Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Peroutka

Eva Jiránková o Bohuslavu Broukovi

Bohuslava Brouka jsem nejdřív poznala v Paříži, když jsme byli emigranti. My jsme přijeli do Paříže o Vánocích v roce 48 a v tý době jsme tam byli s Peroutkovýma a Brouka jsem potkala až někdy v březnu, kdy přišel do našeho hotelu za Hubertem Ripkou a profesorem Kovárnou, kteří tam schůzovali a popíjeli koňak a povídali si vždycky do rána o politice. Brouk byl sám a bydlel v hotelu blízko nás, náš hotel se jmenoval Square Du Monge a byl blízko Sorbonny, kam můj manžel chodil na univerzitu, a Brouk, který neměl co dělat, se toulal po ulicích a chodil za náma, chodili jsme společně po ulicích a vykládali jsme si. On byl hrozně opuštěný a myslím, že taky jako všichni neměl žádný peníze, takže nám nezbývalo než se toulat po pařížských ulicích a občas sedět v kavárnách za dvacet franků a dívat se na lidi kolem.

 

Jaký to byl člověk, jakou měl povahu?

Já jsem ho znala jako strašně laskavýho, hodnýho a divokýho člověka, který hrozně moc popíjel, ale byl taky velice vzdělaný a pokud vím, vydával předtím knížky v Čechách. Taky o něm vím, že odešel přímo z kavárny z Mánesa, když ho měla přijít zatknout policie.

 

To bylo po únoru 48?

To bylo po únoru 48.

 

A proč ho přišli zatknout?

Nevím, jestli byl přímo v komunistický straně, ale jako syn bohatých rodičů byl hrozně doleva a jeho přátelé byli buď ve straně nebo teda velice sympatizanti komunistů a myslím, že on se po Únoru najednou rozhodl, že je na špatné straně a rozhodl se, že půjde proti nim. Jak daleko a kde to prohlašoval, nevím, ale vím, že najednou musel odejít.

 

On předtím do té strany vstoupil nebo se okolo ní tak ochomítal dvakrát, to je docela zvláštní u syna z takhle bohaté rodiny a velice inteligentního a vzdělaného… proč on to dělal nebo co on tam hledal?

Já myslím, že to dělal z protestu. Jako pokud vím a znala jsem několik takových mladých mužů, kteří z protestu proti bohatství rodičů vstoupili do komunistický partaje nebo alespoň byli hodně nalevo a mimoto se stýkali s lidma jako Brouk a s intelektuálama, který v tý době jako… a Nezvala… on byl přítel Toyen a Štyrskýho… a tyto lidi byli všichni samozřejmě buď komunisti nebo aspoň byli veliký sympatizanti komunistický strany.

 

Jak Brouk vypadal? Popsala byste ho?

Ano, Brouk byl menší postavy, tlustý. On hrozně rád jedl, hrozně rád pil a vždycky chodil po Paříži v takovým, vůbec ne elegantně, ale taky ne sportovně, vždycky byl v takovým převlečníku šedivým, tlustým, chodil a vlastně staromódně vypadal i pro mě tenkrát se zdál.

 

Byl to večírkový člověk? Vy jste říkala, že se rád veselil.

Brouk hrozně moc pil a celý noce. A taky myslím, že chodil do různých lokálů. Byl rozhodně noční člověk. A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, policii, kde mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby moh´ zas dojít domů se převlíct. Jeho noční život byl velice veselý.

 

A co se třeba pilo v takové společnosti? Vy jste říkala, že jste neměli peníze samozřejmě, ani on neměl. Tak jak se to řešilo?

Pilo se jenom víno, prakticky červený víno, který bylo lacinější, než kdybyste si kupoval vodu v Paříži v té době, tak ta voda byla dražší v tý flašce než to červený víno, který… si člověk přinesl flašku a načepoval si to ze sudu. A to bylo prakticky lacinější než kafe a než jakýkoli jídlo. Takže to jediný, co jsme měli, tak jsme jedli chleba, palačinky a pili jsme víno červený, ale toho jsme pili na litry. A potom když někdy přišli k nám známí a každý přinesl flašku a tu flašku tam nechal, tak když jsme sebrali deset flašek, tak zase jsme měli na deset flašek, protože ta záloha na ty flašky byla tak vysoká, takže když potom se ty flašky prodaly, tak zase jsme měli celý večer na další pití. tak to vypadalo.

 

A on tam myslím si taky nějak přivydělával nebo snažil se tu existenci nějak vylepšovat? 

Naše možnosti v emigraci a v tom hotelu byly, že dámy navlíkaly perličky a páni, ne všichni, protože můj manžel to odmítl, rolovali prezervativy. A Brouk – já nevím, já jsem ho nikdy neviděla toto dělat –, ale vím, že potom chodil po všech těch hotelech a emigrantech a sbíral do krabice ty [prezervativy – pozn. autora webu] a když měl dvě nebo tři krabice, já nevím, po tisícovkách, tak se mu zaplatila cesta a musil jet to odevzdat do Lyonu. A jednou s tou… protože byl hrozně nešikovný, taky hrozně nešikovně chodil, někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože to už nikdy mu to zpátky nikdo nezaplatil.

 

Jak vypadal třeba teď v té Paříži jeho všední den? Jak si to organizoval, jak si vůbec organizoval čas nebo jak on žil, když si to mohl určovat?

Jako úplný bohém, absolutně bohémsky. Třeba spal celej den a v noci chodil… já si ještě pamatuju jednu takovou příhodu s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani na víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, aby jsme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuji se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži prodat kabát. Byl hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ.

 

Měl třeba kulturní zájmy v té Paříži? Byla spousta možností, kam chodit. Využíval toho nějak?

Ne, ne. Vůbec ne. Já myslím, že vůbec nikam nechodil než do kavárny a do baru. Já bych ani… nevím, jak se živil, protože samozřejmě když přišel k nám, tak něco pojedl, ale většinou jsem ho nikdy neviděla s nikým obědvat nebo večeřet nebo jak jedl, jak žil. My jsme do toho hotýlku, kde on bydlel… vlastně nás nikdy nepozval, on chodil k nám, ale nikdy jsme nebyli my u něho.

 

Když jste mi jednou popisovala ty poměry, tak jste líčila, jak jste si třeba prali. Můžete o tom něco říci, jak to vypadalo?

Nejhorší je, že v tom hotelu u nás byla strašná zima, vůbec se netopilo, byla studená voda, nebyla vůbec sprcha – sprchovat jsme se chodili do bain-douche, což byly takový veřejné sprchy, tak jednou za tejden… a prádlo se namáčelo do bidet a pak jsme takovýmhle způsobem, tam nebyly pračky nikde a tenkrát taky nebyly veřejný pračky, kde se dalo jako teď jít do těch praček a vyprat si prádlo, to neexistovalo. Brouk někdy nám něco přinesl, já vím, že jsem mu někdy vyžehlila košili, kterou jsem se naučila poprvé v Paříži žehlit.

 

Ještě k té jeho povaze, jak jste už to trochu zmínila. Byl on třeba spíš zádumčivej nebo veselej, vyprávěl třeba anekdoty?

On vyprávěl anekdoty, ale taky měl,  já myslím, že… já jsem ho tak neznala, když byl sám, protože vždycky jsme ho potkali v kruhu více lidí. Někdy ovšem jsme chodili sami podle Temže a sedávali u Temže, a to mluvil vážně, a mně ho bylo vždycky líto, protože byl hrozně sám. Nikdy nemluvil o svý rodině, já jsem ani nevěděla, to jsem se dozvěděla až později, že měl syny a že měl paní a nikdy jsem se nedozvěděla, jestli byl rozvedený, nebo ne. O tom… o rodině vlastně nikdy nemluvil.

 

Věděla jste o jeho zájmu o psychoanalýzu? Mluvil o tom někdy nebo mluvilo se o tom v jeho blízkosti?

Ne, ne. Se mnou o tom nikdy nemluvil a vím, že psal a že se snažil psát román, ale že mu to nešlo.

 

O čem byl ten román? Vzpomenete si?

On jenom právě začal, že „byla hezká a měla velikou prdel“, začínal tenhle román, dál jsme to nedočetli.

 

To je škoda, že to nedopsal, to mohlo být zajímavý.

Já nevím, jestli pak o tom dál nepsal, ale vím, že se chlubil, že napsal začátek románu, že takhle začíná.

 

A vy jste v té Paříži takhle žili a takhle se znali jak dlouho?

My jsme odjížděli z Paříže v roce 51 a v tu dobu Brouk, který už neměl vůbec žádnou možnost a žádné peníze, jako my jsme neměli, se rozhodl, že jediná cesta, kam by mohl jet, je Austrálie, kam odjelo spousta našich známých, protože Austrálie brala emigranty, a dokonce vám zaplatila cestu do Austrálie a dávala vám nějaký peníze do začátku a taky vám slibovali, že vám budou dávat kurzy angličtiny. Brouk na takové jedné lodi odjel, já přesně nevím, kdy to bylo, ale bylo to někdy asi v roku 51 a dlouho jsme od něho neslyšeli. Vím jenom, že Brouk je jedinej člověk, z mých všech známých, kdo Austrálii přímo nenáviděl, v tom, že to nebyla země pro něho, ostatně moji známý se tam uchytili a všichni jsou tam šťastní dodneska a když přijedou, tak přijedou sem se podívat do Prahy a zase se vrací. Brouk se rozhodl, že v Austrálii žít nemůže a přijel do Anglie. V tý Austrálii, pokud mě o tom vykládal, pracoval v továrně, kde se vyráběla různá séra, on byl vlastně biolog, a říkal mně jednou, že se jednou nechal naočkovat tím sérem, dal si injekci proti chřipce a že nikdy víc, protože myslel, že na to umře. V Austrálii se Brouk oženil, vzal si českou paní a myslím, že tato paní ho zachránila, protože jinak on by byl asi zahynul někde svou neschopností pracovat, vydělávat si, starat se o sebe. Když přijel do té Anglie, tak myslím, že vedli takový velice normální život, že si našel nějaký zaměstnání, vím, že to bylo v úřadu nějakým, a paní taky, a žili si docela dobře a jezdili do ciziny a byli celkem šťastní.

 

A tam jste se viděli, v Londýně, teda?

My jsme se několikrát sešli, ale to víte, Londýn je veliký, vzdálenosti veliký, ale asi jsme se, řekněme tak asi, za těch pár let, jsme se alespoň šestkrát sešli a taky vždycky když jel na cesty – poslední lístek jeho mám z Verony, kde píše: „Dívám se na hrob Juliety.

Je to těžký ho popsat, někdy byl velice veselý, samozřejmě to pití mu pomáhalo, a někdy byl velice smutný. A vždycky mě ho vlastně bylo líto, protože byl hrozně sám. Kamarády neměl.

 

Proč neměl kamarády?

To nevím. Vždycky se toulal po ulicích, pokud nepřišel k nám a nebyl u nás v hotelu, nemluvil s těma pár lidma, s Čechama, nemyslím, že se stýkal s Francouzi a vůbec s někým jiným než s náma, s těma pár lidma, co jsme žili v hotelu – to byl Ivan Herben, Kovárna, Ripka tam za náma chodil, Listopad. Víte, pořád byl úplně sám.

Přepis rozhovoru publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka s Evou Jiránkovou z pořadu Český Sigmund Freud (Český rozhlas 3-Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.; během pořadu rovněž zazněly životopisné informace o Bohuslavu Broukovi a úryvky z jeho textů). 

Další rozhovor s E. Jiránkovou, tentokrát s Martinem Gromanem: Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005).

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

Tigridova zmínka o Broukovi

[…] Frankfurt nad Mohanem se v roce 1948 na pár týdnů stal jejich (exulantů – pozn. autora web) neoficiálním centrem. Když si Tigrid na konci května zakládal evidenci, s kým vším z momentálně tam přítomných lidí je možné do budoucna počítat, byl jeho seznam dlouhý: „Poslanci Hora a Čížek, Sedlák, dále Drábek s rodinou, Herben se synem, Peroutka se ženou, Jílovský se ženou, Miloš Vaněk, profesoři Machotka, Bušek, Brouk, Kovárna (někteří z nich v lágrech), poslanci Bunža a Benda a několik armádních důstojníků.“ […]

Úryvek pochází z dopisu novináře Pavla Tigrida (1917-2003) politikovi Jurajovi Slávikovi, 16. 5. 1948, Archív literatúry a umenia Martin, fond Jozef Lettrich, kr. 13. Cit dle KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém věku (Praha: Mladá fronta, 2013, s. 104).

Pavel Tigrid

Pavel Tigrid (1917-2003) v roce 1951 (archiv Radka Schovánka, http://www.minulost.cz)

 

Architekt Jaromír Krejcar o Broukově odchodu do exilu

[…] Emigrace přibývá. Ze známějších lidí utekli poslední dobou F. Peroutka, Miloš Vaněk, red. Herben, prof. Kovárna a spousta studentů. Mnoho lidí čeká v Durchgangslagerech v Německu. Chtěli jsme také, aby Teige utekl, ale zdá se, že je příliš vázán na knihovnu svoji a že také se mu nechce mnoho riskovat ten přechod hranic.

Je to už velmi těžké projít ven, je to pásmo na hranicích 10 km široké, kde se přímo hned střílí po lidech, kteří nezůstanou stát. Také Bohuslav Brouk nedávno přeběhl hranice a přišel celý roztrhaný do Paříže. Už se zotavil. Hrozilo mu zatčení v Praze každou chvíli.1 […]

Úryvek z příspěvku Jindřicha Tomana Pořád tady rejdějí… Tři dopisy Jaromíra Krejcara Romanu Jakobsonovi (Umění, 1995, r. XLIII, č. 6, s. 576–577).

Poznámky autora webu

1) Chystané Broukovo zatčení bylo logickou reakcí na jeho názory a postoje ze třicátých a především poválečných let, kdy Brouk uveřejňoval „brilantní a tehdy snad vůbec nejostřejší filipiky proti komunistům“ (Milan Drápala) – k tomu navíc přistupoval Broukův buržoazní původ (firma Brouk a Babka). Broukův další osud by samozřejmě zůstával otevřený, nicméně například komunisty obdobně provokující Broukův přítel Záviš Kalandra byl popraven v rámci procesu s Miladou Horákovou.

Ze studie Viktora A. Debnára Ani labuť ani brouk:

[…] Přesné datum, místo a bližší okolnosti Broukova přechodu státní hranice, kterou překročil pouze s aktovkou, do níž se dle jeho slov „sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby“, směrem do americké okupační zóny na bavorském území nejsou známy; je však pravděpodobné, že byl převeden v některé ze skupin, jež organizoval novinář Josef Schrabal. Dle pozdější výpovědi manželky Miroslavy (tehdy již bývalé) z 2. července 1948 jí manžel počátkem dubna oznámil, že se pojede podívat do lázní Běloves, kam v minulosti čas od času jezdíval například se svým švagrem Konstantinem Bieblem. Nicméně na udané místo nikdy nedorazil, a naopak 5. dubna byl zaregistrován v záchytném táboře Goetheschule v německém Řeznu. […]

V řezenském táboře – ostatně tak jako ve všech obdobných zařízeních na německém území – panovaly po fyzické i psychické stránce velmi náročné životní podmínky. Situaci navíc komplikovala skutečnost, že českoslovenští exulanti neměli právní nárok na pomoc od Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization, IRO). Jinými slovy řečeno, spadali do kompetence amerických vojenských, respektive bavorských zemských orgánů, které neměly dostatečnou finanční a personální kapacitu (a mnohdy ani vůli) spravovat tábory na relativně slušné úrovni. Takzvané zavlečené osoby (Displaced Person, DP) se tudíž musely vedle existenciálních otázek potýkat s problémy ryze praktickými – na denním pořádku byl nedostatek potravin, ošacení či léků, napjaté vztahy s německou administrativou, ale i mezi samotnými obyvateli táborů. Zcela přirozeně zde nikdo z uprchlíků nechtěl zůstávat déle, než nezbytně musel, a Brouk, i když se podílel na chodu tábora, nebyl v tomto ohledu výjimkou.

V květnu 1948 obdržel Brouk na československém konzulátu ve Frankfurtu nad Mohanem cestovní pas a v prvních červnových dnech se ocitá na francouzské půdě. […] (DEBNÁR, Viktor A. Ani labuť ani brouk. In BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 85-86, 87-88.)

Bohuslav Brouk - Průkaz trvalého pobytu, Paříž 1949

Průkaz trvalého pobytu B. Brouka, Paříž, 1949

Naproti kavárně U dvou magotů (Les Deux Magots), Paříž, 1949 (foto J. Krejcar)

Jaromír Krejcar (1895-1950), nedatováno

Roman O. Jakobson (1896-1982), nedatováno

Z knihy Pavla Kosatíka Ferdinand Peroutka

[…] Společenství českých politických exulantů vytvořilo v Paříži v zimě roku 1948 malou, uzavřenou skupinu. Mnozí z nich – rodiny Ivana Herbena, Miloše Jiránka, Františka Kovárny – žili dokonce v tomtéž malém, nevábném hotelu Square Du Monge v blízkosti Sorbonny; tam za nimi docházeli Hubert Ripka, Bohuslav Brouk a další. Vesměs všichni přišli do Paříže s holýma rukama, a protože nikdo z nich ne­měl francouzské občanství (a nemohl tudíž legálně pracovat), ocitli se zde tito příslušníci předúnorové české elity na společenském dně. Když je Peroutka se Slávkou o Vánocích 1948 přijeli navštívit z „pro­minentního“ azylu londýnského, byl rozdíl vidět už na první pohled: společnost se u večeře rozsadila v zimních kabátech a každému šla pára od úst; v hotelu se netopilo. Špinavé prádlo praly ženy ráno spo­lečně v bidetu. Když někoho rozbolely zuby, musel bolest vydržet, a pokud nemohl, zhotovil levný lékař, ruský emigrant, korunku ze snubního prstenu. Všichni zde týdny a měsíce čekali, až dostanou vý­jezdní vízum, a všichni zároveň čekali, že začne válka: na přelomu čtyřicátých a padesátých let byl rychlý sovětský útok na Německo a Francii jednou z těch nejpravděpodobnějších možností. Skoro nikdo z českých exulantů (v tom byl Peroutka výjimkou) tehdy nevěřil, že by se ještě někdy mohl vrátit domů. […]

Ukázka z knihy Pavla Kosatíka Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978). Litomyšl a Praha: Paseka, 2000, s. 110–111.

Pavel Pavel Kosatík - Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978) (Paseka, 2000)

Hubert Ripka (1895-1958)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Slávka Peroutková (1922), Praha, 2009, foto Jindřich Mynařík

Z rozhovoru s Evou Jiránkovou (1921)

[…] A protože se náš hovor neodvratně stáčí k exilu, nezbylo než dojít zpět na Národní třídu a vystoupat do kavárny Louvre. U sklenky sektu se Eva Jiránková rozhovořila o neoptimistických začátcích svého exulantského života.
V Paříži jsme jedli jenom palačinky a bagety a pili víno, protože to bylo nejlevnější. Ve stejném hotelu s námi žil Ivan Herben se svou paní a ta mi ukázala, jak se žehlí pánská košile, protože jsem na to v životě nesáhla. Na všechno vždycky byla služebná. Taky mě nauči­la vařit ta nejzákladnější jídla, v té době jsem totiž uměla jenom čaj. Žil tam s námi profesor Kovárna s paní a řada dalších Čechů. Když jeden neměl co jíst, tak šel vedle a půjčil si. Byl to takový kruh, v němž kolovalo jídlo i peníze. Za Kovárnou tam chodil Hubert Ripka a sedělo se do rána. Tam jsem taky poznala básníka Františka Listopada nebo estetika Bohuslava Brouka z rodiny vlastnící obchodní dům Brouk a Babka. Doktor Brouk se živil, jak mohl. Nedalo se to­ho moc dělat, vlastně jenom navlíkat perličky nebo rolovat prezer­vativy. Můj manžel řekl, že by raději umřel, než by to dělal. Brouk to ale dělal a sbíral narolované prezervativy po všech známých, kteří mu pomáhali, a vozil to vlakem do Lyonu. Jednou se mu celá týden­ní zakázka rozsypala na nástupišti v metru a on od toho utekl. […]

