Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Dryje
Řekli o Broukovi…
Níže najdete výběr ze zajímavých komentářů týkajících se Broukových myšlenek či jeho osoby.
Kdyby Bohuslav Brouk neexistoval, měl by v něm zdatného soupeře vymyšlený Cimrman…
Viktor Šlajchrt, Respekt
Jedna z nejoriginálnějších osobností české meziválečné avantgardy.
Ondřej Bezr, iDNES.cz
Brouk, mercedes české avantgardy.
Jiří Peňás, Lidové noviny
Fascinující spisovatel.
Peter Zusi, The Slavic and East European Journal
Provokativní nádech mají vlastně všechny Broukovy texty.
Viktor A. Debnár, Lidové noviny
Autor, jehož leckdy kruté ironii nelze nikdy upřít vtip, člověk „po camusovsku“ skeptický ke své existenci i k bytí veškerého okolního světa, bytostně podvratný filozof, jemuž byla individualita a konkrétní smyslový, namnoze sexuální prožitek vždycky víc než teorie tisícihlavého davu.
Radim Kopáč, Kulturní magazín UNI
Česká literatura má málo tak podivínských zjevů, jakým byl Bohuslav Brouk.
Klára Kubíčková, MF Dnes
Jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století.
Jiří Peňás, Lidové noviny
Brouk fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.
Jaroslav Formánek, Respekt
Brouk nesmlouvavě předkládá kritiku lidské nízkosti…
Jan Bělíček, E15
… značně nekonvenční učenec.
Jan Bělíček, E15
… takový je prostě Brouk: nezařaditelný, nekorektní, šokující.
Milan Rokytka, Haló noviny
… autor hluboké reflexe, nevšedního pohledu a nekompromisní upřímnosti.
Miloš Matúšek, Respekt
Skepse, humor, ostrý, iluzemi nezastřený pohled z něj učinily pronikavého glosátora společnosti a jejích nálad.
Marie Langerová, Respekt
… odlišnost Broukova jazyka spočívá v permanentní ostražitosti před vším, co nabízejí jiné „veřejně obchodovatelné diskursy“, před všemi postoji a hodnotami, které jsou obecně vyznávány, před tradicionalistickými a moralistními stereotypy, do nichž člověk jaksi automaticky vrůstá.
Vladimír Papoušek, Gravitace avantgard
Vedle řady aktivit tohoto intelektuála je potřeba vyzdvihnout právě jeho cit pro proměny doby, pro jemné a vysoce sofistikované čtení diskurzivních pohybů, které doba přináší. Pravda, leckterý český šosák… zařadil Brouka mezi extravagantní devianty, hulváty a sprosťáky, kteří svou arogancí a veřejným křikem ruší klidné, tiché budování velikého českého díla. Pravda ovšem je, že tu bylo ve své době jen málo tak vzdělaných, informovaných a intelektuálně pronikavých soudců kultury, umění i veřejného vkusu, kteří by si navíc s posedlostí spartských bojovníků hlídali hranice osobní svobody a nezávislosti. … Brouk… projevuje jak sklon k jisté aristokratičnosti, tak k levicovému radikalismu, ale od obou si udržuje dostatečný odstup, respektive jeho potřeba individualismu je natolik silná, že kdykoliv cítí, že se kyvadlo vychyluje příliš, zařadí zpátečku a své vztahy k tomu či onomu ideovému proudu koriguje. Právě ona míra osobní svobody jedince byla pro Brouka základním sudidlem, kterým měřil, interpretoval a soudil události odehrávající se ve veřejném prostoru umění a kultury.
Vladimír Papoušek, Na obranu individualismu
… důsledný pokračovatel Sadea, Nietzscheho či Ladislava Klímy…
František Dryje, Analogon
Brouk narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života.
Marie Langerová, Česká literatura
Brouk se nikdy nevzdával své individuální svobody, své originality a svého svérázu…
Vladimír Borecký, Na ztracené vartě Západu
Ačkoliv si Brouk udržoval vůči svobodě skeptický odstup, prokázal svými činy, že mu vždy ležela na srdci. Dokázal se za ni postavit a hájit ji svými zbraněmi, ironií a sarkasmem.
Vladimír Borecký, Na ztracené vartě Západu
… Brouk představuje mimořádnou osobnost, reflektující významné dobové myšlenkové proudy… dokázal si zachovat pozici ironika, demystifikátora, kritika lidské domýšlivosti a pošetilosti a svou kreativní dětskou hravost, jíž si udržel kontinuální integritu své osobitosti.
Vladimír Borecký, Český surrealismus 1929-1953
Brouk byl postavou natolik originální a samotářskou, že princip menšinovosti dohnal k extrému.
Jan Šícha, Literární noviny
Teoretické dílo Bohuslava Brouka vykazuje… nezpochybnitelné kvality literární a specificky komické.
Petr Tomášek, Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století
Brouka jsme čítali v pubertě a je to stále dobrý.
Petr Placák, Babylon
Skvělé!
Petra Hůlová, Reflex
Číst Brouka znamená stále se bavit na vlastní účet a trnout, zda náhodou nemá pravdu.
Jiří Peňás, Týden
… autor… první učebnice onanie v češtině.
Vítězslav Tichý, Čin
… pozoruhodný průkopník psychoanalýzy u nás.
Pavel Hlavatý, Český deník
Muž, který byl ve znalosti vývoje svých oborů vždy o několik let napřed.
Jakub Šofar, Právo
… Brouk sestupuje až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbónem, slepené oči.
Pavel Šafr (pod šifrou pf), Český deník
Brouk i Kalandra… se vyznačovali ostrým, neiluzivním viděním skutečnosti a nebáli se z toho vyvodit konsekvence.
Milan Drápala, Na obranu individualismu
Provokativní myslitel.
Dita Dvořáková, Ladislav Žák
Oceňoval jsem agresivitu jeho starších spisů… (Broukovy)… stati… mají brisantní, atraktivní obsah.
Vratislav Effenberger, Analogon
… každý skutečně svobodný člověk si ho musí přes všechny překážky, které lstivě klade do cesty sám, každý si ho musí zamilovat, protože… Těch protože je vlastně tolik, ale co nejvíce se mi u něj líbí, to je CHARAKTER. Charakter, to pro mě neznamená , že je vždy slušný, hodný, zásadní, ale něco daleko víc. Že je to celý člověk, který má začátek a konec, který se sám sobě podobá…
František Listopad, Zde trapno existovat
… skutečně poslední mohykán svobody…
František Listopad, Zde trapno existovat
Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.
František Listopad, Literární noviny
Figura neobyčejně barvitá.
Vladimír Neff, Večery u krbu
Broukovy knihy přesahují banální povídání o erotice, sexu a psychoanalýze.
Michal Černoušek, Respekt
Jak temný, podivný květ české meziválečné avantgardy je Bohuslav Brouk!
Petr Pokorný, Analogon
V době hroutícího se kapitalismu nabývají Broukovy texty opět na aktuálnosti…
Iveta Šedová, Kulturní noviny
Měla by to být ne povinná četba pro odrostlejší nezletilé dítky (tu neberou), ale četba vřele doporučená někým, kdo má jejich důvěru.
Jan Šebestík, e-mail
Velký a citlivý myslitel.
Jiří Schmidt, e-mail
Brouka lze obdivovat za absolutní a definitivní pokus rozleptat… svět soudobých hodnot a norem.
Jakub Chrobák, Tvar
Vůbec tenhleten Brouk!
František X. Šalda, Šaldův zápisník
Bohuslav Brouk s Toyen a Jaroslavem Seifertem (asi počátek 30. let)
Ten, kdo bránil individualismus – rozhovor s editorem Viktorem A. Debnárem
Bohuslav Brouk (1912–1978) – rolls royce české avantgardy třicátých let minulého století, autor provokativních studií z pomezí psychoanalýzy a kulturologie, nešťastný exulant znovuobjevovaný teprve v posledních letech. V Česku již vyšly jeho práce Zde trapno existovat (2008), O pošetilosti života i smrti, O funkcích práce a osobitosti (obě 2009), Životní sloh (2010) – a nejnověji O šalbě svobody a filosofie. Editorem díla pozapomenutého českého avantgardisty Bohuslava Brouka je Viktor Debnár (1979), absolvent Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2005 zaměstnanec pražského Institutu umění.
Bohuslavu Broukovi se jako editor věnujete soustavně roky. Jaké má v jeho díle místo právě vydaná studie O šalbě svobody a filosofie?
Myslím, že nejvhodnější označení by bylo „přirozené“. Brouk žil svými texty a svými činy naprosto svobodný život, nesvazovaný žádnou dogmatickou ideologií. Aby se téma svobody, a s ním spojená problematika demokracie, stalo předmětem rozsáhlého spisu, musel si projít zkušeností s nacisty a komunisty v letech 1939 až 1948, a následným pobytem v exilu. Takto získaný „materiál“ mu poskytl základ pro zkoumání „šalby svobody“. Ne nadarmo ho Vladimír Borecký nazval „skeptickým ctitelem svobody“.
Jde o text starý víc než půlstoletí. Dá se dnes číst jinak než jako dokument doby a svědectví o tehdejší životní a myšlenkové situaci svého autora? Čili funguje Brouk dnes?
Zcela jistě se nejedná o nějakou časově omezenou kuriozitu. Ze samé podstaty zkoumaného předmětu – svoboda, demokracie, filozofie – je patrné, že jde o témata nadčasová. Je sice možné, že se některé myšlenky (třeba ty o „plánovací společnosti“ nebo konci „liberalistického hospodářství“) budou zdát dnešnímu čtenáři dobově determinované a poněkud mimo současnou realitu, ale kdo ví, kam zavedou současnou společnost nadvýroba, konzumerismus, hospodářské krize…
Proč jste si vlastně Brouka vybral? V některých svých ohledech je sice nadčasově pronikavý, v jiných úžasně vtipný, subverzivní, ale častokrát taky jaksi naivní, prostoduchý. Loni vydaný spis Životní sloh nemohl – třeba po boku Teigových studií – obstát ani v době svého vzniku, tedy v polovině čtyřicátých let…
Bohuslava Brouka jsem si vybral pro jeho provokativní tvorbu, která mě po myšlenkové i stylistické stránce, a to ve svých konkrétních částech i jako celek, opravdu velmi oslovila. Pokud jde o Životní sloh, ta studie je jakýmsi odborným i osvětovým textem, jehož některé jednotlivosti můžeme sice nazvat naivními, ovšem najdeme tu také mnoho podnětného pro současnost – třeba témata, jako jsou očista našich životů od zbytečností nebo život žitý kultivovaně, niterně.
Broukovi se sice v dílčích studiích věnovala řada autorů, mimo jiné jmenovaný Vladimír Borecký, nebo František Dryje, ale na syntetickou monografii tento autor stále čeká. Příští rok v listopadu má sto let od narození…
Sám bych byl nesmírně rád, kdyby se našel někdo, kdo by kvalitní monografii dokázal napsat, nicméně vzhledem k Broukovu širokému tematickému záběru se obávám, že se jí jen tak nedočkáme. Nicméně detailněji bude Brouk představen v připravovaném výboru z publicistiky Na obranu individualismu, který zahrne také tři doprovodné studie.
Má Brouk nějaké následovníky, inspiroval někoho svými myšlenkami k pokračování – anebo mu režim po osmačtyřicátém prostě vzal všechny šance?
Jelikož Brouk pocházel z „velkokapitalistické“ rodiny, která vlastnila legendární firmu Brouk & Babka, a protože po válce ostře vystupoval proti komunistům a nakonec se stal exulantem, je přirozené, že se na víc jak čtyřicet let ztratil z povědomí širší veřejnosti. Brouk byl v každém případě solitér, za jehož následovníky můžeme nicméně dnes považovat všechny svobodomyslné autory provokativních, ironických a podvratných textů.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Rozhovor byl otištěn v Týdeníku Rozhlas, 45/2011, s. 19.
Viktor A. Debnár (1979, září 2011)
Z recenze Jaroslava Balvína ml.
[…] Proti Šaldovi a dalším kritikům obhajuje i Bohuslava Brouka, další žhavé polínko českého myšlení, zasažené surrealismem. Broukovu sžíravě ironickou kritiku, která fabuluje a dovádí do extrému, považuje zároveň za báseň a vědu. Tento druh teorie Dryje vyzdvihuje jako rezistenci vůči zplošťujícímu karteziánskému myšlení, které dovedlo naši civilizaci do stavu, v níž se nachází. […]
Z recenze Jaroslava Balvína ml. publikace Františka Dryjeho Surrealismus není Umění (Praha: Concordia, 2005).
Jaroslav Balvín
Večer Analogonu věnovaný Bohuslavu Broukovi
Další z Večerů Analogonu – revui pro surrealismus, psychoanalýzu, antropologii a příčné vědy -, se uskutečnil 15. června 2008 v pražském Divadle Komedie a jelikož se zabýval otázkami spojenými s fetišismem, byl věnován památce Bohuslava Brouka.
V aktovkách Fetišisti, Broukaři, Rozmary milionářovy, Karambol ad. vystoupili Jan Kraus, Jiří Ornest, Vasil Fridrich, Zdeněk Velen, Hynek Chmelař, Dana Poláková a Ivana Uhlířová; režie David Jařab, scénář David Jařab, František Dryje a Bruno Solařík.
Scénář je k dispozici zde.
Večer Analogonu
V rámci křtu nového čísla revui Analogon (č. 57), které je věnováno „strašlivému přírodopisu“, představil editor Viktor A. Debnár Broukovy publikace O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti; z druhé jmenované rovněž zazněla níže uvedená ukázka.
Během večera se svými příspěvky dále vystoupili: Václav Cílek, František Dryje, Jiří Sádlo a Bruno Solařík; příspěvek Ivana Horáčka byl přečten.
Setkání se uskutečnilo 25. června 2009 od 19 hod. v Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1.
Pozvánka na Večer Analogonu (25. června 2009)
Ukázka přednesená během večera
Právě tak jako fanatické uctívání bohů nebo géniů, tak i bezmezný podiv a nadšení pro přírodu poskytuje zatrpklým nedochůdčatům, která v životě nic nesvedou, možnost dívat se povýšeně a s pohrdáním na lidské zápolení. Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství a jiné „nízkosti a ubohosti“, jimiž zakyslí škarohlídové mají ve zvyku charakterizovat lidskou přirozenost. Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. Jak zřejmo, je zbožňování přírody zcela pochopitelný a hluboce opodstatněný zjev. Výpravy obyvatelstva do přírody jsou výpravy méněcenných, kteří si v samotě hlubokých lesů a na vrcholcích vysokých hor napravují sebevědomí. Pobyt v přírodě je skutečně výtečnou rekreací, ovšem psychickou. Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti.
Nyní konečně chápeme krásu přírody. Krása, velkolepost a úchvatnost přírody tkví v tom, že oproti přírodě celé lidské pokolení a všechno jeho snažení zdá se malicherné, bláhové, nicotné, ubohé a nízké. Lidská civilizace ztrácí před přírodou na své důstojnosti a vážnosti, a jenom proto malý, všední člověk, na nějž tíživě doléhá život v lidském prostředí, miluje, obdivuje a zbožňuje přírodu. Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. Na vrcholcích pustých skal nebo v hloubi temných hvozdů považuje se malomyslný člověk oprávněn pokálet vlastní ubohostí, nicotností a tupostí celé lidstvo. V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují si svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání. […]
Útěk do přírody je nutno chápat jako útěk před životní konkurencí, jako únik z boje o život.
Bohuslav Brouk. O funkcích práce a osobitosti. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 146-147, 148-149.
Křest O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti
Ve čtvrtek 9. dubna 2009 od 19 hod. se v pražské kavárně Krásný ztráty uskutečnilo setkání při příležitosti vydání dvou knih Bohuslava Brouka, enfant terrible českého kulturního života 30. a 40. let. Křtila se reedice publikace O smrti, lásce a žárlivosti (1936, nyní pod názvem O pošetilosti života i smrti) a kniha O funkcích práce a osobitosti (1938).
Uvedl editor Viktor A. Debnár. Hudba Katka Zochová a Markéta Lisá (Audiofenky), ukázky četl Radek Rubáš, večerem provázel Ladislav Čumba.
Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho „odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše“, a proto platí, že „podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty“. Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům – důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej „veřejně podněcuje ke zločinu“.
O funkcích práce a osobitosti, publikace z r. 1938, v níž její autor Bohuslav Brouk (1912-1978), enfant terrible čs. avantgardy a bohémy 30. a 40. let, svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem předkládá syntézu Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie, aplikovanou na řadu lidských činností. Z doslovu Františka Dryjeho: „Scientistická víra“ je základem mnohých Broukových úvah a spekulací, jež svým způsobem, „mimo dobro i zlo“, mimo všechny pochybnosti „iracionalizují racionalitu“ a získávají – jaksi paradoxně – kvalitu poezie. Stále více se přesvědčujeme, že dílo Bohuslava Brouka je paradoxním výrazem právě takového „rozvoje reálna díky imaginárnímu“. Aplikace básnické metody „pars pro toto“ na psychologickou a sociálně-psychologickou problematiku je plná humoru a jiskřivě „krátkých spojení“ nejrůznějších významových okruhů.
Křest O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti, 9. dubna 2009
Reportáž z křtu včetně rozhovoru s editorem je ke shlédnutní v rámci pořadu Knižní svět (ČT2, 19. dubna 2009).
Fotografie
(autor: Tomáš Hrůza)
Laďa Čumba křtící
Radek Rubáš čtoucí
Katka Zochová tvořící
Markéta Lisá a Katka Zochová zpívající
Katka Zochová a Markéta Lisá zpívající
Bohuslav Brouk 