[…] O utužení determinismu měl pak dále nesmírnou zásluhu zejména též Marxův a Engelsův dialektický materialismus, třebaže se jeho autoři sotva dotýkají samého problému svobody vůle. […]
Přesto, že Marx-Engelsovo učení neboli marxismus je učením materialistickým, odbourávajícím náboženské a filosofické bludy, nevymanilo se samo z osidel filosofie a je vlastně na ruby obráceným hegelismem. Marx byl žákem Hegelovým a Hegelovými filosofickými rekvisitami, jako zejména jeho dialektikou, snažil se svému materialismu dodat „vědečtější“ vzezření. Ve skutečnosti však z něho takovýmto způsobem učinil jen novou filosofii, holedbající se anticipovat vše, co bude ještě dlouhé věky předmětem vědeckého výzkumu. Vzhledem k tomu musí nám být sympatičtější positivismus, který přenechává poznání vědě, i když na druhé straně je si třeba zase vážiti marxismu oproti positivistickému agnosticismu pro jeho materialismus odkazující idealistické výmysly bohoslovců a filosofů nikoliv do říše nepoznatelna, nýbrž rovnou do říše bájí. Ovšem teoretický i praktický význam Marx-Engelsova učení netkví v jeho filosofických konstrukcích, nýbrž v jeho ekonomických, sociologických a historických poznatcích, kterým jejich filosofické ucelení v světonázor jest jen na škodu. […] Marx však ve svém předvídání budoucího vývoje a ve svém pojetí dějin vůbec zašel do přílišných detailů, které historie vyvrací jako pouhé filosofické [nečitelná část slova]teze a rovněž lpěním na hospodářských činitelích jako na jediné primární determinantě všeho lidského podnikání projevil se spíše jako filosofický než vědecký duch. […]
Naším úkolem je však zhodnotiti dialektický materialismus speciálně vzhledem k problému svobody rozhodovací, a tu jest si nutno především uvědomiti, že marxismus se zasloužil o determinismus již svým samým materialistickým postojem, předpokládajícím bezvýjimečnou příčinnost všeho dění. Positivně se pak marxismus zasloužil o determinismus, jak jsme již naznačili, odhalením hospodářské determinovanosti našeho jednání a chování a poukazem, že i různé ideologie, a tudíž i bludná idea svobody rozhodovací, jsou podmíněny materiálními zájmy. Již ve své Německé ideologii z r. 1845–6 píše Marx: „Fantomy lidského mozku jsou taktéž nutně sublimací hmotného lidského životního procesu, který může být empiricky doložen a který je vázán na předchozí materiální podmínky. Morálka, náboženství, metafysika a jiné ideologie… nemají historie, vývoje, neboť to jsou lidé, kteří zvelebujíce svou hmotnou výrobu a své hmotné styky, mění souhlasně tomu svou existenci, své myšlení a plody svého smýšlení. Život není determinován vědomím, nýbrž vědomí životem.“1 Již z tohoto kratičkého úryvku je zřejmé, že marxismus si libuje po starém způsobu v abstraktní, filosofické hantýrce, což k jeho jasnosti nikterak nepřispívá a což nesporně nasvědčuje na jeho závislost na bludném německém klasickém idealismu. Žel však tato závislost na „velkých“ německých filosofech není jen formální, jak to dokazuje právě zneužívání pojmu svobody v dialektickém materialismu. Přestože marxismus je deterministickým učením, snaží se jak Marx, tak i Engels zachránit pojem svobody v dialektickém smyslu Hegelově, což nejlépe vystihuje pasáž z Engelsova spisu Herr Eugen Dührings Umwälzung der Wissenschaft (1878), krátce zvaného též Anti-Dühring: Hegel byl prvým, kdo správně stanovil poměr svobody k nutnosti.2 Pro něho je