevněny na tětivě jakéhosi luku, jehož prostřednictvím žena pohybuje ručně olisbem. Toto zařízení umožňuje prý daleko jemnější pohyb údu, než jakého lze přímým ručním pohy­bováním olisbu dosáhnouti. Jinak lze ipsovati olisbem upevně­ným bandáží na patě. Dokladem toho jsou erotické japonské obrázky, které reprodukuje F. S. Krauss v Das Geschlechtsleben des japanischen Volkes.16 Dále jsou poháněny olisby i po­mocí strojové aparatury podobné v principu šlapacímu zařízení šicího stroje. Takový celý ipsační přístroj nachází se v kriminologickém museu drážďanském. Pochází od jisté masérky, u níž byl zabaven. Kromě toho bývají olisby připevněny také k figurinám mužů. Tyto obměny starověkých ithyfalických bohů nazývají se hommes de voyage a jsou podobně zhotovo­vaný jako již zmíněné loutky žen, s nimiž mají také společné pojmenovaní: articles de voyage. Před upotřebením bývá umělý úd různými způsoby zahříván a obvykle též namazán něja­kým tukem. Mimo klasické názvy umělého údu nacházíme proň i nové termíny v jazycích moderních. Tak na př. ve frančině je nazý­ván umělý úd sloužící k sexuálnímu ukájení godemiche (od latinského gaude mihi, obveseluj mne) consolateur, bijou indiscret, bienfaiteur, plaisir de dame, bijou de religieuse etc. Italsky zve se passatempo nebo dilleto, anglicky dildoe (podle John Bee-a původně dil-dol), indiscreet toy, ladys friend apod. Němci je pak nazývají Selbstbefriediger, Frauenfreund, Frauentröster, Witwentröster, Phallusphantom nebo, je-li zho­toven ze sametu, Samthaus. V češtině je označován jako utě­šitel, miláček dam, domácí přítel etc. Vědecký název zní pak penis succedaneus.

Olisby jsou ve velké oblibě i u exotických národů. Španělové našli umělé údy při objevení Filipín u tamějších domorodek. O užívání olisbu na ostrově Bali svědčí Jacobs: „V boudoiru ně­kterých krásek z Bali a jistě v každém harému můžeme nalézti z vosku zhotovený umělý úd nazývaný prostě ganem nebo tjělak-tjělakan malèm (tjělak = penis, malèm = vosk). Na Borneu u Dayků nese pak „nástroj ze dřeva zhotovený a voskem potažený, podoby mužského údu“ (Hardeland, Dayaksch woordenboek) název balak, zatím co na Sumatře čínské obyvatel­stvo zove tentýž instrument mědilin-dilin (od dilin = penis). V Africe, v anglické severní Nigérii, užívají ženy dokonce umě­lých údů zřízených k ejakulaci. Tyto nástroje zovou se tu madigo a zhotovují se ze dřeva potaženého koží. Místo skrota jsou opatřeny prasečím měchýřem, jenž se částečně naplní rýžovou vodou nebo zředěnou šťávou stromu dálaku, nahrazující muž­ský ejakulát. K vzájemnému ukájení žen je madigo, podobně jako některé naše olisby, opatřen bandáží, jíž si jej žena připásá k tělu. O olisbu žen východoafrického kmene Vakambů sděluje opět Hildebrandt, že je vyroben z ebenového dřeva, je­hož středem provrtaná trubice je naplňována tukem. Ebeno­vého penisu užívají taktéž ženy na Zanzibaru, jak nás zpravuje Baumann. Někdy tu však bývá zhotovován olisbos i ze slonoviny.

Mimo primitivní národy, užívají odedávna olisbu i kulturní národové dálného Orientu. Pokud se týká Číny, uvádí Jeannel, že v Tien-Tsinu jsou veřejně prodávány v Kantonu fabrikované umělé údy, elastické a tělové barvy, zhotovené ze směsi smůly a kaučuku. Pouillet pak zaznamenává sdělení svého pří­tele M. Watremeze, jenž v tien-tsinském divadle byl svědkem scény, kdy impotentní stařec podává své mladé ženě, vyčíta­jící mu impotenci, umělý falus se slovy: „Pohleď, tím spokojuje se v tvém případě mnoho žen, čiň jako ony!“ Daleko rozšířenější než v Číně je však užívání olisbu v Ja­ponsku. Olisbos zvaný japonsky harikata, je tu zhotovován ob­vykle z rohoviny, želvoviny, dřeva, kůže, kovu apod. Je-li olisbos dutý, je ohříván před upotřebením horkou vodou, jež se v něj přímo nalije nebo jíž se nechá nasáknouti floretové hedvábí, kterým je umělý úd napěchován. Amatérsky zhotovují si dnes Japonky olisbos nejčastěji napěchováním preservativu vatou, což praktikují i mnohé bělošky. V Zensei-Schichifukujin nacházíme pak jiný návod k snadnému zhoto­vení olisbu: „Vyhledej pěknou mrkev, seřež ji do tvaru pe­nisu, a to v té velikosti a tloušťce, jaká je tvé pochvě nejpříhodnější. Pak ji dobře umyj v čisté vodě a zaviň ji do japon­ského papíru. Poté vlož ji do horkého popelu a ponech ji v něm několik minut. Když je dobře ohřátá, vezmeš ji z něho, oddě­láš papír a ninjin-harikata je hotova k tvé potřebě. Je mno­hem jemnější než lidský penis.“

Užívání náhražek mužského údu je rozšířeno rovněž ve všech zemích obývaných moslemíny, jejichž ženy v harémech trpí sexuální nouzí a tudíž zvláště silně dychtí po surogátním ukojení. Klasickou zemí olisbu je však Indie. O pradávném užívání umělých údů svědčí Kámasútra, v níž se vypráví o harémových ženách, kterak oblékají dcery svých kojných, své přítelkyně anebo služebné za muže a opatřují je potom umělými údy zhoto­venými z kořenů, plodů apod. ve formě lingamu (indický ná­zev penisu) nebo souloží se sochami opatřenými erigovaným pohlavním údem (německé vydání z roku 1929, str. 173.). Mimo to jsou v Kámasútře zevrubně popsány dráždicí pro­středky k souloži, jichž lze zároveň užíti i samostatně k ipsaci. Tyto instrumenty zvané apadravya jsou v podstatě prostými dutými olisby, které navléká muž na svou pyj, nebo jež samy o sobě mohou ženě sloužiti za náhražku pyje. Jindy jsou to prosté trubice na obou koncích otevřené. Povrch těchto ná­strojů bývá obvykle silně zdrsněný, aby ženy více dráždil. Apadravya zhotovují se z různých kovů, z mědi, cínu, olova, železa i ze stříbra a zlata, slonoviny, rohoviny a rozličného dřeva. Amatérsky lze je vyrobiti z bambusu, okurky apod.

Obdobou apadravya, i u nás dosti známou, jsou potahy na prst užívané jako pomocný nástroj k digitálnímu dráždění, jak objektnímu, tak i ipsačnímu. Slouží však nejen k dráždění va­giny, nýbrž i k dráždění vulvy, resp. klitoridy, prsních bradavek, řiti etc. Tyto náprstky (dráždivé prsty) jsou dnes zhoto­vovány z gumy a mají obvykle silné kartáčkovité výčnělky.

Francouzi nazývají je doigtiers à titiller nebo bibi-chatouillers, Němci Gummireizfinger. Podobným ipsačním nástrojem jsou tzv. bagues de la Chine, kaučukové dráždivé prsteny (Gummireizringe), o jejichž užívání v minulém století, v Americe, zmiňuje se C. J. Weber ve spise Demokritos z r. 1868, sv. V., str. 288.17

Na úplně odlišném principu dráždění, nezávislém na způsobu obcování pyjem, je založen originální nástroj k vaginální ipsa­ci hlavně v Japonsku užívaný a zvaný rin-no-tama, ben-wa, wa-tama, menrei nebo yamato-dama. Obvykle jsou to dvě ku­ličky velikosti holubího vejce a duté, zhotovené z mosazného plechu. Někdy používá se toliko jedné. Podrobnější popis nacházíme v Ellisově spisu: Geschlechtstrieb und Schamgefühl.18 Jedna je prázdná, druhá tzv. malý muž, obsahuje ještě malou těžkou kovovou kuličku nebo rtuť, někdy též kovové výběžky, které uvedeny v pohyb, vibrují. Držíme-li obě kuličky na ruce, jsou v ustavičném pohybu. Nejdříve zavede se do vaginy prázdná kulička, a to až k utheru, potom teprve kulička druhá. Sebemenší pohyb pánve nebo boků, nebo také samostatné po­hyby břišních orgánů přivádějí kovové kuličky či rtuť do po­hybu a tím vznikající vibrace vyvolává nepřetržitý lechtivý po­cit (str. 133–4.)

Podle Joetse užívají rinnotamy převážně gejši a lepší prosti­tutky, avšak i venkovská děvčata jsou prý s tímto nástrojem obeznámena. Mimo Japonsko je rozšířeno jeho používání také v Číně, Anamu a Indii. Rovněž tak je rinnotama známa již dlou­ho i v Evropě. Roku 1773 popisuje takovou zvláštní kuličku, jež byla přivezena jistým cestovatelem z Indie, Bauchamont, nazývaje ji boule erotique. Jindy bývá rinnotama francouzsky označována jako boules japonaises nebo pommes d´amour, v němčině nese pak název Klingelnkugeln (doslovný překlad rin­notama), Reizkugeln nebo Vaginalkugeln. Za náhražku rinno­tamy lze považovati všechny kulovité, penisu nepodobné před­měty, zavedené do vaginy. Schroeder dokonce uvádí, že v ná­hradu za pomme ďamour užila jistá žena krabičky, do níž zavřela chrousta. V Japonsku však slouží za nejběžnejší surogáty rinnotamy plody japonského citroníku (citrus japonica) nebo malé brambůrky.

Ženy, užívajíce k ipsaci takovýchto nástrojů, rády se houpají. Aby jim rinnotama nevyklouzla z vaginy, ucpá­vají si ji vatou nebo jemným papírem. Chtějí-li pak použitý instrument opět odstraniti, vyjmou tampon a sehnuvše se, mírně se udeří do zad, načež „kuličky lásky“ samy vypadnou.

Na konci zbývá se nám zmíniti ještě o některých zvláštních způsobech genitální ipsace žen. Mimo rukou a stehen lze užíti k vulvární ipsaci i paty. Jak uvádí Guttzeit, ukájela se jedna žena totiž tím způsobem, že si sedala na patu a třela se o ni. Pokud jde o orální i. vulvy, resp. klitoridy, nebyl dosud podobný případ zjištěn, ale není jej třeba teoreticky předem vylučovati. Jiným mechanickým způsobem ipsace, je ipsace vulvy, prováděná ostrou sprchou bidetu. Chemicky a energeticky vzrušujících prostředků k ipsaci mohou užívati ženy stejně jako muži. Tak na př. chemicky působícím prostředkem ipsují dívky v jistých francouzských departementech, potírajíce své vulvy listy rostliny linaria cymbalaria, což jim působí palčivé rozkoše. Užití elektrického proudu k ipsaci bylo pak zaznamenáno v několika případech ipsace klitoridy.

Ze všech způsobů ženské genitální ipsace je nejrozšířenější forma digitální, která je celkem nejpříhodnější a jíž lze stejně dobře praktikovati na všech speciálních sexogenních oblastech ženina pohlaví. Přece však nepřevládá nad ostatními způsoby v té míře jako u mužů ruční ipsace penisu, neboť ženy ipsují mnohem snadněji než muž i nemanuálními způsoby. U skandinávských žen pozoroval Vedeler dokonce femorální ipsaci ge­nitální jako nejobvyklejší. Ovšem všeobecnou platnost této zkušenosti nelze přiznati.

Rovněž tak vaginální instrumentální ipsace je hojnější, než umužů kohabitoidní instrumentální sebeukájení, jelikož se k ní hodí více běžných předmětů, než k ilusionaci vaginy. Přesto ale nedosahuje opět takového rozšíření, jaké bychom předpokládali podle četnosti a rozmanitosti instrumentů k ní užívaných. Její praktikování je omezeno předně tím, že mnoho žen bojí se ipsovati cizími tělesy ze strachu před poraněním pohlavních orgánů. Pokud pak slouží k vaginální ipsaci předměty, přespříliš živě upomínající na penis, nebo nástroje, které  jsou dokonce jeho věrným obrazem, nelze vyloučiti ani přímý psychický odpor k nim.

Odpor k ipsaci podobnými instrumenty vyplývá z traumatu ženina sexuálního života. Agresivita mužské pyje deprimuje ženy, evokujíc u nich pocit genitální méněcennosti, původně spočívající na fantasii, že klitoris je zbytkem kastrovaného penisu. Proto ženy pociťují k souloži vědomě nebo nevědomě nechuť, což mnohdy způsobuje, že nejsou schopny psychicky zažíti z koitu rozkoš, alespoň ne dostatečnou, a že více méně se jí brání a vyhýbají. Z toho důvodu je nutno spatřovati ve většině případů ženské genitální ipsace spíše přirozené scestí pohlav­ního ukájení než nouzový projev. Jestliže se tedy ženy obvykle oddávají ipsaci současně z odporu k muži a nejen ze sexuální krise, je samozřejmé, že si nebudou chtíti ipsačním instrumen­tum příliš realisticky připomínati mužskou pyj. Právě proto nemohou při ipsaci dojíti velkého rozšíření hlavně olisby, zvláš­tě zhotovované napodobeniny penisu.

Ve shodě s tímto předpokladem je umělých údů doopravdy mnohem častěji užíváno k vzájemnému ukájení homoerotic­kých žen než k ipsaci. Žena chce souložiti pyjí, nikoli s pyjí. Touha po penisu je u ní touhou po změně pohlaví, a ne touhou po pohlavním ukojení. Proto si ženy olisbos spíše připásávají, než aby si jej samy zaváděly do vaginy. Jsou známy případy, kdy ženy jsou dokonce trvale opatřeny pyjí. Již i roku 1701 byla v Hamburku souzena žena v mužském přestrojení známá má pod jménem Monsieur Heinrich, vlastním jménem Anna Isalbe Bunck, u níž byl objeven umělý úd, jejž si dala přilepiti k tělu v kterémsi amsterodamském bordelu. Je to klasický případ osvětlující pravý vztah ženy k olisbu.

Slouží-li přesto umělý úd také k ipsaci, lze předpokládati, že i tu dochází na částečné ukojení skrytých ženiných přání. Nepřivlastňuje-li si totiž přímo žena v tomto případě mužskou pyj, podmaňuje si ji alespoň. Jak vidno, nespokojují se však ženy normálně tímto kompromisním řešením a odmítají ipsovati pomocí olisbu a jeho realističtějších náhražek. Takové instrumenty vyvolávají totiž i nadále u nich tíživé představy o méněcennosti ženských genitálií předurčených k tomu, aby byly zdeptány mužskou pyjí. Proto raději užívají k vaginální ipsaci prstů, orgánů vlastního těla, ale i ty nejsou nic jiného než surogát penisu.

Nejdokonalejší způsob vaginální ipsace je v tomto směruj rinnotama, která ani svým tvarem, ani svým upotřebením není založena na principu soulože s mužem. Jedině tímto způsobem nepřipomíná vaginální ipsace ženě anatomicky jí souzené podléhání samolibému mužskému penisu. Žel, malá známost tohoto zařízení a snad i slabá intensita jím skýtaného dráždění je na závadu většímu jeho rozšíření. Podobné psychické motivy volby způsobu ukájení odpadají při ipsaci povrchových oblastí, neboť tu je, eo ipso, negací vaginy likvidována i ženská otázka.

Kapitola „Formy genitální ipsace žen“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 29–42).

Poznámky (autora webu)

1 POUILLET, [Theodore]. Essai médico-philosophique sur les formes, les causes, les signes, les conséquences et le traitement de l’onanisme chez la femme. Paris: V. Adryen Delahaye et Cie, 1876; POUILLET, [Theodore]. Psychopathie sexuelle. I. L’onanisme chez la femme. Septième édition. Paris: Vigot Frères, 1897.

2 [MIRABEAU, Honoré-Gabriel de Riquetti de]. Errotika biblion. Rome: L´imprimerie du Vatican, MDCCLXXXIII.

3 HIRSCHFELD, Magnus. Sexualpathologie: Ein Lehrbuch für Ärzte und Studierende. Band I. Geschlechtliche Entwicklungsstörungen mit besonderer Berücksichtigung der Onanie. Bonn: A. Marcus & E. Weber, 1921.

4 K dispozici ke stažení je: [LAMBERG, Maximilian Joseph]. Mémorial d’un mondain. Tome second. Nouvelle édition. Londres: [s. n.], MDCCLXXVI.

5 ARISTOFANES. Mír. Přel. Bedřich Becher a Jiří Kolář. Praha: Dilia, 1963.

6 Tisíc a jedna noc. Přel. Felix Tauer. Praha: Odeon, 2011.

7 AUGUSTINUS AURELIUS. O boží obci knih XXII. 2 sv. Přel. Julie Nováková. Praha: Karolinum, 2007.

8 The Seven Books of Arnobius Adversus Gentes. Přel. Hamilton Bryce a Hugh Campbell. Edinburgh: T. & T. Clark, MDCCCLXXI.

9 HERONDAS. Mimiamby. Přel. Rudolf Kuthan. Praha: Václav Petr, 1937.

10 ARISTOPHANES. Lysistrata: Komedie o 4 jednáních. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha: Orbis, 1963.

11 FORTINI, Pietro. Le giornate delle novelle de‘ novizi. 2 sv. Roma: Salerno, 1988.

12 ARETINO, Pietro. Rozpravy o mravech hříšných kurtizán. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha: Český klub, 2000.

13 MIRABEAU, Honoré-Gabriel de Riquetti de. Le rideau levé ou l´éducation de Laure. [S. l.]: Au palais sous les robes, MDCCCLXXXII.

14 DÜHREN, Eugen [= BLOCH, Iwan]. Der Marquis de Sade und seine Zeit. Ein Beitrag zur Cultur- und Sittengeschichte des 18. Jahrhunderts. Mit besonderer Beziehung auf die Lehre von der Psychopathia Sexualis. Berlin: Barsdorf, 1900; vydání z r. 1906 (Berlin: H. Barsdorf) zde.

15 Für Jünglinge jedes Standes. Traurige Wahrheiten im Romangewande. Ein Pendant zu dem Buche, Für Töchter edler Herkunft. Altenburg: Richter, 1790.

16 KRAUSS, Friedrich. Das Geschlechtsleben des japanischen Volkes. 2 sv. Leipzig: Anthropophyteia, 1931.

17 WEBER, Karl Julius. Demokritos oder Hinterlassene Papiere eines Lachenden Philosophen. Fünfter band. Stuttgart: Rieger´iche Verlagsbuchhandlung (A. Benedict), 1868.

18 ELLIS, Havelock. Geschlechtstrieb und Schamgefühl. Přel. J. E. Kötscher a M. Kötscher. 4. erg. u. erw. Auflage. Leipzig: C. Kabitzsch, 1922.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Bohuslav Brouk o druzích ipsace

Předně provedeme dělení ipsace podle sexogenních oblastí, kterých se týká, nezávisle na způsobu, jímž je praktikována. Týká-li se ipsace genitálií nazýváme ji ipsatio genitalia a to podle rodu buď masculina, nebo feminina. U mužského po­hlaví může být ipsace provozována netoliko na pyji, nýbrž i na loretu, které je taktéž sexogenní, ale jeho samostatná ipsa­ce je velmi řídkým zjevem. Naproti tomu u žen jsou speciální sexogenní oblasti genitální daleko silněji vyvinuty a jsou čet­nější. Ženská genitální ipsace může se týkati nejen vnitřních partií, vaginy a uteru, nýbrž i partií vnějších, vulvy. Pokud jsou ipsací drážděny obojí partie, mluvíme o ipsatio vulvovaginalis. Týká-li se však ipsace toliko jedné oblasti, mluvíme buď o ipsaci vaginální (ipsatio vaginalis) nebo o ipsaci vulvární (ipsatio vulvaris). Za zvláštní druh vulvární ipsace je pak nut­no považovati ipsatio clitoridiana (ipsační clitorismus nebo clitorismus), je-li ipsačně drážděna toliko část vulvy, clitoris. Ko­nečně někteří autoři specifikují zvláště i vaginální ipsaci spoje­nou s drážděním dělohy, nazývajíce ji ipsatio uterinna. Tak na př. zmiňuje se o ni již i Debreyne (1842)1, píše: „Při tomto posled­ním druhu ipsace frequens titillatus vel irritatio exercetur ad collum uteri (id est inferiorem matricis partem quae in vaginae summitate reperitur) ope digitorum vel aliorum quorundam instrumentorum.“

Druhé sexogenní pásmo, pásmo anální, stejné u obojího po­hlaví, může být podobně jako ženské genitálie drážděno ipsač­ně, buď jen na povrchu (ipsatio analis) nebo i uvnitř, přičemž k dráždění spojenému s otvíráním řitního otvoru druží se i vzruchy skýtané sexogenním rektem (ipsatio rectoanalia). U ostatních oblastí není již potřebí podobného speciálního roztřídění. Vzhledem k ipsatio urethralis stačí prostě připomenout, že sexogenní je sliznice močové trubice. Na prsou (mammae) je pak soustředěna sexuální citlivost převážně v prsních bra­davkách (mammilae), pročež ipsatio mammalis bývá nazývána někdy také ipsatio mammilaris. Dále při ipsatio oralis lze bráti v úvahu jako speciální sexogenní centra hlavně rty, špičku jazyka a horní patro.

Mimo tyto hlavní druhy ipsace lze pozorovati ipsační čin­nost i na nejrozličnějších jiných místech povrchu našeho těla a to hlavně tam, kde kůže zvláště přiléhá ke svalstvu a kostem, rovněž jako na dosud neuvedených místech pokrytých sliznicí. Jak bylo v individuálních případech, kdy podobná místa dosa­hují dokonce nadměrné citlivosti, zjištěno, jsou jimi tyto par­tie: pokožka lebky porostlá vlasy, boltce a lalůčky ušní, kout­ky oční, otvory nosní a ušní, podbradek, šíje, pupek, hrázka, stehna, kolena, chodidla, dlaně, bříška prstů na rukou a nohou etc.

Po Freudově objevení infantilní sexuality nezabraňuje nám nic, abychom vznětlivost těchto míst považovali za sexuální, a abychom jejich dráždění, pokud je provozováno samo na sobě, nepokládali za ipsaci i v těch případech, kdy nevede k plnému ukojení. Sexualita neomezuje se však jenom na speciální obla­sti lidského těla. Celé naše tělo je sexogenní, jak svým povrchem, tak i vnitřně. Vzhledem k tomu pojednáváme rovněž o ipsatio totalis, externa aut interna.

Úryvek z kapitoly „Druhy ipsace“ Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 21–22).

 

Poznámka autora webu


1 Druhé vydání DEBREYNE, P[ierre]-J[ean].-C[orneille]. Essai sur la théologie morale, considérée dans ses rapports avec la physiologie et la médecine: Ouvrage spécialement destiné au clergé. Paris: Poussielgue-Rusand, 1843, ke stažení zde.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige