Andrea Sedláčková, Toyen a Brouk

13/03/2024 (15:06) · Založeno pod Ukázky z textů and tagged: Biebl, Brouk a Babka, Heisler, Honzl, Jesenská, Jiránková, Listopad, Makovský, Nezval, Teige, Toyen, Vandasová, Štyrský

Níže uvedené úryvky pocházejí z publikace Andey Sedláčkové Toyen: První dáma surrealismu (Praha: Prostor, 2023). Děkuji autorce za svolení je na tomto místě publikovat.

„Nežně zavřené v hodince smrti“

Malířka skoro každý den navštěvuje Národní kavárnu, Unionku, Metro, sedává v Mánesu buď na lodi Florida, která vedle Mánesu permanentně kotví, nebo uvnitř v kavárně s kubistickými freskami Emila Filly na stropě. Někdy zajde do dolního bohémského baru Ateliér, kde končí oslavy premiér a vernisáží. Často chodí taky do Trokadera, nazývaného Trokáč. Malý bar u Mánesa nemá ani předsíň, je zařízen několika ošumělými kanapíčky a barovým pultem a vysokými sedačkami. Vedle něj stojí pianino, na které rád improvizuje Jaroslav Ježek. Bar vede lesbický pár, což nikoho nepohoršuje.

Po Mančině boku se začíná objevovat osmnáctiletý mladíček, student obchodní akademie, má rok před maturitou. Pochází z bohaté rodiny, které patří řetězec obchodních domů Brouk a Babka a jeho kariéra by měla směřovat právě tam. Jenže Bohuslav Brouk se zajímá o úplně jiné věci. Je intelektuálně zdatný, právě publikoval v revui ReD několikastránkovou stať o vztahu psychoanalýzy a marxismu, v níž brání jejich koexistenci.0 Manka je o deset let starší, ale rychle se spřátelí s pohledným chlapcem s šedomodrýma očima, který okouzluje svět svojí inteligencí, ráčkujícím hlasem a čtveráckým úsměvem.

[…] Mance je v mnohém blízká i novinářka Milena Jesenská, která měla z mládí stejně jako Slávka Vondráčková lesbické zkušenosti (do historie literatury vstoupila především díky svému vztahu s Franzem Kafkou). V roce 1930 malířka seznámila s Milenou mladičkého přítele Bohuslava Brouka, který vzpomínal: „Milena byla pražskou celebritou a i Toyen, která zásadně všemi ženskými pohrdá, chovala k ní jistou reverenci.“ Toyen podle Brouka imponoval Milenin „morální postoj“. Dokazuje to historkou, kdy Milena v baru před desítkou přátel vrazila facku venerologovi (a sběrateli obrazů) Josefu Jandovi, který v opilosti ukázal na svého pacienta a křičel, že má syfilis. Toyen v tu chvíli Mileninu facku naprosto schvalovala, ba dokonce její reakci obdivovala.

Eros

[…] Manka míří do Rakouska. […] Na další fotografii je malířka nonšalantně opřená o kapotu luxusního automobilu před panoramatem horské krajiny. S kým se Manka kochala krásou malebného Rakouska? Kdo vůz řídil? […] Františka si za řidiče s automobilem najal kvalír, který pozval Manku na zahraniční výlet a disponoval poměrně velkými finančními prostředky. Tento džentlmen byl devatenáctiletý Bohuslav Brouk.

Obraz IV

[…] Večírek Poesie 1932 je velkolepý. […] V archivu se zachoval seznam padesátky autorčiných osobních hostů. Děvče z proletářského Smíchova, dcera pošťáka a domovnice, nyní uznávaná umělkyně, má široký vějíř významných přátel. Mezi pozvanými jsou básníci, novináři, nakladatelé, právníci, doktoři, ministerští radové, sběratelé umění. A samozřejmě také mladičký Bohuslav Brouk.1 […]

„Jde o revoluci, kterou na sobě musíme udělat“

[…] Aby získal členy hnutí, založeného na uvolnění podvědomí a osvobození mysli, musí Nezval provést „náborovu činnost“ mezi svými nejbližšími přáteli. Zprvu nejde o složitý úkol. Toyen surrealismus přijala naprosto přirozeně, jako by konečně vstoupila do domu, který na ni celý život čekal. Stejně tak Štyrský. Ke skupině se nadšeně přidává sochař Vincenc Makovský. Zdráhavě k surealismu přistupuje psychoanalytik Bohuslav Brouk, jeho bohémské povaze sdružování do různých spolků příliš neodpovídá, ale nakonec, asi kvůli Toyen, souhlasí. […] Proběhne série schůzek v pražských kavárnách Metro, Axa, u Paukrtů, kde se často sedí až do dvou do rána. Vytvoření surrealistické skupiny je vítězstvím Nezvalovy vůle, a nyní zbývá napsat programové prohlášení. […]

Broukovi se nezdá Nezvalova iniciativa směrem ke komunistům. Nezval, člen strany, totiž napsal dopis ústřednímu „agitpropu“ KSČ, v němž informoval o založení skupiny a jejím ztotožnění s třídním bojem proletariátu.

Úkolem skupiny je podle Nezvalových slov „vyzkoušeti a rozvinouti co nejvšestranněji, způsobem krajně revolučním a ve smyslu dialektického materialismu, lidský výraz ve všech sférách, kde se projevuje, písmem, řečí, kresbou, obrazem, plastickými výtvory, scénou a samotným životem“.

Brouk se nechce s takovým prohlášením ztotožnit, Toyen mezi ním a Nezvalem funguje jako spojka, nakonec ale Brouk ustoupí, a dokonce financuje tisk prohlášení o zrodu skupiny.

[…] Bohuslav Brouk po letech viděl vše černě. Kromě Štyrského a Toyen, kteří byli v jeho očích jediní surrealisté v pravém slova smyslu, to byla „reklamní a businessová záležitost“. Podle Brouka se Karel Teige nechal ke svému členství ve skupině přemluvit jen kvůli větší slávě a protože „jeho métier bylo vůdce avantgardy“, básník Konstantin Biebl se připojil, „jelikož už netvořil“, a Nezval vše vymyslel, aby „způsobil senzaci a vlastním dílem moc senzace neudělal“. Divadelník Honzl se prý stal členem z důvodu vyhoření a v surrealismu hledal nové podněty pro své režírování. Sám Brouk si uvědomoval, že důvodem jeho přijetí byla profese psychoanalytika, a dodal, že nic surrealistického nikdy nestvořil a ani stvořit nehodlal.

Bohuslav Brouk je v tuto chvíli růžolící mladík s plným, kvetoucím obličejem. Není tlustý, ale spíše statný, vypadá vždy jako trochu naditý do šatů o číslo menších, ať jsou sebedražší. Evokuje vesnického chasníka, jemuž se podobá také svou dobrosrdečností, pohostinností, schopností brát vše na lehkou váhu, kdykoliv hodit všechny starosti za hlavu. Je považován za pijana s obdivuhodnou výdrží, po těžkých flámech mu stačí jen pár hodin spánku. Má při svém nezničitelném zdraví a výkonnosti výhodu, že ráno vždy svěží usedne k psacímu stolu. Anebo zamíří do školy, postupně se stane dvojitým doktorem, filozofie a přírodních věd.

V Nezvalově diáři se Brouk a Toyen vyskytují společně, málokdy se malířka dostaví do kavárny či restaurace bez jeho doprovodu. Indiskrétní záznam v Nezvalově diáři z dubna 1934 ukazuje, že její vztah s o deset let mladším Broukem nebyl asi zcela platonický. Nezval píše: „Jdeme z Mánesu s Toyen a Broukem přes Střešovice domů.“

Vzhledem k tomu, že Toyen v tu dobu měla trvalou adresu na Smíchově, pravděpodobně mířila přes Střešovice na Letnou, kde bydlel Brouk.2 Byl dalším z jejích utajených milenců? Nezdá se to být vůbec vyloučené. Znamená to, že Toyen opravdu ukončila vztah se Štyrským? Jenže co znamená zmínka v Nezvalově diáři z března 1934, že se kdosi pohádal s Teigem kvůli Štyrského polygamii? Měl Štyrský dvě milenky, anebo že žil „v trojce“ s Broukem a Toyen?

Pakliže měla malířka poměr s Broukem, jistě nešlo o závaznou známost, kterou celý život odmítala, a dvaadvacetiletý bohém také neměl ambice být připoutaný pouze k jedné partnerce, jak později konstatoval ve své knize Manželství, sanatorium pro méněcenné3: „Mají-li se manželé alespoň jakž takž trvale sexuálně stýkat, je nutno zrušit přikázání věrnosti a pardonovat alespoň v minimální míře cizoložství.“ […]

Opuštěné doupě

[…] Na scéně je stále Bohuslav Brouk. Dvakrát s Toyen navštíví Krkonoše, nejdřív v září po jejím návratu z Paříže (když už je Štyrský po pařížském kolapsu uzdravený) a potom na Vánoce 1935. V únoru následujícího roku Bohuslav Brouk malířku doprovází na maškarní ples Mánesa. V květnu vyrazí Manka s Broukem na Liberecko (doprovázeni Nezvalem a Štyrským), v létě podniknou (se Štyrským) měsíční výlet do Itálie a na podzim se vypraví v doprovodu sestry Zdeňky do jihotyrolských Dolomit. A poslední dny roku 1936 Toyen oslaví s vášnivým lyžařem Broukem opět v Krkonoších. […]

Přes kopečky

Přátelům, kteří se ocitli za železnou oponou, začíná příšerný život.

Do emigrace odchází Bohuslav Brouk, kterého hned po puči vyhodili z práce pro jeho nepřátelský postoj k „našemu lidově demokratickému zřízení“, jak stojí ve vyhlášce o pátrání, jež po Broukovi zahájila Státní bezpečnost v květnu 1948. Brouk pár dní předtím oznámil manželce, že si jede odpočinout do lázní – a už se nikdy nevrátil. Přešel přes zelenou hranici, strávil nějakou dobu v uprchlickém táboře v Řezně, kde se podle slov StB „spojil s cizí mocí k úkladům o republiku, čímž se dopustil velezrady a přečinu zběhnutí“. Začátkem června Brouk poslal manželce lístek z Paříže spolu s gratulací k svátku jejich staršímu, šestiletému synovi.4

Brouk z milionářské rodiny nebyl zvyklý na existenční problémy a později prohlásil, že se hodil do emigrace jako parník na Saharu. První pařížskou noc strávil v nehostinné hale bývalé továrny s osmdesáti postelemi, která sloužila jako ubytovna Armády spásy. Nemluvil francouzsky, takže jeho možnosti byly omezené. Naštěstí získal práci pro Československý výbor pro pomoc uprchlíkům a díky malému platu se mohl přestěhovat do hotelu. Často si půjčoval peníze a málokdy je vracel.

V Paříži se Brouk seznámí s Drahomírou Vandasovou5, která brzy vstoupí do života Toyen a Heislera a protne ho jako ostrý nůž. […]

Hodně lidí by ji chtělo utěšovat v její osamělosti, s humorem popisuje, že podle některých je úplný ledovec, druzí prohlašují, že musí mít nějakého tajného pána, třetí usuzují na nějakou tajnou neřest a všichni tvrdí, že je nemorální, když předstírá, že miluje svého manžela6. Pravděpodobně už v tuto chvíli je mezi těmito „lidmi“ také Bohuslav Brouk. […]

Drahomíra píše na začátku listopadu 1948 svému manželovi do Prahy, že k ní chodí každý den na návštěvu Bohuslav Brouk, jenž „propadá vandasovskému jedu“, což je podivná formulace znamenající, že se mu Drahomíra líbí. Dokonce „mi napsal báseň a prohlásil, že se bude muset jít utopit, protože kvůli mně porušil panictví, pokud jde o poezii. Chlubil se totiž, že ani v mladých letech se nezprofanoval, aby psal básně. Řekla jsem mu, že pořád tvrdím, že emigrace láme charaktery“. Dále paní Vandasová varuje manžela, který se má setkat s paní Broukovou7 (i Broukovi využívají Drahomířina kanálu diplomatické pošty): „Jenom prosím se mi s ní nezapleť. Oni totiž mají velmi volný poměr mezi sebou a sdělují si intimity (v originále dopisu intimitky – pozn. autora webu) svého pohlavního života.“ Přepíše Broukovu báseň a jejímu autorovi se vysmívá, tvrdí, že kam si Brouk sedne, tam usne a dodává, že „duše spřízněná ho láká a chtěl by se příznit v posteli“.

Já vzdal se pro vás vpravdě všeho
Poklidu noci a všech lidí
ač z těch jsem, co chladní chtějí zdát se
A za svůj sentiment se stydí
Já dovedl se sterým smát
Bych v jeseni své sklonil šíji

Před vámi, duše spřízněná
Pro niž jsem v pití proměnil svou říji
I slzy jsem vám ukázal
které mi dřív vytryskly jen vztekem
Já vás mám prostě příliš rád
A posměch váš – mi nebuď lékem.

Brouk se v Paříži přátelí také s manželi Jiránkovými8, kteří s malou dcerkou překročili jednu zimní noc šumavskou hranici a nyní bydlí v hotelu v rue des Écoles, jenž je v podstatě celý obsazen československými exulanty. Brouk podle slov Evy Jiránkové neměl co dělat, byl hrozně opuštěný, toulal se sám po nocích: „A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, na policii mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby mohl zas dojít domů se převlíct.“

Brouk byl podle jejích slov absolutní bohém: „Já si ještě pamatuju jednu takovou příhou s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, abysme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuju se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži, prodat kabát.“

Nikdo v tu dobu neměl pracovní povolení, takže si emigranti přivydělávali načerno, pražské dámy se živily tím, že navlékaly perličky, a dobře placenou prací byla též ruční výroba prezervativů, do jejichž prodeje se pak český intelektuál zapojil: „Brouk chodil po všech hotelech a emigrantech a sbíral do krabice prezervativy, a když měl dvě nebo tři krabice, tak se mu zaplatila cesta do Lyonu, kde je odevzdával. A protože byl hrozně nešikovný,“ vzpomíná paní Jiránková, „tak někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti, a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože mu to už nikdy zpátky nikdo nezaplatil.“ Brouk, sám bývalý psychoanalytik9, si jistě musel klást otázku nad skrytým významem této situace. Každopádně v očích paní Jiránkové byl Brouk „hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ“.

„Je vous adore pour toujours“

Nepraktický Brouk píše další básně a texty o emigraci. V létě 1949 je vydává za vlastní peníze, kterých jistě neměl dost, pod pseudonymem Jan Vlasák v nakladatelství, které pro tuto příležitost založil. Jistě nevybral náhodou jeho název Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotopí se)10 a název jeho další knihy, Dopisy z exilu příštím milenkám11, by mohl být pojítkem k nedostupné Drahomíře. I když, byla skutečně tak nedostupná? Jeden z dopisů v Broukově knize končí slovy, jimiž je Drahomíra docela dobře popsána: „Váš měkký obličej s tupým nosíkem, věnčený tmavými kadeřemi, připomíná mi snivou lučinu pod hlubokým lesem. Na vašem těle nacházím dolíčky a úžlabiny prosycené omamnou vůní kvítí z polních cest, kde na věnečku kolem čela zabzučela bludná včela…“. […]

Toyen si pronajímá ateliér blízko Pantheonu, kam se přestěhuje, ale stále dochází do Bois-Colombes na schůzky surrealistů. Ty navštěvuje i Bohuslav Brouk, jak zaznamenal jiný český emigrant, básník František Listopad12: „… byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je jí blízko.“ Jenže pak se něco pokazí: „Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč.“

Není vyloučené a zdá se to dokonce pochopitelné, že psychoanalytik ukončil návštěvy u Toyen a Heislera kvůli Drahomíře, do které byl asi zamilovaný. Mohl pociťovat normální chlapskou rivalitu směrem k Heislerovi a být enervován oddaností Toyen vůči mladému básníkovi.

„Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala,“ vyprávěl František Listopad, „to bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý…“

Všichni jsou vychýleni ze své dlouhá léta budované životní rovnováhy. Nechtějí si to přiznat, protože se k odchodu dobrovolně rozhodli, ale exil je těžkou zkouškou. Brouk na začátku listopadu 1949 opouští Paříž a stěhuje se do Lyonu.

Francouzská tajná policie Bohuslava Brouka sledovala a udělala si o něm obrázek ne zcela odpovídající realitě. V jejím podání vypadá jako seriozní muž. Agent uvádí, že Brouk za svoji práci v Československém výboru pro pomoc uprchlíkům pobíral plat patnáct tisíc franků, vždy pravidelně platil za svůj hotelový pokoj tři tisíce tři sta franků měsíčně a „jeho soukromý život je příkladný“. Agent konstatuje, že psychoanalytik byl krátce po válce členem komunistické strany, ale jeho aktivita skončila rozčarováním.13 Ač antikomunista, chová se od svého příjezdu korektně, přinejmenším veřejně, a neúčastní se jakékoliv propagandy. Jenže Brouk má podle raportu problém v tom, že mnozí českoslovenští emigranti jsou přesvědčeni, že stále tajně slouží komunistické straně. Francouzský agent přichází s překvapivou verzí, že Brouk o podezření ví a je příčinou jeho rozhodnutí opustit Paříž. Zpráva končí slovy, že Brouk bude pracovat v Lyonu v kožešnické firmě.

Težko říci, zda byl Brouk obětí agentománie, která ho vyštvala z Paříže. Každopádně v Lyonu skončil jako pomocný stavební dělník a o něco později získal výjezdní vízum do Austrálie.14 Jeho pražskou rodinu budou čekat typické „radosti“, manželka, která se s ním brzy rozvede, musí nastoupit jako dělnice do továrny, jeho bratr je zatčen a poslán do jáchymovských dolů.15 V roce 1950 bude u Brouka provedena domovní prohlídka a následně zajištěn veškerý jeho majetek, včetně dvacítky cenných obrazů, jež budou zkonfiskovány a uloženy do hlubin depozitáře Národní galerie. Brouk měl ve své sbírce několik obrazů Toyen, ty ale paní Brouková předvídavě ukryla u přátel.

Z dopisů

[…] Mezi dopisy pro Toyen se nachází také dva pozdravy od Bohuslava Brouka, který se v padesátých letech nejdříve přestěhoval do Austrálie a od roku 1958 žil v Londýně. První je dosti kýčovitá kartička se sněhulákem a třemi ptáčky: „Všechno nejlepší do nového roku 1970!“ Brouk ji doplnil svou básní „Nohy“16:

Zda na ty nohy vzpomínáte?
Jak blaze bylo mezi nima!
Teď u krbu se ohříváte
v Londýně mlžném, když je zima

Brouk na pohlednici udává svou novou londýnskou adresu. Staří přátelé tedy zůstali v kontaktu, protože Brouk už disponoval novou adresou Toyen. V roce 1975 posílá Brouk malířce pohled z cesty po Norsku. Motiv jistě nevybral náhodou: mladá žena v červených kalhotách stojí na vysokém útesu. V hloubce několika set metrů pod ní se rozprostírá fjord, na kterém plují dva parníky. Žena situaci dominuje, zároveň je vystavená nebezpečí, stačil by krok a mohla by spadnout dolů. Nesmí trpět závratí.

Brouk na lístku přítelkyni upozorňuje, že Munchovo muzeum se nachází v ulici Toyengata – „Toyen brána“.

Poznámky pod čarou

---

0 Problém Oidipus-komplexu v moderní sociologii (ReD, 1930, r. 3, č. 9, s. 257–261).

1 Brouk později publikuje článek „Poesie 1932“ a choromyslnost (Volné směry, 1933–[19]34, r. XXX, č. 2, s. 71–72).

2 Brouk bydlel v ulici V Zátiší 8, dnes Haškova.

3 Manželství – Sanatorium pro méněcenné. Obálka a typografická úprava Toyen. [Praha]: vl. nákl., [1937].

4 Ivan Brouk (1942–2023), operetní herec v angažmá např. v Divadle Oldřicha Stibora, Státním divadle Ostrava nebo Divadle Josefa Kajetána Tyla.

5 Drahomíra Vandasová (roz. Rotterová, 1916–1967), právnička, nakladatelka a básnířka. Spolumajitelka nakladatelství Podroužek. V r. 1948 emigrovala do Paříže, kde pracovala v Éditions Sokolova.

6 Václav Vandas (1904–1968), právník.

7 Miroslava Brouková (roz. Bulovová, 1917–1994), zvaná Áťa, sestra manželky básníka Konstantina Biebla, první manželka B. Brouka.

8 Eva Jiránková (1921–2014) a Miloš Jiránek (1907–1989), právník, syn malíře Miloše Jiránka a synovec Jaroslava Stránského, jehož tiskovým podnikům řediteloval (Lidové noviny, nakl. Fr. Borový), stejně jako Topičovu salonu, v Paříži působil jako novinář, od r. 1951 zaměstnanec britského ministerstva zahraničních věcí.

9 Brouk psychoanalytikem ve smyslu terapeutickém nikdy nebyl.

10 De facto se nejednalo o nakladatelství, ale o název edice a jednorázové rozmnožení konkrétního díla cyklostylem (náklad činil 100 ks). Latinské rčení FLVCTVAT·NEC·MERGITVR je součástí velkého znaku města Paříže.

11 Literární historik Vladimír Papoušek tuto esej charakterizuje jako „jeden z vůbec nejautentičtějších českých existencialistických textů“. (Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursů a hodnot v textech Bohuslava Brouka. In PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč evantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007, s. 113 a in BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 31).

12 František Listopad (1921–2017), Broukův přítel, spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér. Z pařížského exilu odešel v r. 1959 do Portugalska. Více viz Zde trapno existovat.

13 „[…] v emigraci, kde jsem přes 1 a půl roku pomáhal jako sekretář komitétu v Paříži odhalovat mezi příchozími emigranty zakuklené komunisty a kde jsem psal od titulku až po poslední písmeno Ripkovy noviny: Zpravodaj čs. emigrace, jsem stále osočován pro svůj legendární komunismus, pro svou komunistickou legitimaci, kterou jsem vlasně nikdy neměl.“ Podrobně v Broukově příspěvku Moje členství v KSČ, vzniklém pravděpodobně na přelomu let 1951/1952. Poprvé byl text otištěn v revui Analogon (1990, r. [2], č. 3, s. 68–71), podruhé v Zde trapno existovat (s. 90–97). Za pozornost stojí Broukovy odvážné kritické články poukazující na komunistickou politiku, výbor je k dispozici v publikaci Milana Drápaly (ed.) Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (Praha: Prostor, 2000) a v Broukově svazku Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930– 1960 (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014).

Pokud jde o exil a jeho vnímání, stál Brouk jako jeden z mála takříkajíc bokem. Ač zdánlivě součástí oficiálního exilového společenství, jeho diskurz byl radikálně individualistický, od samého počátku podkopávající obvyklý (kolektivistický) model exulantství jakožto oběti a principiálního boje za vyšší ideály. (Viz Avantgarda a nostalgie.)

14 Brouk připlouvá do Austrálie počátkem dubna 1951, do Spojeného království se stěhuje v r. 1958. Během cesty do Austrálie vznikl autorův pozoruhodný text O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie, který vydal vlastním nákladem v podobě novoročenky k r. 1961. Otištěn byl pod nepřesným názvem v revui Analogon (2001, r. [12], č. 31–32, s. 49–52) a v Zde trapno existovat (s. 98–109).

15 Jaroslav Brouk (1910–1989).

16 Celá báseň – autorovo novoroční přání k r. 1970 – byla otištěna v Literárních novinách (12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 11) a v Zde trapno existovat (s. 144–145)

Komentáře