svoboda zhodnocením nutnosti: „Nutnost je slepá jenom pokud není chápána. Svoboda netkví ve sněné nezávislosti na přírodních zákonech, nýbrž ve znalosti těchto zákonů a v takto dané možnosti využíti jich systematicky pro jisté účely. To platí jak ve vztahu k zákonům vnější přírody, tak i ve vztahu k zákonům, které vládnou samému tělu a duchu lidskému – to jest vzhledem k dvojím druhům zákonů, které můžeme od sebe odlišovati nanejvýše jen v myšlenkách, avšak nikoliv ve skutečnosti. Proto svoboda vůle neznamená nic jiného, než rozhodovat se na základě opravdové znalosti předmětu. Proto čím svobodnější je lidský úsudek vzhledem k jistému problému, tím větší nutností je determinován jeho obsah. Naproti tomu nejistota, založená na nevědomosti a zdající se vésti k libovolnému výběru mezi mnoha různými a vzájemně si odporujícími možnými rozhodnutími, svědčí právě, že volící člověk není svoboden, nýbrž že je kontrolován předmětem, který má kontrolovati. Svoboda tedy tkví v kontrole sebe samých a vnější přírody, v kontrole, která je založena na znalosti přírodní nutnosti.“ (Anglický překlad, kap. XI., str. 128.) Citovaná definice svobody rozhodovací je jistě nesporným důkazem filosofičnosti marxismu a je rozhodně stejně odsouditelnou jako jiné bludné filosofické náhledy na problém svobody, snažící se abstraktními slovy zachránit svobodu alespoň v nějakém, i když nesmyslném, smyslu. Kdyby Engels mluvil konkrétně, sotva by k takové definici svobody vůle mohl vůbec dojít. Aplikujme jeho definici na konkrétní příklad. Dejme tomu, že se máme rozhodnouti mezi dvěma automobily různých značek. Jestliže o obou nemáme žádných zkušeností ani vědomostí, a jestliže dokonce autům vůbec nerozumíme, bude naše volba jistě velmi váhavá. Naproti tomu, víme-li bezpečně, že auta jedné značky jsou výbornými stroji a že jejich provoz je ekonomický, kdežto že auta druhé značky jsou horší kvality a že mají nadto mnohem větší spotřebu pohonných látek, jistě se rázem rozhodneme pro auto značky prvé, zvláště je-li požadovaná cena stejná. Ovšem ještě nikoho na světě by asi ani nenapadlo mluvit v takovémto případě o svobodnější nebo svobodné volbě, nebo dokonce o volbě svobodné a nesvobodné. Vybéře-li si kdo z neznalosti horší vůz, je to volba nerozumná, ale nikoliv nesvobodná. Nazývat takovouto volbu nesvobodnou je pojmové kejklířství. Ovšem uvedený příklad je příkladem zvláště vhodným pro Engelsovu definici a existují pochopitelně případy rozhodování, kde její aplikace je rovnou nemožná. Zvolme si příkladem třeba mládence, který je v trapných rozpacích, má-li nebo nemá-li se rozejíti se svou dívkou. Jakou zákonitost, nutnost by měl poznati, aby se mohl svobodně rozhodnout? Dejme tomu, že se rozhodne přerušit s dívkou styky, avšak když se s ní opětně sejde, je na něho tak milá, že propadne znova jejím půvabům a že své předsevzetí odvolá. V tomto případě je jistě podle frazeologie Engelsovy kontrolován objektem neboli nesvoboden, ale byl by svobodným, kdyby se nedal dívkou obměkčit a kdyby setrval na svém úmyslu se s ní rozejíti, k němuž došel třeba jenom proto, že jeho styk s touto dívkou byl nemilý jeho rodičům? Zdá se, že podle receptu marxismu, podle něhož svoboda tkví v poznání nutnosti a ovládnutí přírodních zákonů, bylo by v daném případě jediným svobodným rozhodnutím, jediným svobodným zvládnutím situace, kdyby dotyčný mladík nechal dívku dívkou a odevzdal se ipsaci.
Než nezapomínejme, že marxismus je filosofií a že ani přes svůj materialismus a ideál vědeckosti se sám nevymanil z osidel filosofování, takže pojem svobody vůle, jejž se Engels pokouší stroze definovat, je pojmem čistě filosofickým, veteší poděděnou od Hegela, a nikoliv pojmem, vížícím se k problému determinismu. Jako materialistická nauka drží se marxismus pevně determinismu, neboť vše musí mít svou příčinu, a mluví-li tedy Engels přímo i o svobodě vůle, má jí asi na mysli speciální případ determinace neboli užívá slova svoboda ve volném smyslu, jak ho tomu naučili němečtí idealističtí filosofové, nerozpakující se činiti rovnítka mezi svobodou a mravností, rozumovostí apod. Jinak by také Engelsova definice svobody, jak jsme se přesvědčili na konkrétních příkladech, byla zcela nepochopitelná. O smyslu a raison d´être své hegelistické svobody poučuje nás pak Engels konkrétněji na jiném místě ve svém Anti-Dühringovi: „Vlastní společenská organisace lidstva, která až dosud byla lidstvu protichůdnou jako kdyby byla svévolně diktována přírodou nebo historií, stane se pak volním činem lidstva samého. Objektivní, vnější síly, které dosud dominovaly dějinám, dostanou se pak pod kontrolu lidí samých. A jedině z tohoto hlediska je možné, že člověk s plným vědomím bude utvářet své vlastní dějiny a že sociální příčiny, uvedené lidmi do pohybu, budou míti převážně a v stále větší míře účinky, kterých si lidé žádají. To je skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.“ (Tamtéž, oddíl III., kap. II., str. 312.) Jinými slovy řečeno, komunismus je podle marxismu nutnou příští etapou lidstva. Pokud si toho lidé nejsou vědomi, budou se snažit o něco jiného, avšak nebudou toho moci dosáhnout a komunismus bude nastolen tak jako tak. Jestliže si tedy lidé uvědomují nutnost komunismu, budou k němu vědomě pracovat, a tak jej uspíší a vyhnou se zbytečným potížím, do nichž by je jejich neuvědomělost uvedla. Na základě tohoto příkladu mohlo by se snad někomu zdát, jakž takž oprávněně, používat termínu svobody a definovati svobodu jako poznanou a uznanou nutnost. Ovšem sami komunisté, mluvící o dělnících, kteří s nimi nejdou, nemluví o nich jako o nesvobodných, nýbrž právě jako o neuvědomělých dělnících, a vskutku je pochopitelné, proč v takovýchto případech bychom měli mluviti o nějaké svobodě, a nikoliv prostě o uvědomělosti. Přijdu-li na to, jak zacházet s nějakým přístrojem, který jsem nikdy neměl v ruce a o němž jsem neměl ani potuchy, jak funguje, anebo objevím-li jako zcela nezkušený kuchař, jak upéci omeletu, aniž by se mi připekla k pekáči, neprohlašuji se přece za svobodného a svůj objev za osvobozující. Zvládáním přírody může se člověk osvobodit od bídy, nemocí, živelných pohrom, ale vidět v samém poznávání a zvládání přírody svobodu je zneužíváním pojmů. Svoboden není přece objev, jak založiti oheň, schopnost zapáliti, nýbrž možnost této schopnosti vyžít anebo možnost této schopnosti využíti právě tak jako nevyužíti, máme-li na mysli speciálně svobodu rozhodovací. Krátce řečeno, marxismus přifařil slovo svoboda k něčemu, co lidé nikdy za svobodu nepovažují a svobodou neoznačují, neboť poznaná nutnost ještě nikdy nikomu pocit svobody nedodala. Dejme tomu, každý bez okolků dozná, že lidé musí pracovat, aby se uživili. Leč nikdo se ještě necítí svoboden proto, že musí pracovat a naopak většina lidí se cítí prací znesvobodněna, i když její nutnost uznávají. Cítí-li se tedy lidé nesvobodní, ježto musí pracovat, je to však zřejmě právě proto, že práce je nezbytnou nutností jen se zřetelem k lidstvu jako celku, a nikoliv vzhledem k jednotlivcům. Pracovat se musí, ale proč bych to nebyl právě já, kdo by z této nutnosti nemohl být vyjmut, říkají si totiž lidé, a tak práce přesto, že je všeobecně uznávána, ba dokonce i velebena, zůstává povětšině něčím, co nikdo nechce dělat. Ať již je historický vývoj predeterminovaný a předvídatelný jakoukoliv měrou, osud jedince je předvídatelný toliko měrou minimální, neboť vzhledem k sobě samému nepoznává člověk žádných jiných nutností než nutností přírodních. Musí jíst, dýchat, musí umřít, ale ani dialektický materialismus neučiní pro něj nutností, aby pracoval ať již vůbec nebo alespoň dobře, opravdu výkonně, aby se rozmnožoval, aby pevně stál na straně sociálního pokroku. Proto také komunistické státy mají tak daleko k pozemskému ráji, o němž Marx s Engelsem a jejich [nečitelné slovo] snili. Marxismus jen vzhledem k tomu, že mohl restituovat nesmyslný filosofický pojem svobody a definovat jej jako uznání nutnosti, nepřihlíží k individuu. Osudy jednotlivce jsou nepředvídatelné. Dokud něco neučiníme, nevíme, co je pro nás naprosto nutné, a tak svoboda jako uznání nutnosti je vzhledem k jedincovým počinům zcela nesmyslnou záležitostí. Marxistická teoretisace svobody je neblahým dědictvím filosofického bludařství, jímž jak Marx, tak i Engels byli odkojeni. Místo, aby spíše jako Comte prostě odmítli filosofování, odmítli jen starou filosofii a nahradili ji filosofií novou, novým světonázorovým systémem. Dogmata idealistická byla nahražena dogmaty materialistickými, a tak dnes komunisté nahlížejí do děl Marxových, Engelsových a Leninových a donedávna i do děl Stalinových jako teologové do Písma svatého. Scholastikům se posmíváme, že věřili, že pes má čtyři nohy, poněvadž tak tvrdí Aristotelés, avšak co se za mnohá staletí změnilo, jestliže dnes právě nejhorlivější odpůrci všeho náboženství a duchařských bludů filosofie přísahají na každou písmenu Marxových a Engelsových teorií a jestliže opakují mimo jiné se zatvrzelostí i to, že svoboda je uznanou nutností, jen a jen proto, že je tak psáno v Marxových a Engelsových spisech.
Seznáváme-li, že filosofie právě tak jako náboženství je bludem, nemůžeme uznávati žádnou filosofii vůbec a musíme přenechat poznání vědám. Vzhledem k tomu je také nutno odkázat marxismus do mezí politických věd a zbavit jej nesmyslné a nedůstojné filosofické škrabošky. Filosofii nelze překonat novou filosofií, nýbrž zásadním odmítnutím filosofie. Filosofie nám nemůže dopomoci k poznání světa. Poznání je výhradní doménou vědy a na základě dnešní vědecké vyspělosti lze uzavřít několika tisíciletou éru filosofování dvěma základními ponaučeními: Duševní dění je projevem vysoce organisované hmoty, a proto je vědě odporující jak představa duše jako nějaké entity, tak i představa pouhých duchů, jako boha apod. Poznání je čistě záležitostí vědy, jejímž nezbytným předpokladem je všeobecně platná kausalita. Tento postoj k reálnu, který vzhledem k prvé tezi můžeme zváti postojem materialistickým, je čistě pracovní základnou a žádnou filosofií. To však žel nelze říci o dialektickém materialismu, i když se prakticky postaral o skoncování s bludným náboženským a filosofickým duchařstvím nejvyšší měrou, nezměrně více než kterékoliv jiné učení. Než vraťme se k vlastnímu tématu. Pokud pak jde speciálně o problematiku našeho jednání, marxismus, jak znovu zdůrazňujeme, nás nejen utvrdil v determinismu svým materialistickým náhledem, nýbrž zasloužil se o determinismus i positivně, výzpytem hospodářských zájmů i v zdánlivě jim nejodlehlejších projevech. Marxismus výstižně poukázal na hospodářskou motivovanost celého lidského životního stylu, od ukájení nejzákladnějších životních [potřeb] až po nejvyšší kulturní projevy, umění a ideologii a jest jen litovat, že hospodářským zájmům přikládal naprostou svrchovanost. Jak bláhové je lpění na jednostranném, hospodářském výkladu lidského dění a tvoření dokazují nejlépe práce všelikých ortodoxních vyznavačů marxismu, pokoušejících se čistě hospodářsky vykládati třeba umění, neboť není jistě slabomyslnějších literárních a uměleckých kritik než ty, které se pokoušejí vysvětlit a zhodnotit umělecká díla čistě třídními zájmy a výrobními poměry. A přece snad ještě lepším důkazem toho, k jakým směšným a zároveň ostudným koncům vede čistě ekonomický výklad lidského chování, jsou známé procesy v komunistických zemích, kde i nejzasloužilejší komunisté v nejvyšších posicích jsou často popravováni, ježto když se dostali do názorových sporů s ostatními vůdčími komunisty, jsou odhalování jako maskovaní zrádci a špioni ve službách kapitalistů. Bývalý generální sekretář komunistické strany v ČSR Rudolf Slánský byl popraven jako zrádce a ze zrádcovství byl usvědčen i tím, že jeho rodiče kdysi vlastnili nějaký malý vesnický krámek. Jestliže vaši rodiče nebyli právě největší spodinou lidstva, zahálčivými, alkoholickými a syfilitickými pobudy, nemůžete si nikdy být jisti, zda nejste buržoasního původu, který vás predeterminoval k zrádcovství pracující třídy. K takovýmto koncům vede čistě objektivní hospodářské posuzování jednotlivce, zdráhající se jakýchkoliv psychologických náhledů, jakýchkoliv jiných výkladů naší aktivity než výkladu hospodářského. Známé komunistické procesy poukazují však ještě na jinou monstrosnost marxistické teorie v oboru lidského jednání. Na obžalované se činí nátlak, aby autokritikou doznali své chyby, nesprávnost svých názorů, jako kdyby lidská individualita byla něco, co lze korigovat poznáním, a jako kdyby nějaká politická směrnice, něco, co má býti, a nikoliv jen to, co je, bylo objektem vědeckého poznání. To je praktický důsledek marxistického bludu, že svoboda vůle je poznání nutnosti. Jaká je třeba nutnost rozvratu rodinného zřízení, o nějž se snažil prvotní sovětský režim v své marxistické ortodoxii, jestliže pozdější režim v SSSR utužil rodinné zřízení drastičtějšími opatřeními než buržoasní státy? Nebo jaká je nutnost, aby spisovatelé za měšťáckého zřízení velebení komunistickými pohlaváry pro své moderní, avantgardní umění byli po nastolení komunistické vlády nuceni psáti nejbanálnější proletářské verše a románky, které jsou čistě obdobou měšťácké paliteratury pro služebné, když sama velmocná strana za několik let uzná, že to byl omyl. Není snad na světě věcí sporných? A je snad každý dekret partaje historickou nutností, abychom se opravdu mohli přesvědčit o nesprávnosti svých vlastních názorů?
Pojmem svobody zavádí marxismus do svého systému nakonec platónský blud racionalistického determinismu, předpokládající, že kdyby člověk správně myslil, že by též správně, dobře jednal. K takovýmto názorům mohl ovšem dospět Platón jenom vírou v absolutní dobro, jehož neméně bludnou obdobou je historická nutnost marxistů, pokud přesahuje prosté tvrzení, že hospodářskému kapitalismu bude dříve nebo později odzvoněno po celém světě. A závěrem ještě: I kdybych seznal opravdovou nutnost něčeho, co to změní na mém poměru k této nutnosti? Osvobodí vás snad poznání nutnosti vlastní smrti od strachu z ní anebo neuznává snad člověk se sadistickými sklony, že společnost ho musí krutě trestat za jeho případné ukájení, aniž by se poznáním této nutnosti zbavil svých neblahých náklonností a aniž by se tak necítil nesvoboden, že je nemůže beztrestně ukájet? Zbytečným okrášlením determinismu svobodou přimyká se dialektický materialismus k táboru libertistů, a to asi jen proto, že v definici svobody jako uznané nutnosti našel Marx a Engels zalíbení jako v skvělé dialektické frázi, kterou by bylo škoda se neblýsknout.
A ještě navíc: Jak může někdo uznat nutnost něčeho, jestliže jeho hospodářská, třídní determinovanost mu znemožňuje ji seznati? Je rozum nějakou entitou, jež překonává hospodářskou determinaci?
Mohou-li komunisté věřit v marxismus jako v Písmo svaté, jest to jenom proto, že na druhé straně mají k vybrání jen náboženské bajky a bludy idealistické filosofie, které mohou právem lehce odmítati. Právě tak jako nelze překonat ani marxistickou definici svobody jako uznané nutnosti jinou filosofickou definicí svobody, nýbrž jen vyhoštěním filosofie z diskuse o svobodě, tak ani celý marxismus nelze překonat jiným ismem, nýbrž zamítnutím všech ismů vůbec. Ovšem odmítáme-li marxismus jako filosofii, jako světový názor, neznamená to ještě, že bychom se měli stavěti zády k pravdám, které jsou v něm obsaženy a vzhledem k nimž hraje tak značnou historickou roli. Jen tehdy, uznáme-li je a nespřáhneme-li se s kněžími a filosofy, můžeme býti s to překonat marxismus jak v teorii, tak i praxi. […]
Část (s. 342–348) kapitoly Německá filosofie (kap. V. Novověké náhledy na lidské jednání, 7. Filosofie prvé polovice 19. století, d. Německá filosofie) z rozsáhlé rukopisné studie O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (Melbourne a Londýn, 1954–1958); „zhuštěná“ verze celého spisu byla poprvé publikována pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323).
Poznámky (autora webu)
1 Německá ideologie, společné dílo Marxe a Engelse, se zachovalo v nedokončeném rukopise s četnými Marxovými poznámkami na okraji. Práce obsahuje mj. rozvinutí Marxových a Engelsových názorů na dějiny a komunismus – je to jejich první soustavný výklad materialistického pojetí dějin. Připojeny jsou i známé Marxovy teze o Ludwigu Feuerbachovi, které Engels charakterizoval jako „první dokument, v němž je uložen geniální zárodek nového světového názoru“. (V německé verzi pod názvem Die deutsche ideologie k dispozici ke stažení zde; česky Praha: Svoboda, 1952).
Bohuslav Brouk 
Napsat komentář