Jaké byly první Vánoce v Paříži?
To přijel Peroutka se Slávkou a byl u nás taky Brouk. V tom ho­telu se skoro netopilo. Paříž ještě tři roky po válce byla v zoufalém stavu, nebylo uhlí, mlíko, jídla taky nebylo moc. Zima v hotelu by­la taková, že moje dítě muselo sedět pořad v posteli. Seděli jsme v zimnících a měli jsem vánoční večeři. […]

Takže jste zažila Paříž plnou existencionalistů. Jak ale existovali lidé kolem vás. Kovárna, Brouk, Ripka, Herbenovi, jak oni snášeli nový život v totálně změněné životní situaci?
Brouk byl často ožralý (smích). Ten si se sebou nevěděl rady, byl zoufalý. Byl to pří­tel Toyen, studoval psychoanalýzu, medicínu, estetiku a antropologii, ale byl úplně ne­schopen života. Nepraktickej a hrozně milej a chytrej. Můj manžel chodil na přednášky na Sorbonnu, dcera do školky a my, Brouk, Listopad a já, jsme seděli na březích Seiny a toulali se po Paříži. Brouk často skončil na policii, která ho našla někde opilého, pak se ráno vrátil k nám a neměl pásek a tkaničky, protože mu to policajti sebrali. Tak jsme pro něho sháněli tkaničky a provaz místo opas­ku. S Broukem jsem taky jednou v arabské čtvrti prodala zimník mého muže, abychom měli na večeři – bylo parné léto, večeře by­la důležitější než kabát. Kovárna byl zalezlý a třeba celou noc s Ripkou dělali politiku. Občas k nám chodila Meda Sokolová, pozdější Meda Mládková. […]

Vy jste vlastně, kromě té zubařské laborantky za války, nikdy nepracovala. Ne že bych to po vás vyžadoval, ale změnilo se to v Londýně?
První skutečné zaměstnání jsem dostala, když mi bylo třicet devět let. Dělala jsem nákupčí klobouků pro obchodní dům Libertys. Asi jsem to dostala na ksicht. Kamarádka mě přinutila, abych šla na konkurs. Seděla jsem v takové velké místnosti u Libertys, za dvěma stoly tam trůnili dva ředitelé, kouřili dýmky; nerozuměla jsem slovo z toho, co povídali. Jen jsem jim vyložila, že jsem byla v Paříži a že mám ráda klobouky a oni mi za týden poslali dopis, že mě angažujou. Neměla jsem o tom páru. Patnáct let jsem pak ale jezdila po celém světě a nakupovala klobouky. Časem jsem ke kloboukům dostala i oddělení Haute couture. Dvakrát do roka jsem byla v New Yorku a Washingtonu, potom Švýcarsko, Mi­lán, Řím, Florencie. Všude jsem bydlela v těch nejluxusnejších hotelích; do Paříže mě posíla­li čtyřikrát do roka na týden. Ten kontrast byl šílený, když jsem v Paříži byla o hladu, a pak jsem tam patnáct let jezdila a bydlela jsem v Grand hotelu a mela jsem k dispozici auto se šoférem a jezdila jsem na přehlídky k Christian Dior a Yves Saint Laurent. Byla jsem na první přehlídce Laurenta, když ode­šel od Diora. Měl skvělý úspěch. Seděli jsme na zlatých židličkách a já jsem vzpomínala na to, jak jsme s Broukem a Listopadem seděli na la­vičkách, koukali na Seinu a měli hlad. […]

Ukázka pochází z rozhovoru Martina Gromana Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005). Rozhovor zaměřený pouze na Broukovu osobu je součástí pořadu Český Sigmund Freud — Bohuslav Brouk, Český rozhlas 3 — Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno