Bohuslav Brouk: Formy extragenitální ipsace

16/06/2015 (11:08) · Založeno pod Ukázky z textů and tagged: Autosexualismus a psycherotismus, onanie

Skončivše popis různých forem genitální ipsace, budeme se nyní zabývati, vzhledem k sexogenní oblasti urogenitální, ipsa­cí druhého jejího pásma, ipsaci urethrální. Urethrální ipsaci, spočívající v dráždění sliznice močové trubice (urethry), lze prováděti, jak již z anatomických poměrů vyplývá, toliko in­strumentálně, pomocí více méně tenkých tyčkovitých nebo drobných, obvykle kuličkovitých předmětů. O těchto pomůckách zpravují nás lékaři, kteří měli za úkol odstraniti je, když nešťastnou náhodou uvízly v urethře. Podle jejich zpráv užívají se k ipsaci urethrální: dráty, stonky rostlin, slámky, větvičky, tužky, násadky, párátka, sirky, vlásenky, dráty ku pletení, ženkle, šídla, jehly, jehlice, sondy, katetry a jiné různé tyčky a trubičky z kovu, dřeva, skla, gumy, vosku a podobně. Z druhé kategorie předmětů jsou to všelijaká zrnéčka, seménka, korálky, knoflíčky atd. Pokud se týká mužů, sděluje na př. Mauriac, kterak jistý ipsant si zaváděl v močovou trubici 7–8 palců dlouhý železný drát – háčkovitě na konci zahnutý. A. Wild proti tomu zaznamenává případ, kdy 64letému starci uvízla v močové trubici k ipsaci použitá jehličnatá větvička ze smrku, jejímuž vytažení bránily vzpříčené jehlice. Lallemand pak odstranil jistému padesátiletému muži v urethře váznoucí matracovou jehlu. Jinak věnuje podobným případům celou stu­dii C. Posner v Therapie der Gegenwart ze září roku 1902 pod názvem: Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle.1

Dále z močového měchýře, kam až se rovněž mohou dostati instrumenty vyklouznuvší z rukou ipsanta, vyňal Senn operativně kus rostlinného stonku podobně jako Rigal a Ponnet. Chopart vyoperoval odtud dokonce jednomu kapucínovi kus inkrustované šňůry tloušťky malíčku. Taktéž odstranil z mo­čového měchýře roku 1877 štrasburský profesor de Boechel dva knoflíčky od košile. Jeden měl průměr 10 mm, druhý 11 mm. Jistý mladík užíval jich k ipsaci tím způsobem, že je navlékal na drát, který si zaváděl do urethry. V pražském anatomickém ústavu jest pak zvláštní močový kámen, vzniklý inkrustací jehlice v močovém měchýři. Této jehlice užil k ipsaci jistý učeň. Nešťastnou náhodou dostala se do močového me­chýře, kde inkrustovala až na špičku, jež zůstala volná. Tou byl posléze proražen močový měchýř a mladý ipsant zaplatil svůj manévr smrtí.

U žen je urethrální ipsace rovněž hojně rozšířena. V minu­lém století používaly k ní ženy dokonce tak často vlásenek, že r. 1862 jistý chirurg sestrojil pro osudné případy zvláštní přístroj, aby je odstraňoval z ženského měchýře. Jinými zná­mými předměty, které vyklouzly z rukou ipsujících žen a dostaly se až do močového měchýře, jsou na př. krabičky na­ jehly, dřevěné nebo kovové, naplněné nebo prázdné, jež odstra­nil Rigai, Cartier, Dieulafoy atd. Denucé sděluje opět případ, kdy v močovém měchýři jisté ženy byl nalezen kus svíčky a růžence a Moreau dokonce uvádí, že extrahoval jedné ženě v pařížské nemocnici z močového měchýře Apiovo jablko. Jin­dy prorazila inkrustovaná tužka 14 cm dlouhá měchýř čtyřiadvacetileté dívky, jak nás zpravuje Pamard, který jinou ženu opět zbavil špičky ze slonoviny, tři a půl palce dlouhé a pět čárek silné, váznoucí v urethře. Dále jak uvádí Lachès, sloužila za nástroj k instrumentální urethrální ipsaci mladé, dva­cetileté dívce i ušní lžička (cure-oreille).

Třetím sexogenním pásmem je oblast anální, jejíž ipsace, týkající se samotného anu, může být provozována digitálně, přičemž jest uzavřená řiť buď lechtána nebo otvírána prsty. Instrumentálně je pak obvykle praktikována frotérsky, třením uzavřeného anu různými předměty, jako na př. ručníkem, žínkou, kartáčkem, mycími houbami apod. Příležitostně mohou se lidé takto vzrušovati i třením řiti o hrany a rohy nábytku nebo o různé tyče, na př. sedíce obkročmo na zábradlí etc. Zvláště intensivní stává se povrchová ipsace anu při jeho patologických deformacích (hemoroidy, anální fisury apod.). Objektně dochází k povrchovému análnímu ukájení hlavně při anilinctu (lambitus analis), k análně rektálnímu dráždění pak nejčastěji koitem. Rektální soulož může být ipsačně reprodukována digitálně pomocí jednoho nebo více prstů, nebo instrumentálně pomocí různých předmětů, jež si sami zavádí­me řití v rektum. Při této kohabitační, rektoanálni ipsaci spojuje se dráždění nastávající otvíráním anu se vzruchy vyvolávanými třením sexogenního rekta anebo též prostaty, jejíž sexogenity se často využívá i při ipsaci urethrální.

Za instrumenty používané k tomuto druhu ipsace slouží po­dobné předměty, jakých užívají ženy k ipsaci vaginální. Před­ně jsou to běžné, náhodně použité předměty zhruba penisového tvaru. Dovídáme se o nich hlavně z lékařských zpráv, neboť mnohdy uvíznou v rektu ipsantově a jejich odstranění vyžaduje lékařského zákroku. Tak na př. v roce 1847, podle zprávy Vidalovy, přišel do pařížské nemocnice jistý zřízenec, v jehož rektu vězela rozbitá číše zavedená tam z ipsačních dů­vodů. Pacientovi nemohlo být bohužel pomoženo a nehoda vyžádala si v krátku jeho život. Velpeau opět uvádí ze své praxe, že vytáhl z řitě jednoho pacienta lahvičku na kolínskou vodu 28 cm vysokou. O užití lahví k anální ipsaci zmiňují se také Schauenstein a J. C. Warren. Rovněž lékaři berlínského se­xuologického institutu měli příležitost extrahovati z recta svých pacientů cizí tělesa, uvíznuvší tu při ipsaci. V jednom případě bylo to závaží od hodin formy zploštělého vejce, dlou­hé 16 cm a o maximálním průměru 5,5 cm. V jiném případě vytáhli z řiti dřevěný válec zabalený do novinového papíru. Byl vysoký 24 cm a v průměru měřil 5 cm. Dále uvádí Hammond, že jeden mladík z New Yorku provozoval anál­ní ipsaci pomocí tužky nebo jindy pomocí naolejovaného držátka kartáčku na zuby. Dokonce bylo zjištěno, že v rektum byl uveden, byť ne ipsačně, vlastní rukou, i prasečí ocas. Jiné zprávy svědčí pak, že k immissio in rectum jest užíváno růz­ných sklenek, lžic, mrkve, bramborů apod. Nejužívanějším tu instrumentem k rektoanální ipsaci je však klistoir sloužící jinak k úpravě stolice. Markýz de Sade líčí podobný případ ukájení ve svém spisu Společnost přátel zločinu, v němž se Julietta sexuálně dráždí pomocí zadních výplachů.2

Pokud jde o instrumenty zvláště k sexuálním manipulacím zhotovené, zavádějí se v řiť taktéž olisby, o nichž jsme dříve pojednali. Doklad o tom nacházíme již i v řecké mytologii. Když Dionýsos bloudil po světě, chtě se dostati do podsvětí ke své matce Semele, potkal mladíka zvaného Prosymnos, jenž mu ukázal cestu do říše Hádovy. Za odměnu si vymínil, že mu Dionýsos, až se vrátí, bude po vůli. Leč Prosymnos zemřel dříve než mu mohla býti jeho služba oplacena. Přesto však i Dionýsos, navrátiv se z podsvětí, dodržel svůj slib a to tím způsobem, že vyřezal z větve fíkovníku falus, jejž zasadil do hrobu zemřelého a nahými hýžděmi naň usedl. Dále nacházíme v klasické literatuře doklad o užívání olisbu k anální ipsaci v jisté Kratinově komedii, v níž podle výkladu Meineckova se mluví o Narkissových olisbech. Jinak svědčí o zavádění olisbu v řiť za starověku již uvedený citát z Petronia.

Mimo olisbu slouží k anální ipsaci i jiný nástroj, zvláště k tomu zhotovený. Je to anální violina popsaná Villiotem v knize Les grandes flagellés. Skládá se z koule ze slonoviny upevněné na struně. Koule zavede se v rektum a po struně přejíždí se smyčcem, což způsobuje dráždivé vibrace. Původně pochází prý tlento instrument z Orientu. Vzhledem k nástrojům užívaným k vaginální ipsaci lze jej považovati za obdobu rinnotamy.

Dalším sexogenním pásmem, k němuž přistupujeme, je oblast orální. Její ipsace na rozdíl od předešlých druhů sebeukájení může býti provozována kromě jiných způsobů i samostatně, bez pomoci jakéhokoliv jiného orgánu nebo instrumentu. Samostatně prováděnou ipsací orální je dumlání rtů nebo jazyka. Jinak praktikuje se orální ipsace dumláním různých orgá­nu, partií, vlastního těla, které jsme schopni svými ústy dosáhnouti. Nejobvykleji bývá dumlán při této formě orální ipsace jeden nebo více prstů vlastních rukou, hlavně palec. Lindner však zaznamenává i případy dumláni hřbetu ruky, paže, ba i palce od nohy. Dumláme-li pak různé předměty, které lze do úst uchopiti nebo v ústech žvýkati či přemílati, jako např. násadky, tužky, knoflíky, kuličky etc., jde o instrumentální ipsaci orální.

Z jiných sexogenních pásem je nejznámější pásmo mamilární. Třením a hnětením prsních bradavek dovedou se mnohé ženy i muži plně ukojiti. Mamilární ipsace je provozována buď prsty, digitálně, nebo instrumentálně, různými předměty jako kartáčky apod. Za zvláštní nástroj slouží k ní kroužky, které kdysi bylo u žen módou nositi v propíchnutých hrotech prsů. Jistá žena píše o tom z vlastní zkušenosti: „Pocity při operaci a několik dnů po ní nenáleží ovšem k nejpříjemnějším, avšak kdo chce jísti vejce, musí roztlouci skořápku. Mo­hu klidně říci, že příjemný pocit, který mi působí klouzání kroužků, odškodňuje mne velmi bohatě za nepatrné bolesti, jež jsem kdysi přestála.“ (John Bull beim Erziehen, str. 82.).3 Jinak dochází na mamilární ipsaci pomocí sprch, kdy mimo me­chanické vzpruhy vyplývající z dopadu vodních praménků mů­že nás vzrušovati voda i svou abnormální teplotou. Rohleder se dokonce zmiňuje o praktikování mamilární (mamální) ipsace chemickými ingrediencemi.

Pokud se týká ipsačního dráždění otvorů nosních a ušních, jsou v ně zaváděny mimo prsty i různé předměty tyčinkovité nebo kulovité, na př. sirky, párátka, fazole etc.

Rovněž ipsace všelijakých speciálních povrchových sexogen­ních oblastí našeho těla děje se povšechně nejobvyklejšími způsoby, hlavně formou manuální (resp. digitální) a instrumentální, čímž se však není nutno zvláště zabývati. Podrobněji zbývá nám toliko zmíniti se o různých způsobech ipsace totální. Pokud se ipsace celého těla týká, jedině jeho povrchu (ipsatio totalis externa), je provozována mechanicky frotáží. Byly pozorovány případy, kdy lidem dostačuje k úplnému ukojení i tření těla holýma rukama nebo ručníky, žínkami, kartáči, mycími houbami apod., jež provádějí buď na sucho, nebo při němž se oplachují, mydlí či natírají různými tuky a tekutinami. Některé prostředky sloužící k natírání těla působí též energeticky nebo chemicky, takže nelze tu mluviti již o mechanické ipsaci, alespoň ne v čisté formě.

Při interní totální ipsaci, umožněné vnitřní, hlavně svalovou sexogenitou lidského organismu, nastává mechanické dráždění předně pohyby, a to buď vlastními nebo sdílenými. Sexuální ukojení tohoto druhu a způsobu je mnohdy vyvoláváno tělesným cvičením, houpáním na tělocvičném nářadí či na houpačkách, jízdou na kolotočích nebo na horské dráze, rotací na otáčivých židlích ap. Tak na př. Hirschfeld zmiňuje se o podobné zajímavé formě sebeukájení v případě jistého narcisty, který pznav prvé sexuální vzrušení pří jízdě ve vlaku, ukojil se tím způsobem, že se několikráte po sobě vzepjal na hrazdě. Orgasmus se normálně dostavil po dvacátém neb třicátém vzepření. Dále bylo zaznamenáno, že jisté služebné děvče se ukájelo pravidelně každou neděli houpáním na loďkových houpačkách. Mnohdy dosáhlo takto v krátké době až třikráte za sebou silného orgasmu.

Jiným způsobem mechanické interní ipsace, při níž ovšem dochází i na dráždění povrchu těla, jsou masáže svalstva samy na sobě provozované nebo stahování, sešněrování těla korsetem atd. Konečně lze orgasmu dosáhnouti i strangulací, kterou se již mnozí lidé nechtěně připravili o život z čistě sexuálních motivů. Za čistě interní totální energetickou ipsaci je nutno považovati i elektrisaci těla, pokud je proud přiváděn do těla prostým přívodem a nikoli elektrickou masáží nebo elektrisací speciální sexogenní oblasti. K chemické ipsaci tohoto druhu slouží pak požívání různých dráždivých nebo omamných látek, které mimo případné blažené stavy duševní působí i rozkošné pocity tělesné. Tím skončili jsme popis jednotlivých druhů a způsobů ipsace.

Způsob ipsace nelze však mnohdy vůbec přesně určiti, jeli­kož při ipsaci se často kombinují různé její způsoby. Obecně podle kvality vyvolávaných vzruchů, vymyká se určení způ­sobu ipsace přesné determinaci proto, že energetické nebo chemické dráždění je obvykle produkováno zároveň s drážděním mechanickým. S mechanickou ipsací splývá energetická ipsa­ce na př. při používání teplých sprch, elektrické masáže atd. a chemická ipsace opět při tření sexogenních oblastí různými chemicky působícími prostředky nebo při šlehání kopřivami apod. Způsob provádění ipsace rovněž není mnohdy vyhraněný, poněvadž četní ipsanté vzrušují se zároveň několika způsoby. Tak na př. manuální ipsace, jakož i ipsace instrumentální, kombinují se často zároveň s ipsací femorální atd. Dále do­chází na kombinace různých způsobů ipsace i střídavě a to tak, že se někdy užívá k úvodní ipsaci jiné formy, než jakou je potom ipsace dovršována.

Na konec zbývá nám zmíniti se ještě, že ipsaci, pokud to snad přímo určitý její druh neb způsob nevylučuje, lze vše­obecně provozovati v různých posicích, v leže, v sedě, ve stoje, v kleče apod., ať jsme oblečeni nebo svlečeni. Skrývá-li oblast, jež má býti ipsována, šat, můžeme ji ipsovati i skrze něj, aniž ji obnažujeme nebo aniž hledáme jiným způsobem přímý přístup k ní. Skrze šat bývá na př. mnohdy praktikování genitální ipsace formy frikčně instrumentální, stejně jako formy manuální neb femorální. Manuální a femorální ipsace v takovýchto případech je pak zároveň i instrumentální ipsací.

Kapitola Formy extragenitální ipsace z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 42–48).

Poznámky (autora webu)

1 POSNER, C. Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle. Therapie der Gegenwart, September 1902, s. 401–404.

2 Brouk má na mysli Sadeovo dílo Julietta čili Slasti neřesti (přel. Jaroslav Picka. Praha: Hokr, Čejka a Picka, 1930); poslední české vydání – vycházející z vydání z r. 1930 – Praha: Dybbuk, 2007.

3 John Bull beim Erziehen: Eine Sammlung Briefe von Anhängern und Gegnern der körperlichen Züchtigung und der Korsettdisziplin. Dresden: Dohrn, 1901.

Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Komentáře

Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace mužů

25/02/2015 (16:34) · Založeno pod Ukázky z textů and tagged: Autosexualismus a psycherotismus, onanie

Tím skončili jsme rozdělení ipsace podle oblastí, jichž se týká (druhy ipsace) a přistupujeme k jejímu dalšímu dělení podle způsobu, jakým je praktikována (způsoby ipsace). O růz­ných způsobech ipsace budeme však pojednávati vždy speciálně se zřetelem k jednotlivým oblastem, jež jsou ipsačně ukájeny, jelikož některé způsoby vyskytují se toliko ojediněle u urči­tých druhů ipsace, zatím co způsoby takto neomezené, obecně platné, nabývají opět na různých sexogenních oblastech roz­ličného přesnějšího charakteru. Obecně je možno rozděliti způ­soby ipsace toliko podle vzruchů, jakými působí na sexogenní oblasti; a to na ipsaci mechanickou, energetickou a chemickou. Vzhledem ke genitální oblasti, pokud jde o ipsaci mechanickou, může být ipsace prováděna u mužů rukama, stehny nebo ná­stroji, v ojedinělých případech dokonce i ústy (ipsatio manualis, femoralis, instrumentalis et oralis).

Manuální forma genitální ipsace spočívá tu v dráždění, v tření nebo mačkání penisu vlastníma rukama. Nejčastěji je prováděna tím způsobem, že hrstí jedné ruky přejíždíme po pyji. Ve starověku sloužila k manuální ipsaci většinou levá ruka, jíž byla tehdy všeobecně přikládána milostná funkce. I v Ovidiových verších nacházíme o tom několik dokladů. Římané dokonce označovali levou ruku zvláště jako manus fututrix nebo manus amica. Avšak ani pravá ruka nezahálela ve starověku. O užití pravé ruky k ipsaci máme opět důkaz v řečtině, v Aristofanových Oblacích, kde se Strepsiades pří examinaci „chápe pravou rukou údu“, aby mohl lépe přemýšleti.1 Zvyk ipsovati levou rukou zachoval se prý dodnes u jugosláv­ských žen, ač jinak se převážně užívá k ipsaci ruky pravé, ne­boť je obratnější a zručnější.

Günther Tessman (18. oddíl spisu Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes)2 sděluje o jednom negerském kmeni, že tu muži ipsují kvedlajíce pyjem pomocí obou rukou. Tuto formu manuální ipsace nazýváme ipsatio bimanualis. Jiná varianta manuální ipsace spočívá v záměně pohybu jedné nebo obou rukou pohybem pyje, přičemž hrstí nebo semknutýma rukama, zůstávajícími v klidu, je ilusionována vagina. Zvláště při této manipulaci, avšak i při normální manuální ipsaci mužských genitálií, bý­vají mnohdy ruce namydleny, naolejovány nebo nějakým tukem namazány, aby se ulehčilo a zpříjemnilo tření. Děje se tak hlavně při koupeli, kdy, nazí, nepomažeme svůj šat a kdy máme příležitost po aktu dobře se umýti. Manuálně bývá dráždě­no i scrotum.

Jelikož manuální ipsace je nejrozšířenějším způsobem genitální ipsace, jak u mužů, tak u žen, spokojovaly a spokojují se dosud mnozí autoři označením ipsace slovem masturbace. Leč ipsace nikdy nebyla a není provozována výlučně rukama. Ma­nuální ipsace není konečně ani tak častá, jak se lidé obvykle domnívají. Podle zkušeností Hirschfeldových ipsuje celá čtvrti­na ipsantů jinými způsoby. Jedním z nich, při genitální ipsaci, je způsob femorální. Femorální ipsace je prováděna stlačová­ním a třením genitálií stehny. V tomto případu lze snadněji než při způsobu předešlém využíti sexogenity scrota, neboť může být pohodlně drážděno zároveň s pyjem.

Třetím způsobem genitální ipsace je dále ipsace instrumen­tální, při níž genitálie jsou drážděny třením o nějaký předmět. K tomu slouží obvykle lůžko, sofa apod., o které se člověk leže tře, nebo podušky a pokrývky, jež je možno přitom zá­roveň obemknouti nohama jako partnerovo tělo. Zmínku o uží­vání podušek k ipsaci nacházíme již v Petroniovi (torum frequenti tractatione vexavi, amoris mei quasi quandam imaginem).3 Právě tak slouží k frotérské instrumentální ipsaci i nábytek svými hranami. Na př. třou se lidé o nohu od stolu, o hranu stolové desky apod. Genitální ipsace může být rovněž tímto způsobem prováděna při různých úkonech, jež mají úplně jiný smysl. Tak může býti dosaženo ukojení při šplhání na strom nebo na tělocvičné nářadí (hrazda), dále při jízdě na kole a na koni. Při šplhu tře se pohlaví o tyč nebo o kmen, při jízdě na kole neb koňmo o sedlo. U Mujeradů, jistého mexického kmene, je dokonce, podle Hammonda, ipsace jízdou na koni národním obyčejem. O kuriosním použití instrumentu k ipsaci zpravuje nás dále Hirschfeld, popisuje ipsaci, již prová­děl jistý mladík tím způsobem, že pod erigovaným penisem rychle za sebou napínal a povoloval ručník. Týž mladík provo­zoval jindy ipsaci opět tak, že se prostě třel ručníkem mezi nohama.

Oproti těmto frikčním formám rozeznáváme však i kohabitační formy instrumentální ipsace, při nichž užitý nástroj na­hrazuje přímo ženskou vaginu a ne, jako v předešlých přípa­dech, nejvýš povrch ženina těla. Umělé vaginy mohou býti improvisovány nebo zvláště k ipsačním účelům zhotoveny. Za improvisované náhražky vaginy slouží obvykle různé tru­bice, rozsedliny, štěrbiny a otvory apod. U pomořanských sedláků je prý dokonce zvykem ipsovati mezi plaňkami plotu. F. S. Kraus pak uvádí, že dříve sloužila k ipsaci i chránítka, sametem vyložená pouzdra na drahocenné jílce mečů. Naproti tomu, hrdina jisté populární české obscénní básně spokojuje se ipsací v otvoru sudu (pravděpodobně kvůli rýmu).4 Mimo to máme v lékařské literatuře mnoho jiných zpráv o podobných manévrech ipsačních. Týkají se případů nešťastných, kdy ipsanté uvízli erigovaným údem v příliš úzkých otvo­rech a potřebovali cizí pomoci, aby se odtud vyprostili. Tak jsou známy případy, kdy lidé uvízli penisem v úzkých otvorech nádob, v hrdlech lahví, ve svícnu, ba i ve vodovodním kohout­ku u vany a v pochvě bajonetu.

Rovněž byly zaznamenány ipsační praktiky, při nichž si muži navlékají na úd různé kroužky, jako kovové kroužky užívané k zavěšování záclon, kroužky od klíčů, prsténky etc. Na př. M. Guibot sdělil roku 1868, že jistý patnáctiletý chlapec oba­lil od kořene celý svůj penis silnými kovovými kroužky, jež pak nemohl sejmouti. Ačkoliv penis vězel v kroužcích dříve než byly rozřezány, po celých jedenáct hodin a byl prý již černý, dopadlo to šťastně a v osmi dnech zmizely i poslední známky tohoto martyria. Ovšem takové praktiky nemusí dopadnouti vždy stejně šťastně.

Proto daleko vhodnějšími instrumenty jsou vaginy provisorně upravené z podušek, prostěradel, chleba apod. Chlebové vaginy vzniklé vydlabáním prohlubně v bochníku, jsou nejčastější napodobeninou ženských genitálií užívanou k ipsaci hlavně trestanci, válečnými zajatci, vojáky a námořníky. Namnoze byly však nalezeny u těchto lidí i dokonalejší trvanlivé instrumenty, které si vlastní rukou zhotovili. Tak nacházejí se na př. v hrdinském kriminálním museu ze dřeva vypracované a látkou potažené umělé ženské genitálie, jež byly zabaveny v jednom zajateckém táboře. Nejdokonalejšími umělými genitáliemi jsou ovšem vaginy fabrikované v továrnách, hlavně ve Francii, pro obchod. Jsou to velmi zdařilé napodobeniny z gumy, které před použitím je nutno nafouknouti nebo nahustiti. Jsou zhotoveny v přirozené barvě těla a pohlavní obrost je dokonale napodoben vsazenými chlupy. Tyto umělé vaginy se jmenují vědecky cunnus succedaneus, Angličané je pak nazývají merkin, Němci Vaginalphantom nebo Seemannsliebchen. Často bývají též umělé vaginy vsazovány do tors ženského těla nebo i v celé loutky. Figuriny žen přirozené velikosti s umělými genitáliemi jsou obvykle označovány jako dammes de voyage. Většina těchto výrobků pochází rovněž z Francie a jsou co nejvěrnějšími obrazy přírody. Jsou zhotoveny z gumy tělové bar­vy a lze je libovolně nafukovati. Mimo ně existují i amatérské výrobky. Hirschfeld popisuje jeden takový exemplář pocházejí­cí od jistého vězně. Je to loutka ženy ve skutečné velikosti, oděná v šaty, a její vaginu nahrazuje gumová trubice.

Na dálném východě proslulo podobnými instrumenty též Ja­ponsko. V jistém japonském erotickém spise vyšlém roku 1695 je popsána umělá vagina (japonsky nazývaná azumagata), zho­tovená ze želvoviny a opatřená kusy sametu napodobujícími stydké pysky. Provisorní vaginy upravují si Japonci z hlíz rostliny konjak (amorphophallus, connophallus rivieri). Též vyhloubený meloun slouží jim k ipsačním účelům. Do obchodu přicházejí dnes v Japonsku hlavně umělé ženské genitálie, zho­tovené z bílého hedvábí, vycpané hedvábím floretovým, u nichž labia maiora jsou ze sametu, malé pysky pak z gumy, jíž je vy­ložena i vagina. Před použitím nalije se do vaginy teplá voda. Když azumagata dosáhne normální teploty lidského těla, zavede se do ní penis povlečený kondomem dobře naolejova­ným nebo namydleným. Jiný druh umělé vaginy je zobrazen v jednom japonském ceníku z roku 1929. Podobá se promáčk­lému gumovému míči, jenž je opatřen uzátkovatelným otvorem. Jím vyplní se cunnus succedaneus teplou vodou, která součas­ně vaginu příjemně vyhřívá. Někdy bývají umělé vaginy vlo­ženy do vatovaných podušek nebo do loutek, jakou je na př. do ningyo, figurina 13–141eté dívky, japonská obdoba naší damme de voyage. Narychlo zhotovené torso ženy nazývá se azumagata hayakoshirae a pozůstává z kalhot vycpaných po­duškou.

Instrumentální genitální ipsace provozovaná pomocí zvláště zhotovených umělých vagin je alespoň u nás velmi řídkou, ne­boli obchod podobným „pařížským zbožím“ je tajný a ceny jsou horentní. Jistá pražská firma nabízí ve svém obskurním ceníku umělý ženský genitál za Kč 495.— a torso ženy, jež „sestává z gumových prsou, břicha a nohou nad kolena“ za Kč 4.500.—. Amatérské zhotovení umělých genitálií je pak velmi obtížné. Nejsnadněji lze ještě domácky zhotoviti vaginu v polštáři. Většina ipsantů však vůbec po umělých vaginách netouží, neboť se hledí spíše ipsace vyvarovati než získáním podobného instrumentu se k ní vědomě připravovati. U mno­hých ipsantů je totiž ipsace umožněna toliko „slabým“ okamžikem, po němž se vždy nanovo ujišťují, že mu příště již nepod­lehnou. Pokud se týká ipsace předměty improvisujícími va­ginu, je tato rovněž skrovná, poněvadž se málo objektů k ní hodí.

Oproti tomu frikční instrumentální ipsace je daleko roz­šířenější. Jelikož ipsujeme obvykle v posteli, je stejně příležité ukájeti se instrumentálně třením o lůžko, jako ipsovati ma­nuálně. Ve dne je ovšem pohodlnější a přístupnější ipsace ruční, neboť ji můžeme provozovatí v jakékoliv posici, v sedě i ve stoje, a skrze kapsy lze nenápadně ipsovati pomocí rukou i v přítomnosti lidí. Někteří ipsanté dovedou se však v takové situaci nepozorovaně ukojiti i instrumentální frikční ipsací, třouce se o hranu židle, opěradlo apod. Nejpříhodnějším způsobem je ale ipsace femorální, a kdo je s to dosahovati takto vrcholného ukojení, může se oddati ipsaci kdekoli, aniž musí vyhledati příhodný objekt jako frotérský ipsant a kdykoli, aniž jeho ruka záhadně zmizí, jak tomu bývá při ipsaci manuální. Bohužel, dovede se tímto způsobem ukojiti toliko málo lidí, ne­boť je k tomu potřebí jisté zručnosti.

Ještě větší zručnosti, dokonce přímo akrobatického výkonu vyžaduje však genitální ipsace provozovaná ústy (ipsatio genitalis oralis). Hirschfeld konstatoval tuto formu ipsace v několika případech. Jeden ipsant mu líčil tento manévr následovně: V leže přehodí nohy přes hlavu a uchopí svůj úd do úst. Též podařilo se Hirschfeldovi získati pro orální způsob ipsace pěenisu fotografické dokumenty. Jsou to fotografie, z nichž jedna zachycuje při tomto aktu jistého mladého Římana, druhá jakéhosi mladíka z Florencie. Případ orální ipsace genitální zazna­menává dále i Krafft-Ebing. Jiným násilně „rafinovaným“ kouskem je ipsace provozovaná pomocí hmyzu, při níž ipsant ponořený ve vaně do vody nechá na vrcholu erigovaného pyje, z vody vyčnívajícího, jako po pustém mořském ostrůvku, pobíhati na př. mouchu zbavenou křídel.

Oproti dosud uvedeným způsobům genitální ipsace spočíva­jícím na mechanickém dráždění, jsou známy i více méně bizarní způsoby ipsace, k níž je užíváno prostředků působících energeticky nebo mechanicky. Genitálie jsou v takových pří­padech ipsace elektrisovány, koupány v teplé vodě či natírány chemickými ingrediencemi apod. Zajímavý případ elektrisace pohlaví uvádí Chavigny. Jistý inženýr přiváděl do svého těla proud ze zásuvky normálního elektrického vedení dvěma dráty. Na konec jednoho upevnil klíč, jejž si zavedl do řitě. Na konci druhého byla rukověť jakéhosi chirurgického nástroje, kterou zřejmě elektrisoval svou pyj. Případ byl objeven, jelikož ipsant byl elektrickým proudem zabit. Přes to však, jak obdukcí bylo shledáno, měl silnou ejakulaci a došel tedy k cíli své manipulace. Pokud se týká užívání teplé vody k pohlavnímu dráždění, ví­me, že již ve starověku sloužily teplé lázně k dosažení erekce. I dnes omezují se podobné manipulace (koupání genitálií v teplé vodě bidetu apod.) obvykle jenom na úvodní dráždě­ní, které by nás disponovalo k pokračování v ukájení, ať již ipsací nebo souloží apod. Do chemických ipsačních praktik je nutno pak zařaditi šlehání údu kopřivami. O užívání kopřiv k sexuálnímu dráždění, byť ne ipsačnímu, nacházíme zmínku již v Petroniovi: „Oenothia přinesla kožený phallos (scorteum fascinum, pozn. autora) namočila jej do směsi oleje a mletého pepře a rozetřeným semenem kopřiv a strkala pomalu do mé zadni­ce … touto tekutinou mi krutá ta stařena rychle za sebou po­stříkala stehna, šťávu z řeřichy smíchala s božím dřevcem a po­livši moje přirození, uchopila svazek zelených kopřiv a bila části těla pod pupkem pevnou rukou.“ (Petroniovy satyry, Pra­ha 1923, str. 233).5

Ze všech dosud uvedených způsobů genitální ipsace je její manuální forma, jak již předem bylo řečeno, nejrozšířenější. Oblíbenost manuální ipsace lze si proste vysvětliti její snad­ností, jednoduchostí a intensitou. Že vskutku jc nejpřirozenějším způsobem genitální ipsace u bytostí obdařených ruka­ma, dosvědčuje i ipsace opic, taktéž manuálně provozovaná. Druhým způsobem nejčastěji pozorovatelným je ipsace instru­mentální, ipsace froterská, provozovaná obvykle v leže o lůžko. Ostatní formy genitální ipsace jsou již dosti řídké a některé jsou dokonce ojedinělé. Mimo jiné důvody jako pro nenápadnost femorální ipsace nebo z potřeby kontrektace dosahované ve většině případů instrumentální genitální ipsace, dochází na podobné způsoby sebeukájení, při nichž není třeba dotýkati se genitálií rukama i z důvodů morálních. Mnozí ipsanté ukájející se nemanuálními způsoby nacházejí mravní uspokojení v tom, že „przní-li“ již svoje genitálie, neprzní alespoň svých rukou, tj. že si aspoň uchovávají čisté ruce. Z tohoto stanoviska, váže-li se morální odpor hlavně k manuální ipsaci, je pak nutno považovati její největší rozšířenost za fiasko morálky v boji proti lidské přirozenosti.

Nakonec musíme opět zdůrazniti, že sexuální ukájení pro­vozované pomocí nějakého předmětu lze považovati za ipsaci jedině tehdy, je-li použitý předmět toliko sexuálním instrumentem, a nikoli zároveň erotickým objektem. Proto je nutno případy instrumentálního ukájení zkoumati po této stránce dříve, než označíme jejich objektní charakter. Zvláště figuriny užívané k sexuálnímu ukájení jsou často zároveň erotickými objekty. V takových případech působí-li figuriny eroticky na svého uživatele, nelze již mluviti o ukájení ipsačním, nýbrž o ukájení allosexualistickém, objektním, a to buď o frikci nebo, je-li loutka opatřena umělou vaginou, o kohabitaci, souloži. Eroticky charakterisujeme pak podobné ukájení, při němž živého partnera nahrazuje socha, figurina nebo loutka jako statuarismus. O statuarismus, a tedy o allosexualistické ukájení, běží obvykle při používání figurin amateursky nebo odborní­kem podle speciálních přání zákazníka zhotovených, které jejich zbožňovatelé opatřují šaty, skvosty a s nimiž jednají ja­ko se skutečnými živými bytostmi. Naproti tomu za čistě ipsační pomůcky lze nejčastěji považovati figurky sériově vyráběné, které je možno již hotové v obchodech koupiti.

Kromě toho jsou však známy případy allosexualistického ukájení předmětem, jehož erotickou emotivnost bychom vůbec nepředpokládali. Tak na př. bylo zjištěno, že jistý muž v Machnowě u Berlína ukájel se frotáží o starý dub, jejž zbožňoval ja­ko modlu (dendrofilie). Rovněž nejde o ipsaci, nýbrž o allose­xualismus, jestliže se vyložený rukavicový partialista (fetišista) ukájí vlastní rukou, na níž předem natáhl rukavici, svůj erotický objekt. Dále nelze za ipsaci považovati ani ukájení taktilistů, eroticky se jednostranně omezujících na vzruchy taktilní, jestliže dosahují sexuálního ukojení pomocí svých objek­tu, kterými je na př. samet, kožisina apod., třouce jimi nebo o ně své genitálie. Totéž týká se instrumentálního dráždění i ženských genitálií, právě tak jako instrumentálního ukájení kterékoliv jiné sexogenní oblasti u žen i mužů.

Kapitola „Formy genitální ipsace mužů“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 22–29).

Poznámky (autora webu)

1 Aristofanés. Oblaky. Přel. Jan Šprincl. Praha: Petr Rezek, 1996.

2 TESSMAN, Günther. Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes. Berlin: Wasmuth, 1913.

3 Petronius. Satirikon. Přel. Karel Hrdina. Praha: Euromedia Group – Ikar, 2000.

4 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Rytíř Smil. Praha: Protis, 2008; dle jiného vydání dostupné zde.

5 Petroniovy satyry. Přel. Karel Hrdina. Praha: Ludvík Bradáč, 1923.

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Komentáře