Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Štyrský
Andrea Sedláčková, Toyen a Brouk
Níže uvedené úryvky pocházejí z publikace Andey Sedláčkové Toyen: První dáma surrealismu (Praha: Prostor, 2023). Děkuji autorce za svolení je na tomto místě publikovat.
„Nežně zavřené v hodince smrti“
Malířka skoro každý den navštěvuje Národní kavárnu, Unionku, Metro, sedává v Mánesu buď na lodi Florida, která vedle Mánesu permanentně kotví, nebo uvnitř v kavárně s kubistickými freskami Emila Filly na stropě. Někdy zajde do dolního bohémského baru Ateliér, kde končí oslavy premiér a vernisáží. Často chodí taky do Trokadera, nazývaného Trokáč. Malý bar u Mánesa nemá ani předsíň, je zařízen několika ošumělými kanapíčky a barovým pultem a vysokými sedačkami. Vedle něj stojí pianino, na které rád improvizuje Jaroslav Ježek. Bar vede lesbický pár, což nikoho nepohoršuje.
Po Mančině boku se začíná objevovat osmnáctiletý mladíček, student obchodní akademie, má rok před maturitou. Pochází z bohaté rodiny, které patří řetězec obchodních domů Brouk a Babka a jeho kariéra by měla směřovat právě tam. Jenže Bohuslav Brouk se zajímá o úplně jiné věci. Je intelektuálně zdatný, právě publikoval v revui ReD několikastránkovou stať o vztahu psychoanalýzy a marxismu, v níž brání jejich koexistenci.0 Manka je o deset let starší, ale rychle se spřátelí s pohledným chlapcem s šedomodrýma očima, který okouzluje svět svojí inteligencí, ráčkujícím hlasem a čtveráckým úsměvem.
[…] Mance je v mnohém blízká i novinářka Milena Jesenská, která měla z mládí stejně jako Slávka Vondráčková lesbické zkušenosti (do historie literatury vstoupila především díky svému vztahu s Franzem Kafkou). V roce 1930 malířka seznámila s Milenou mladičkého přítele Bohuslava Brouka, který vzpomínal: „Milena byla pražskou celebritou a i Toyen, která zásadně všemi ženskými pohrdá, chovala k ní jistou reverenci.“ Toyen podle Brouka imponoval Milenin „morální postoj“. Dokazuje to historkou, kdy Milena v baru před desítkou přátel vrazila facku venerologovi (a sběrateli obrazů) Josefu Jandovi, který v opilosti ukázal na svého pacienta a křičel, že má syfilis. Toyen v tu chvíli Mileninu facku naprosto schvalovala, ba dokonce její reakci obdivovala.
Eros
[…] Manka míří do Rakouska. […] Na další fotografii je malířka nonšalantně opřená o kapotu luxusního automobilu před panoramatem horské krajiny. S kým se Manka kochala krásou malebného Rakouska? Kdo vůz řídil? […] Františka si za řidiče s automobilem najal kvalír, který pozval Manku na zahraniční výlet a disponoval poměrně velkými finančními prostředky. Tento džentlmen byl devatenáctiletý Bohuslav Brouk.
Obraz IV
[…] Večírek Poesie 1932 je velkolepý. […] V archivu se zachoval seznam padesátky autorčiných osobních hostů. Děvče z proletářského Smíchova, dcera pošťáka a domovnice, nyní uznávaná umělkyně, má široký vějíř významných přátel. Mezi pozvanými jsou básníci, novináři, nakladatelé, právníci, doktoři, ministerští radové, sběratelé umění. A samozřejmě také mladičký Bohuslav Brouk.1 […]
„Jde o revoluci, kterou na sobě musíme udělat“
[…] Aby získal členy hnutí, založeného na uvolnění podvědomí a osvobození mysli, musí Nezval provést „náborovu činnost“ mezi svými nejbližšími přáteli. Zprvu nejde o složitý úkol. Toyen surrealismus přijala naprosto přirozeně, jako by konečně vstoupila do domu, který na ni celý život čekal. Stejně tak Štyrský. Ke skupině se nadšeně přidává sochař Vincenc Makovský. Zdráhavě k surealismu přistupuje psychoanalytik Bohuslav Brouk, jeho bohémské povaze sdružování do různých spolků příliš neodpovídá, ale nakonec, asi kvůli Toyen, souhlasí. […] Proběhne série schůzek v pražských kavárnách Metro, Axa, u Paukrtů, kde se často sedí až do dvou do rána. Vytvoření surrealistické skupiny je vítězstvím Nezvalovy vůle, a nyní zbývá napsat programové prohlášení. […]
Broukovi se nezdá Nezvalova iniciativa směrem ke komunistům. Nezval, člen strany, totiž napsal dopis ústřednímu „agitpropu“ KSČ, v němž informoval o založení skupiny a jejím ztotožnění s třídním bojem proletariátu.
Úkolem skupiny je podle Nezvalových slov „vyzkoušeti a rozvinouti co nejvšestranněji, způsobem krajně revolučním a ve smyslu dialektického materialismu, lidský výraz ve všech sférách, kde se projevuje, písmem, řečí, kresbou, obrazem, plastickými výtvory, scénou a samotným životem“.
Brouk se nechce s takovým prohlášením ztotožnit, Toyen mezi ním a Nezvalem funguje jako spojka, nakonec ale Brouk ustoupí, a dokonce financuje tisk prohlášení o zrodu skupiny.
[…] Bohuslav Brouk po letech viděl vše černě. Kromě Štyrského a Toyen, kteří byli v jeho očích jediní surrealisté v pravém slova smyslu, to byla „reklamní a businessová záležitost“. Podle Brouka se Karel Teige nechal ke svému členství ve skupině přemluvit jen kvůli větší slávě a protože „jeho métier bylo vůdce avantgardy“, básník Konstantin Biebl se připojil, „jelikož už netvořil“, a Nezval vše vymyslel, aby „způsobil senzaci a vlastním dílem moc senzace neudělal“. Divadelník Honzl se prý stal členem z důvodu vyhoření a v surrealismu hledal nové podněty pro své režírování. Sám Brouk si uvědomoval, že důvodem jeho přijetí byla profese psychoanalytika, a dodal, že nic surrealistického nikdy nestvořil a ani stvořit nehodlal.
Bohuslav Brouk je v tuto chvíli růžolící mladík s plným, kvetoucím obličejem. Není tlustý, ale spíše statný, vypadá vždy jako trochu naditý do šatů o číslo menších, ať jsou sebedražší. Evokuje vesnického chasníka, jemuž se podobá také svou dobrosrdečností, pohostinností, schopností brát vše na lehkou váhu, kdykoliv hodit všechny starosti za hlavu. Je považován za pijana s obdivuhodnou výdrží, po těžkých flámech mu stačí jen pár hodin spánku. Má při svém nezničitelném zdraví a výkonnosti výhodu, že ráno vždy svěží usedne k psacímu stolu. Anebo zamíří do školy, postupně se stane dvojitým doktorem, filozofie a přírodních věd.
V Nezvalově diáři se Brouk a Toyen vyskytují společně, málokdy se malířka dostaví do kavárny či restaurace bez jeho doprovodu. Indiskrétní záznam v Nezvalově diáři z dubna 1934 ukazuje, že její vztah s o deset let mladším Broukem nebyl asi zcela platonický. Nezval píše: „Jdeme z Mánesu s Toyen a Broukem přes Střešovice domů.“
Vzhledem k tomu, že Toyen v tu dobu měla trvalou adresu na Smíchově, pravděpodobně mířila přes Střešovice na Letnou, kde bydlel Brouk.2 Byl dalším z jejích utajených milenců? Nezdá se to být vůbec vyloučené. Znamená to, že Toyen opravdu ukončila vztah se Štyrským? Jenže co znamená zmínka v Nezvalově diáři z března 1934, že se kdosi pohádal s Teigem kvůli Štyrského polygamii? Měl Štyrský dvě milenky, anebo že žil „v trojce“ s Broukem a Toyen?
Pakliže měla malířka poměr s Broukem, jistě nešlo o závaznou známost, kterou celý život odmítala, a dvaadvacetiletý bohém také neměl ambice být připoutaný pouze k jedné partnerce, jak později konstatoval ve své knize Manželství, sanatorium pro méněcenné3: „Mají-li se manželé alespoň jakž takž trvale sexuálně stýkat, je nutno zrušit přikázání věrnosti a pardonovat alespoň v minimální míře cizoložství.“ […]
Opuštěné doupě
[…] Na scéně je stále Bohuslav Brouk. Dvakrát s Toyen navštíví Krkonoše, nejdřív v září po jejím návratu z Paříže (když už je Štyrský po pařížském kolapsu uzdravený) a potom na Vánoce 1935. V únoru následujícího roku Bohuslav Brouk malířku doprovází na maškarní ples Mánesa. V květnu vyrazí Manka s Broukem na Liberecko (doprovázeni Nezvalem a Štyrským), v létě podniknou (se Štyrským) měsíční výlet do Itálie a na podzim se vypraví v doprovodu sestry Zdeňky do jihotyrolských Dolomit. A poslední dny roku 1936 Toyen oslaví s vášnivým lyžařem Broukem opět v Krkonoších. […]
Přes kopečky
Přátelům, kteří se ocitli za železnou oponou, začíná příšerný život.
Do emigrace odchází Bohuslav Brouk, kterého hned po puči vyhodili z práce pro jeho nepřátelský postoj k „našemu lidově demokratickému zřízení“, jak stojí ve vyhlášce o pátrání, jež po Broukovi zahájila Státní bezpečnost v květnu 1948. Brouk pár dní předtím oznámil manželce, že si jede odpočinout do lázní – a už se nikdy nevrátil. Přešel přes zelenou hranici, strávil nějakou dobu v uprchlickém táboře v Řezně, kde se podle slov StB „spojil s cizí mocí k úkladům o republiku, čímž se dopustil velezrady a přečinu zběhnutí“. Začátkem června Brouk poslal manželce lístek z Paříže spolu s gratulací k svátku jejich staršímu, šestiletému synovi.4
Brouk z milionářské rodiny nebyl zvyklý na existenční problémy a později prohlásil, že se hodil do emigrace jako parník na Saharu. První pařížskou noc strávil v nehostinné hale bývalé továrny s osmdesáti postelemi, která sloužila jako ubytovna Armády spásy. Nemluvil francouzsky, takže jeho možnosti byly omezené. Naštěstí získal práci pro Československý výbor pro pomoc uprchlíkům a díky malému platu se mohl přestěhovat do hotelu. Často si půjčoval peníze a málokdy je vracel.
V Paříži se Brouk seznámí s Drahomírou Vandasovou5, která brzy vstoupí do života Toyen a Heislera a protne ho jako ostrý nůž. […]
Hodně lidí by ji chtělo utěšovat v její osamělosti, s humorem popisuje, že podle některých je úplný ledovec, druzí prohlašují, že musí mít nějakého tajného pána, třetí usuzují na nějakou tajnou neřest a všichni tvrdí, že je nemorální, když předstírá, že miluje svého manžela6. Pravděpodobně už v tuto chvíli je mezi těmito „lidmi“ také Bohuslav Brouk. […]
Drahomíra píše na začátku listopadu 1948 svému manželovi do Prahy, že k ní chodí každý den na návštěvu Bohuslav Brouk, jenž „propadá vandasovskému jedu“, což je podivná formulace znamenající, že se mu Drahomíra líbí. Dokonce „mi napsal báseň a prohlásil, že se bude muset jít utopit, protože kvůli mně porušil panictví, pokud jde o poezii. Chlubil se totiž, že ani v mladých letech se nezprofanoval, aby psal básně. Řekla jsem mu, že pořád tvrdím, že emigrace láme charaktery“. Dále paní Vandasová varuje manžela, který se má setkat s paní Broukovou7 (i Broukovi využívají Drahomířina kanálu diplomatické pošty): „Jenom prosím se mi s ní nezapleť. Oni totiž mají velmi volný poměr mezi sebou a sdělují si intimity (v originále dopisu intimitky – pozn. autora webu) svého pohlavního života.“ Přepíše Broukovu báseň a jejímu autorovi se vysmívá, tvrdí, že kam si Brouk sedne, tam usne a dodává, že „duše spřízněná ho láká a chtěl by se příznit v posteli“.
Já vzdal se pro vás vpravdě všeho
Poklidu noci a všech lidí
ač z těch jsem, co chladní chtějí zdát se
A za svůj sentiment se stydí
Já dovedl se sterým smát
Bych v jeseni své sklonil šíji
Před vámi, duše spřízněná
Pro niž jsem v pití proměnil svou říji
I slzy jsem vám ukázal
které mi dřív vytryskly jen vztekem
Já vás mám prostě příliš rád
A posměch váš – mi nebuď lékem.
Brouk se v Paříži přátelí také s manželi Jiránkovými8, kteří s malou dcerkou překročili jednu zimní noc šumavskou hranici a nyní bydlí v hotelu v rue des Écoles, jenž je v podstatě celý obsazen československými exulanty. Brouk podle slov Evy Jiránkové neměl co dělat, byl hrozně opuštěný, toulal se sám po nocích: „A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, na policii mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby mohl zas dojít domů se převlíct.“
Brouk byl podle jejích slov absolutní bohém: „Já si ještě pamatuju jednu takovou příhou s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, abysme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuju se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži, prodat kabát.“
Nikdo v tu dobu neměl pracovní povolení, takže si emigranti přivydělávali načerno, pražské dámy se živily tím, že navlékaly perličky, a dobře placenou prací byla též ruční výroba prezervativů, do jejichž prodeje se pak český intelektuál zapojil: „Brouk chodil po všech hotelech a emigrantech a sbíral do krabice prezervativy, a když měl dvě nebo tři krabice, tak se mu zaplatila cesta do Lyonu, kde je odevzdával. A protože byl hrozně nešikovný,“ vzpomíná paní Jiránková, „tak někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti, a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože mu to už nikdy zpátky nikdo nezaplatil.“ Brouk, sám bývalý psychoanalytik9, si jistě musel klást otázku nad skrytým významem této situace. Každopádně v očích paní Jiránkové byl Brouk „hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ“.
„Je vous adore pour toujours“
Nepraktický Brouk píše další básně a texty o emigraci. V létě 1949 je vydává za vlastní peníze, kterých jistě neměl dost, pod pseudonymem Jan Vlasák v nakladatelství, které pro tuto příležitost založil. Jistě nevybral náhodou jeho název Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotopí se)10 a název jeho další knihy, Dopisy z exilu příštím milenkám11, by mohl být pojítkem k nedostupné Drahomíře. I když, byla skutečně tak nedostupná? Jeden z dopisů v Broukově knize končí slovy, jimiž je Drahomíra docela dobře popsána: „Váš měkký obličej s tupým nosíkem, věnčený tmavými kadeřemi, připomíná mi snivou lučinu pod hlubokým lesem. Na vašem těle nacházím dolíčky a úžlabiny prosycené omamnou vůní kvítí z polních cest, kde na věnečku kolem čela zabzučela bludná včela…“. […]
Toyen si pronajímá ateliér blízko Pantheonu, kam se přestěhuje, ale stále dochází do Bois-Colombes na schůzky surrealistů. Ty navštěvuje i Bohuslav Brouk, jak zaznamenal jiný český emigrant, básník František Listopad12: „… byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je jí blízko.“ Jenže pak se něco pokazí: „Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč.“
Není vyloučené a zdá se to dokonce pochopitelné, že psychoanalytik ukončil návštěvy u Toyen a Heislera kvůli Drahomíře, do které byl asi zamilovaný. Mohl pociťovat normální chlapskou rivalitu směrem k Heislerovi a být enervován oddaností Toyen vůči mladému básníkovi.
„Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala,“ vyprávěl František Listopad, „to bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý…“
Všichni jsou vychýleni ze své dlouhá léta budované životní rovnováhy. Nechtějí si to přiznat, protože se k odchodu dobrovolně rozhodli, ale exil je těžkou zkouškou. Brouk na začátku listopadu 1949 opouští Paříž a stěhuje se do Lyonu.
Francouzská tajná policie Bohuslava Brouka sledovala a udělala si o něm obrázek ne zcela odpovídající realitě. V jejím podání vypadá jako seriozní muž. Agent uvádí, že Brouk za svoji práci v Československém výboru pro pomoc uprchlíkům pobíral plat patnáct tisíc franků, vždy pravidelně platil za svůj hotelový pokoj tři tisíce tři sta franků měsíčně a „jeho soukromý život je příkladný“. Agent konstatuje, že psychoanalytik byl krátce po válce členem komunistické strany, ale jeho aktivita skončila rozčarováním.13 Ač antikomunista, chová se od svého příjezdu korektně, přinejmenším veřejně, a neúčastní se jakékoliv propagandy. Jenže Brouk má podle raportu problém v tom, že mnozí českoslovenští emigranti jsou přesvědčeni, že stále tajně slouží komunistické straně. Francouzský agent přichází s překvapivou verzí, že Brouk o podezření ví a je příčinou jeho rozhodnutí opustit Paříž. Zpráva končí slovy, že Brouk bude pracovat v Lyonu v kožešnické firmě.
Težko říci, zda byl Brouk obětí agentománie, která ho vyštvala z Paříže. Každopádně v Lyonu skončil jako pomocný stavební dělník a o něco později získal výjezdní vízum do Austrálie.14 Jeho pražskou rodinu budou čekat typické „radosti“, manželka, která se s ním brzy rozvede, musí nastoupit jako dělnice do továrny, jeho bratr je zatčen a poslán do jáchymovských dolů.15 V roce 1950 bude u Brouka provedena domovní prohlídka a následně zajištěn veškerý jeho majetek, včetně dvacítky cenných obrazů, jež budou zkonfiskovány a uloženy do hlubin depozitáře Národní galerie. Brouk měl ve své sbírce několik obrazů Toyen, ty ale paní Brouková předvídavě ukryla u přátel.
Z dopisů
[…] Mezi dopisy pro Toyen se nachází také dva pozdravy od Bohuslava Brouka, který se v padesátých letech nejdříve přestěhoval do Austrálie a od roku 1958 žil v Londýně. První je dosti kýčovitá kartička se sněhulákem a třemi ptáčky: „Všechno nejlepší do nového roku 1970!“ Brouk ji doplnil svou básní „Nohy“16:
Zda na ty nohy vzpomínáte?
Jak blaze bylo mezi nima!
Teď u krbu se ohříváte
v Londýně mlžném, když je zima
Brouk na pohlednici udává svou novou londýnskou adresu. Staří přátelé tedy zůstali v kontaktu, protože Brouk už disponoval novou adresou Toyen. V roce 1975 posílá Brouk malířce pohled z cesty po Norsku. Motiv jistě nevybral náhodou: mladá žena v červených kalhotách stojí na vysokém útesu. V hloubce několika set metrů pod ní se rozprostírá fjord, na kterém plují dva parníky. Žena situaci dominuje, zároveň je vystavená nebezpečí, stačil by krok a mohla by spadnout dolů. Nesmí trpět závratí.
Brouk na lístku přítelkyni upozorňuje, že Munchovo muzeum se nachází v ulici Toyengata – „Toyen brána“.
Poznámky pod čarou
0 Problém Oidipus-komplexu v moderní sociologii (ReD, 1930, r. 3, č. 9, s. 257–261).
1 Brouk později publikuje článek „Poesie 1932“ a choromyslnost (Volné směry, 1933–[19]34, r. XXX, č. 2, s. 71–72).
2 Brouk bydlel v ulici V Zátiší 8, dnes Haškova.
3 Manželství – Sanatorium pro méněcenné. Obálka a typografická úprava Toyen. [Praha]: vl. nákl., [1937].
4 Ivan Brouk (1942–2023), operetní herec v angažmá např. v Divadle Oldřicha Stibora, Státním divadle Ostrava nebo Divadle Josefa Kajetána Tyla.
5 Drahomíra Vandasová (roz. Rotterová, 1916–1967), právnička, nakladatelka a básnířka. Spolumajitelka nakladatelství Podroužek. V r. 1948 emigrovala do Paříže, kde pracovala v Éditions Sokolova.
6 Václav Vandas (1904–1968), právník.
7 Miroslava Brouková (roz. Bulovová, 1917–1994), zvaná Áťa, sestra manželky básníka Konstantina Biebla, první manželka B. Brouka.
8 Eva Jiránková (1921–2014) a Miloš Jiránek (1907–1989), právník, syn malíře Miloše Jiránka a synovec Jaroslava Stránského, jehož tiskovým podnikům řediteloval (Lidové noviny, nakl. Fr. Borový), stejně jako Topičovu salonu, v Paříži působil jako novinář, od r. 1951 zaměstnanec britského ministerstva zahraničních věcí.
9 Brouk psychoanalytikem ve smyslu terapeutickém nikdy nebyl.
10 De facto se nejednalo o nakladatelství, ale o název edice a jednorázové rozmnožení konkrétního díla cyklostylem (náklad činil 100 ks). Latinské rčení FLVCTVAT·NEC·MERGITVR je součástí velkého znaku města Paříže.
11 Literární historik Vladimír Papoušek tuto esej charakterizuje jako „jeden z vůbec nejautentičtějších českých existencialistických textů“. (Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursů a hodnot v textech Bohuslava Brouka. In PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč evantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007, s. 113 a in BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 31).
12 František Listopad (1921–2017), Broukův přítel, spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér. Z pařížského exilu odešel v r. 1959 do Portugalska. Více viz Zde trapno existovat.
13 „[…] v emigraci, kde jsem přes 1 a půl roku pomáhal jako sekretář komitétu v Paříži odhalovat mezi příchozími emigranty zakuklené komunisty a kde jsem psal od titulku až po poslední písmeno Ripkovy noviny: Zpravodaj čs. emigrace, jsem stále osočován pro svůj legendární komunismus, pro svou komunistickou legitimaci, kterou jsem vlasně nikdy neměl.“ Podrobně v Broukově příspěvku Moje členství v KSČ, vzniklém pravděpodobně na přelomu let 1951/1952. Poprvé byl text otištěn v revui Analogon (1990, r. [2], č. 3, s. 68–71), podruhé v Zde trapno existovat (s. 90–97). Za pozornost stojí Broukovy odvážné kritické články poukazující na komunistickou politiku, výbor je k dispozici v publikaci Milana Drápaly (ed.) Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (Praha: Prostor, 2000) a v Broukově svazku Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930– 1960 (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014).
Pokud jde o exil a jeho vnímání, stál Brouk jako jeden z mála takříkajíc bokem. Ač zdánlivě součástí oficiálního exilového společenství, jeho diskurz byl radikálně individualistický, od samého počátku podkopávající obvyklý (kolektivistický) model exulantství jakožto oběti a principiálního boje za vyšší ideály. (Viz Avantgarda a nostalgie.)
14 Brouk připlouvá do Austrálie počátkem dubna 1951, do Spojeného království se stěhuje v r. 1958. Během cesty do Austrálie vznikl autorův pozoruhodný text O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie, který vydal vlastním nákladem v podobě novoročenky k r. 1961. Otištěn byl pod nepřesným názvem v revui Analogon (2001, r. [12], č. 31–32, s. 49–52) a v Zde trapno existovat (s. 98–109).
15 Jaroslav Brouk (1910–1989).
16 Celá báseň – autorovo novoroční přání k r. 1970 – byla otištěna v Literárních novinách (12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 11) a v Zde trapno existovat (s. 144–145)
Bohuslav Brouk píše Vítězslavu Nezvalovi
B. Brouk, Praha VII. V zátiší 8.
Milý Nezvale,
24. t. m. přijeli Š. a T. do Prahy. O příjezdu dostal telegram Teige a Brumlík[1]. Náhodou jsem potkal Teigeho a tak jsem byl též na nádraží. T & Š přijeli lůžkovým vozem a příplatu na něj frs 800,- si vypůjčila T. na konsulátu. Štyrský mohl docela dobře jíti, bez opory, a dobře již také mluví, ovšem s určitou námahou. Nejvíce starostí mu stále dělá Sfinx. Brumlík, když jej viděl, jak jde sám z vozu, velmi se podivil a je přesvědčen, že vše se za čas upraví. V pondělí Brumlík Š. prohlédne, a proto ti dopis napíši až příští týden. Do té doby doufám, že též něco vytáhnu z Toyen, která doposud toho moc neřekla. Štyrský nyní leží doma a chodím jej navštěvovat. T. na domluvu, proč Ti nepsala, říká, že není spisovatelem. Weiner Tvůj článek přeložil. Honzl je stále ještě v Řeži. Zdraví Tě Tvůj Brouk. Vyřiď, prosím Tě, všem doma pozdravení a díky za pohostinství za mé návštěvy v Brně.
Korespondenční lístek Bohuslava Brouka Vítězslavu Nezvalovi do Brna, 26. července 1935, Praha.
[1] Josef Brumlík (1897 Rokycany – 1989 New York), kardiolog mezinárodního významu, přítel mnoha umělců. V r. 1939 odešel do exilu (Francie, Mexiko, USA), po válce se na krátko vrátil do ČSR, z níž odešel v r. 1948 do New Yorku, kde působil jako lékař a vysokoškolský profesor. Více zde.
Toyen: Snící rebelka
Mezinárodní výstavní projekt připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris.
Toyen patří k nejoriginálnějším a nejznámějším českým umělkyním 20. století, a zároveň se ještě za svého života proslavila i ve Francii, kde od roku 1947 trvale žila. Její výrazná tvorba i neotřelé životní postoje vzbuzují po celém světě čím dál větší zájem o její osobu i dílo, málokde však měli diváci možnost je zhlédnout v celé šíři.
Poslední velká výstava díla Toyen proběhla v roce 2000 v Praze a o dva roky později ve francouzském Saint-Etienne. V Paříži se překvapivě dosud velká retrospektiva nekonala a v Německu je Toyen stále téměř neznámá. Proto si tento mezinárodní projekt, který vznikl ve spolupráci tří prestižních institucí Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris, klade za cíl představit její dílo v co nejucelenější podobě a prostřednictvím tří výstav a podrobného katalogu ve čtyřech jazykových mutacích s ním seznámit evropské publikum.
První etapa se koná od 9. 4. do 15. 8. 2021 v Praze ve Valdštejnské jízdárně. Výstava je koncipována chronologicky a rozdělena do časových úseků v závislosti na důležitých etapách tvorby Toyen. Zároveň však vypichuje důležitá témata, která se objevují průběžně v celém jejím díle, například erotiku či alchymii. Ukazuje nejen obrazy a kresby, ale i bohatou ilustrační tvorbu. Důraz je kladen také na zásadní spolupráci Toyen s přáteli jak z pražské, tak pařížské surrealistické skupiny, ať už to byli malíři či básníci: Jindřich Štyrský, Jindřich Heisler, André Breton, Benjamin Péret, Radovan Ivsic, Annie Le Brun a další.
Díla jsou zapůjčena z českých a evropských muzeí i soukromých sbírek.
Koncepci projektu vytvořily kurátorky Anna Pravdová, Annie Le Brun a Annabelle Görgen. K výstavě připravujeme bohatý doprovodný program.
Podrobnosti na stránkách Národní galerie Praha.
S Toyen a Jindřichem Štyrským (Monako, červenec 1933)
Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen
To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní.
Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.
Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FF UK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.
Publikace nakladatelství Universum vychází 14. 5. 2021, ke koupi například zde.
Bohuslav Brouk: On pornophilia
Those who conceal their sexuality despise their innate abilities without ever having risen above them. Though they reject human mortality, they arc incapable of liberating themselves from the lugubrious cycle of life – made possible and guaranteed by the genitals – to achieve the immortality of the mythical gods. And though they have created the illusion of their own immortality, thereby ridding their behavior and even their psyche of any sexual character, they will never eliminate the corporeal proof of their animality. The body will continue to demonstrate mortality as the fate of all humans. It is for this reason that any reference to human animality so gravely affects those who dream of its antithesis. They take offense not only at any mention of animality in life, but in science, literature, and the arts as well, as this would disturb their reveries by undermining their rationalist airs and social pretensions. By imposing acts both excremental and sexual on their perception, their superhuman fantasies are destroyed, laying bare the vanity of their efforts to free themselves from the power of nature, which has, in assuming mortality, equipped them with a sex and an irrepressible need to satisfy its hunger.
There is nothing as intensely dispiriting for those who have sublimated the substance of the body than their animality spontaneously making its presence felt. Just consider how the signs of uncontrollable shits deject the hero during a triumphal campaign, or how painfully the nabobs bear their sexual appetites towards their despised inferiors. Nothing but the body pulls these haughty folk back to animality, disillusioning their superhuman self-confidence. The bodily processes they are unable to shake free of have become their Achilles heel, whose sensitivity has been superbly exposed by pornophiles.
The nature of pornophilia is at heart militant and sadistic. Through their activities pornophiles attack any mode of non-animality used by people to elevate themselves over pornophiles. In pointing to human nature, they sweep away all pretensions of human inequality while at the same time proceeding from a new criterion: the creation of new castes distinguished not by social standing but by vital potency. Pornophilia thus collapses the illusions the exalted harbor of their divine nature while exposing their physical decrepitude, the inferiority that they have brought upon themselves through their contempt for the body. The body is the last argument of those who have been unjustly neglected and ignored; it demonstrates beyond debate the groundlessness of all social distinctions in comparison to the might of nature. With the body pornophiles not only abolish social barriers, through the vigor of the non-incapacitated body they also elevate themselves above those who scorn them in return. From this perspective pornophilia could, above all, serve as a potent weapon for the socially weak, the materially and culturally oppressed, who might, in this context at least, assert their strength and significance through the potency of their undegenerate body. It is therefore understandable that those who succumb to pornophilia are of a more revolutionary bent than those mired in the prejudices of the moribund bourgeoisie.
Pornophiles use sadistic methods to attack the inflated psyches of the ruling peacocks. Finding their dreams frustrated, those thus attacked counter in like manner with a sadistically motivated prudishness, a puritanical persecution of the „depraved“. One can discover for oneself the reason for the emergence of pornophilia: When in the company of these flatulent snobs one will have the overwhelming urge to disrupt their prevailing idiotic idyll by roaring „shit, piss, fuck!“ and so forth.
The primal reason for employing obscenity cannot be disguised even in the primitive expression of those barbarians who to this day draw the familiar diamond-shaped pattern and phallus on the walls of a metropolis. If the sadistic impulse of their displays is not directed at the socially conceited, it is aimed at women, at their inferior, memberless sexual organ, threatened with punishment by the penises represented in colossal drawings and sculptures. Present-day pornophilia – whose psychological value lies in the manifestation of obscene works and expression, not in their anxious concealment – has, however, become a weapon even against those of the same sex, unjustifiably inflated though they might be. In other words, it tends towards misanthropy rather than misogyny.
Inasmuch as the biological consequences of one´s sex ultimately adversely affects pornophiles as well – as even they, too, prefer to deny their mortality – the predilection towards pornophilia assumes a particular characteristic that camouflages the general unpleasantness of being reminded of one´s animality. In this specific context, a work of obscenity may serve as a surrogate to sexual gratification, as a direct sexual charge. If of an artistic nature, it retains its militancy, albeit in an especial sense. The sadistic character of pornophilic works, particularly those that are works of art, is of course usually latent, hidden in the authors subconscious, without it ever reaching the level of consciousness proper; a similar meaning is apparent in the vehement aversion puritans show towards it. The true motives for their actions are as unknown to pornophiles as they are to puritans, and they are therefore erroneously interpreted. The sadism evident in pornophilic works naturally should not in any way impact on its aesthetic evaluation, and as a drive it isn´t any more perverse than the impetus to reproduce the obligatory genres.
In pornophilic works of art the sex is liberated from its biological function. Interpreted purely in terms of pleasure without its reproductive consequences, sex does not attack the animality of the conceited per se but the relative inferiority of their animality. The artist does not provoke the puritan for his transience, his mortality, which the artist suffers as well, but for his impotence, his sexual inadequacy, which he has brought on himself by leaving his sexus to degenerate through a foolish desire for superhumanness. By excluding the biological aspects of sex and excrementation from its content, pornophilic art does not conceal the sadistic nature of its unpretentious obscenity; rather, it merely curtails the manner in which its militancy is projected. In pornophilically motivated art, therefore, the conceited are being combatted through sex´s pleasure principle instead of through its biological purpose – in other words, what this art primarily attacks is imperfect humanity, not the imperfect divinity of the conceited. One could ridicule the desire for immortality for its baneful consequences alone, i.e., sexual degeneracy. Thus art mitigates the sadism of pornophilia only in its exploitation of sex´s biological function, which is as unpleasant to pornophiles as it is to pornophobes.
Yet pornophilic tendencies are found even in those who are targeted; they are particularly fond of it as kitsch, the purpose of which is sexual titillation. This mode of trash pornophilia completely suppresses the sadistic impulses found in pornophilic art. As a result pornophilia is rendered accessible precisely to that caste of people against whom it is essentially directed. Pornophilia has a corrupting influence solely on those puritans who persecute its militancy and sadism; they have imputed to it the same meaning as their pornographic literature and pictures carefully hidden away in closed drawers until required for that occasional arousal (which as a rule their shabby wives can no longer produce). The only thing this sort of trash pornophilia does not need is a public, in fact, it resists one as any number of people, and not only puritans, find it difficult to reach orgasm in the presence of others.
Divesting ourselves of all prejudices, we should evaluate pornophilic works strictly on their artistic value. If anyone should think that obscene content in itself detracts from the value of a work of art, then we might just as well reject Strindberg´s or Tolstoy´s art for its misogyny. Pornophilia cannot be reproached for being pathological as it is a disease of a similar order to any other manifestation of culture, no different even than the sadistic puritanism of its opponents. If pornophilia can be considered a work of art, it is as much a cultural phenomenon as „humanitarian“ art, and if it limits itself purely to expressing the libido without any connection to other cultural or economic values, then it is no more neurotic than the trite expressions of compassion; its pathological manifestations in erotomania and coprophilia are similar to the anthropophilia evident in the masochism of martyrs. Our humanity, culture, and civilization are nothing more than a useful way to utilize neurotic conflicts. So until our pathologies give rise to works of value we simply cannot be taken to task for having this nature. The sublimation of the neurotic libido is creative, while the normal libido leads only to playfulness. Both libidos, therefore, participate in the creative process that is motivated by obscenity. The neurotic libido determines the work´s content while the normal libido gives it its mode or form. If the normal libido looks for a surrogate to instant gratification, it will use obscenity to create kitsch, but if its demands are sublimated, then the result is art.
The titillating, kitchified mode of pornophilic themes has no other value and function than that of artificial dolls designed for onanism (ipsatio). Such works are limited to the sexual act in and of itself and are incapable of disengaging from the atmosphere of the recess without ceasing to perform their function, which is founded on the illusion of a real partner and coitus. On the other hand, the artist whose work is not bound to reality sees no need to have naked girls urinate into a chamber pot when he could offer them an alpine valley instead. An ejaculation need not become a yellow stain on the bedding – it can be transformed into a bolt of lightning and used to cleave a Gothic cathedral. A lovers´ bed can be replaced by the cosmos and the globe inserted under a woman´s buttocks. And from her pudenda the artist then has a sun emerging, the most marvelous of miscarriages.
The artist not bound by the rational coordination of perceptions, actual proportionality and syntax releases the sexual organ from its biological function of procreation, which is perhaps too painfully evoked by pornographic kitsch when its titillating function ceases through the orgasm it has produced. Artistic pornophilia can never be glossed by irony and cynicism as real or reproductive sexuality stuck to the bed sheets.
While a different world might have long ago achieved a transvaluation of art, the elaboration of sexuality has been impeded by the censorship of puritans who are incensed by obscene content insofar as it portrays healthy sex, whereas their sexuality is pitifully derelict under their flies. They are aware, even if unconsciously, of their sexual inferiority, and as their rumps are deformed by hemorrhoids as well, they envy the formidable penises and clean backsides of others. What galls them to a far greater extent than pornophilic kitsch are works of art of obscene content, for here the artist has extended the reign of his sexuality over the entire world. Pornophilic kitsch keeps to the recess. The artist, on the other hand, has expanded throughout the world. He pisses a sea, shits a Himalayas, gives birth to cities, masturbates factory chimneys, etc. Nothing is sacred to him, and the associations he makes are, above all, sexual.
His pansexuality carries a double meaning: the first attacks puritan impotence and the second frees sex from its procreative function. Here sex is comprehended in a purely aesthetic sense, voluptuously. The artist´s pleasure, facilitated by the libido, is not dampened by common veracity. The erotic scenes thus created do not stand or fall through an oppressive banality, although the banality and insipidness of sexual gratification cannot be eliminated by perverse infatuations. These, too, are dull and banal. The libido needs a space to play in, a space that diverts the senses from the dismal postcoital condition and deters those rational speculations poisoning one´s pleasure. Our eroticism must be rid of its depressing connection to plump wives and conjugal beds under which a chamber pot is lurking.
Nevertheless, as poetry is the art of finding the exotic in the mundane, there is no need to discard our inventory of the banal, only banal situations. This can be achieved only through a subjective evaluation of things and actions, liberating them from their customary sequencing. Poetry negates reality´s biological and economic meaning; annulling its rationalist context, it creates a new syntax that gives the old content new meaning, a new narrative. In this way the vapid, the graceless, becomes the exceptional, the emotive. Poetry is the art of discovering mundane life´s emotive perspective. The art of living is the art of where and when to have a cup of black coffee, or in the sexual arts, where and when to have an orgasm. If puritans would like to call this a disease, then we shall help them. It is simply a matter of being partial to situations.
From the world of dreams and hallucinations the modern artist enters the world of the most demented lunatics who are exhausted by the wayward adventure into which their reason has led them. Having renounced his reason, the artist is satisfied with the adventure that has freed his libido by liberating his senses. The adventure of reason, of rationality, is pathologically closed off by a psychosis that negates the intellect and by an autism that exempts one from rationally evaluating one´s intuitions and behavior. The freed libido may autonomously reveal itself during this pathological state. Psychosis puts an end to the ravages of neurosis through negation, by gradually inhibiting menial and bodily functions. If psychosis is limited only to the negation of reason and does not inhibit perception, movement, and so on, then the natural channels for our emotional, aesthetic, and irrational actions and perceptions will eventually surface.
The world the mad have entered through a numbness of mind the artist has attained through a soundness of mind, and has thereby adopted a natural, purely hedonistic stance towards the real possibilities of what might be utilized for his art. If ancient art is analogous to neurosis, then modern art is analogous to the creations of psychosis. The artist of today has emerged from the world of dreams, hallucinations, alcoholic deliriums, and violent, sweat-soaked, symbolic phantasms to a valuation that is unaffected and purely emotive, and a perception of the real that spontaneously creates phantasms of the kind ancient art could scarcely imagine. Modern poetry has magically fanned out over all landscapes like the dreamlike atmosphere of an atelier. It has enabled the artist to disregard the socio-economic values of life in favor of a thought and perception that are solely focused on pleasure. The liberated senses and psyche are thus able to see the entire world in its full emotive nature, evanescent though this might be. Pornophilia as a work of art offers the pleasures of life far removed from pedestrian concerns. Having prudently rid our animality of its bleak vision, the artist emancipates the acts of the body from their biological purpose, leading us to revel in delight in a manner that is only allowed us by nature. Asceticism, any sort of renunciation of our sexuality, is indefensible. As each person comes into the world at the end of an umbilical cord only inevitably to become dust, we should take pleasure from everything our abilities allow us.
Postface to Emilie Comes to Me in a Dream (1933) by Jindřich Štyrský, published in Edition 69 (Prague: Twisted Spoon Press, 2004, pp. 109–119, transl. by Jed Slast; another volume under the same title, comprising other texts including Brouk´s essay, was published in 2020); translation by Helena Sedláčková Gibbs (New York: Ubu Gallery, 1997) available at https://issuu.com/ohtopbookphotobooks/docs/jindrich_styrsky
Bohuslav Brouk (1912–1978), an enfant terrible of the 30s and 40s Czechoslovak avant-garde, was a founding member of the Surrealist Group of Czechoslovakia. Brouk´s provocative, sarcastic and skeptical texts, full of demystifications of social (pseudo)values, conventions and morals, were published since the 1930s when his first article appeared in the Tvorba magazine; his texts emerged in various periodicals such as Zvěrokruh, Erotická revue (famous essay Onanism as a World View), Surrealismus, Dnešek, etc. His works touch upon wide range of topics – psychoanalysis, sexuality, suicide, genius, lingusitics, life style, education, sport, etc. – among others Autosexualismus a psycherotismus (1935), O smrti, lásce a žárlivosti (1936), Patologie životní zdatnosti (1937), O funkcích práce a osobitosti (1938), Jazyková komika (1941), Plants Consumed by Man (1975), Zde trapno existovat (2008) or Životní sloh (2010).
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]
1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.
Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).
POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA
Otázky
1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samotářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lásce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komplexu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který předmět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému století odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.
Odpovědi s odůvodněním
Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).
Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).
Společenské? Samotářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).
Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednoduchostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šílenec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) verbální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).
Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).
Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momentální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobujeme).
Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).
Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými proměnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).
Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hádkách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).
Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).
Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému přednost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mořem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příšerou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).
Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).
Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).
Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, rozčlenění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukajících ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).
Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).
Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těleso, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).
Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat obsah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má napsaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodloužiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).
Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).
Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).
V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).
Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).
V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).
Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).
Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).
Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (probuzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).
S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální situace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).
Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahrazuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prostora, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahuje barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvědomělé i neuvědomělé perverzi.
Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).
Bohuslav Brouk 
