Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Žák

Martina Pachmanová o Broukovi

[…] Mnozí pováleční teoretikové těžili z levicových názorů české avantgardy dvacátých a třicátých let, což se projevilo v pokračujících diskusích jak o typizaci a standardizaci designu (stejně jako architektury), tak o pro­blémech spjatých s jeho sociálními funkcemi. Důležitým svorníkem obou období bylo téma životního slohu […]. Pochopit komplexnost životního slohu […] předpokládalo překročit běžné pojetí slohu jakožto formální či estetické kategorie, která dokládá historický vývoj umění, a přijmout naopak im­pulzy, výzvy a metody z jiných oblastí vědy: sociologie, ekonomie, biologie, psychologie či fyziky.

Právě akcent na teorii životního slohu jakožto moderní vědy je při­tom tím, co se výrazně otisklo také do poválečné teorie designu a užitého umění. Výtvarná kultura se totiž začala plně integrovat do procesu zkvalit­ňování života, vycházejícího ze syntézy materiálních a duchovních potřeb člověka, a vědecké metody její teorii legitimizovaly jako vhodný nástroj kritiky stávajícího společenského uspořádání, stejně tak jako prostředek plánování dalšího vývoje lidstva. Ideální budoucností byl samozřejmě život v socialistické společnosti.

Z tohoto pohledu jsou příznačné poválečné práce věnované život­nímu slohu z pera Bohuslava Brouka, které se dosud nedočkaly zásad­nějšího zhodnocení. Vedle nedávno publikované knihy Broukových statí z první poloviny čtyřicátých let Životní sloh1 to je kniha Racionalisace spotřeby,2 a zvláště pak čtyřsetstránková sociologicko-psychologická studie Lidé a věci.3 V posledně zmiňované publikaci, již lze chápat jako kvazimanifest krajní racionalizace lidského života, Brouk originálním, byť značně diskutabilním způsobem rozvinul základy chrematologie neboli nauky o věcech. Ačkoli kniha dokládá autorovo v mnoha ohledech dogmatické myšlení, které ústí až do totalizujících požadavků radikální typizace vý­robků a uniformizace lidského chování, jeho kritika nadprodukce a života v přebytku je pozoruhodným příspěvkem do diskusí na téma udržitelného rozvoje a výrobní i spotřebitelské odpovědnosti. „Jak zřejmo,“ píše Brouk, „boj proti krámům, který sám o sobě jest velmi důležitý, významný, a boj o nápravu našeho věcného hospodářství vůbec je jen jednou ze složek boje o nový životní sloh lidí nového světa.“4

Ve svém boji proti „kramářství“, čili výrobě a spotřebě neužiteč­ných, zbytečných a často měšťáckých předmětů, a proti hypertrofované touze moderního člověka po novotách navíc Brouk prokázal jistou míru vizionářství. Nejenže předznamenal témata spjatá s kritikou nekontrolovaného konzumu a plýtvání, která se na západ od našich hranic ote­vřela v šedesátých letech minulého století; zároveň také předjal některé technologické vymoženosti, které v oblasti výroby užitkových předmě­tů v tomto období přinesly revoluci, včetně využívání nových materiálů a „úsporných hmot“.

Na prahu nové, poválečné éry se do rozprav o užitkových před­mětech kromě tématu životního slohu dostaly jak otázky kolektivní odpovědnosti, tak kolektivizace a centralizace (estetiky, vkusu, výroby, techniky i vědění).5 Ty se staly aktuální nejen v důsledku válkou rozvrá­ceného hospodářství, které trpělo nízkou kvalitou vyráběných předmětů,6 ale rovněž v souvislosti s reorganizací veřejné správy po druhé světové válce a posléze po tzv. vítězném únoru. Ostatně i v Broukově citované knize, publikované ještě před převratem, se objevuje návrh zřízení ústavů pro posuzování kvality výrobků, které by bránily nadprodukci zbytečností, kontrolovaly dodržování zásad obecného, nikoli tedy individuálního a indi­vidualizovaného vkusu a přispívaly k etablování rozumného a šťastného života. […]

Úryvek ze studie historičky umění Martiny Pachmanové Lidé, věci, paradoxy (1946–1970) in Věci a slova: Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870-1970 (eds. Lada Hubatová Vacková, Martina Pachmanová a Pavla Pečinková. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2014, s. 360–361; publikace rovněž obsahuje část 9. kapitoly z Broukovy publikace Lidé a věci a autorův medailon).

Poznámky

1 Bohuslav Brouk, Životní sloh, Brno 2010.

2 Bohuslav Brouk, Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, Praha 1946.

3 Bohuslav Brouk, Lidé a věci, Praha 1947. Kniha vznikala během let 1943–1944, kdy Brouk spolu­pracoval se svými přáteli Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu. Za doporučení tohoto titulu děkuji Michaele Jehlíkové Janečkové, která se tématu životního slohu věnovala v seminární práci v doktorském programu na VŠUP v Praze. Výňatek z rozsáhlé Broukovy práce je zařazen do této antologie; viz s. 393–400.

4 Tamtéž, s. 373.

5 Těmito myšlenkami se někteří čeští teoretikové zabývali již před únorovým převratem. Své vize, vycházející z předpokladu zvláštní úlohy československé kultury v budoucnosti a z víry v beztřídní společnost, formuloval například Jindřich Chalupecký v knize Veliká příležitost. Poznámky k reorganisaci českého výtvarnictví, Praha 1946.

6 Ke kritice hospodářské produkce viz např. Karel Herain, „Výtvarník ve výrobě a obchodě„, in Věci a lidé 1948. Výtvarník ve výrobě, katalog výstavy, Praha 1948, nestránkováno; v této antologii s. 408.

Věci a slova (VŠUP, 2014), obálka

Věci a slova (2014), obálka

Reklamy

Vzpomínka Miroslava Horníčka

Před časem jsem měl nějakou schůzku ve Slavii, tak pěkné a už skoro historické kavárně – kolik práce se tu nadělalo, kolik autorů se tu dohodlo s režiséry o scénáři či scénické hudbě, či s redaktory o příspěvcích do časopisů. […]

Vzpomínal jsem tu na Nezvala, který možná při témž mra­morovém stolku napsal své nejkrásnější básně o přírodě. Když dopsal, přemístil se do Metra, kde našel Honzla, Teigeho či Bohuslava Brouka,1 o dvě hodiny později všichni táhli do Mánesa, kde zas seděl Štyrský či kdo, případně do Unionky, kam se vešli vůbec všichni rádi vidění. Nezval v Řetězu štěstí2 bezděčně popisuje takový svůj běžný den, končící pozdě po půlnoci u břehu Vltavy, kde už čekal převozník na svého pravidelného pasažéra, aby jej přeplavil domů na druhý břeh do Tróje.

Člověk si řekne, jak mohla vypadat práce těchto lidí a jak zdraví při takovém denním režimu. Jenže Nezval při něm napsal celou knihovnu a jeho generace stvořila nadmíru silné dílo, které s odstupem času, rok po roku zřetelněji dostává rysy jednotného slohu. […]

Úryvek z textu Miroslava Horníčka (1918-2003) U mramorového stolku z publikace Miroslava Horníčka, Ilji Hurníka a Vladimíra Preclíka Trojhlas (Praha: Melantrich, 1986, s. 107).

Poznámky (autora webu)

1Tvorem kavárenským“ nazval Bohuslava Brouka například jeho přítel architekt Ladislav Žák (v dopise architektovi Karlu Honzíkovi z ledna 1948. Cit. dle DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák. Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 93).

2 NEZVAL, Vítězslav. Řetěz štěstí. Praha: V. Čejka, 1936.

 

Trojhlas (Horníček, Hurník, Preclík, 1986)

M. Horníček – I. Hurník – V. Preclík: Trojhlas (1986), obálka

Broukova publikace Lidé a věci (1947) opět v nabídce

Pražský 1. podzemní antikvariát nabízí za bezkonkurenční cenu 300 Kč ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk, Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věci, Kulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Nabídka Broukovy publikace Lidé a věci (1947)

Uživatel Bedlybradly na Aukro.cz nabízí ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazykČeská literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věciKulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Zdenko Pavelka: Solitéři

Jako by se dnes pomyslně setkali: nedoceňovaný intelektuál Bohuslav Brouk (1912–1978) a architekt Jan Kaplický (1937–2009).

Teprve nedávno vyšla (v nakladatelství Barrister & Principal) Broukova studie Životní sloh z roku 1946. Životním slohem Brouk rozumí mnohem širší soubor projevů než jen sloh architektonický, i když právě především s architekty Žákem a Honzíkem tento termín od třicátých let promýšlel. Studii Životní sloh ovšem dnes čteme především jako úžasnou utopii, vizi, která se nenaplnila a nenaplní.

Všímavého Brouka by asi nadchla Kaplického výstava v pražském DOXu (pro velký zájem prodloužena do konce srpna). Jenže právě tahle přehlídka futuristických nápadů a slohotvorných názorů usvědčuje čím dál sebevědomější globalizovaný svět, že se v tvorbě životního slohu za 65 let od zrodu Broukova eseje nepohnul. Pohnuly se a hýbou technologie, vše je rychlejší, ale způsob života určuje pořád jen povrchní móda (tak to Brouk viděl), dnes v podobě baumanovsky těkavé a beztvářné modernity. A stále stejný zůstává i měšťák, kterým Brouk pohrdal a jehož považoval za hlavní překážku vzniku nového životního slohu.

Příklad detailem: Kaplického blob nazval jeden z provinčních politiků chrchlem a tohoto nevkusmajstra, který teď ve sněmovně povede zahraniční výbor, aniž by znal pořádně jazyky, nenapadlo, že tak řekl především hodně o sobě samém. Mnohem bolavější je ale srovnání Kaplického expozice s tím, co v DOXu vidět není – s českou realitou, s těmi sterilními příměstskými satelity, s banálními administrativními a obchodními centry, se záplavou impotentní architektury, v níž se ztrácejí ostrůvky vydařených drobnějších novostaveb a rekonstrukcí.

Jistěže nejsme ve světě výjimkou – místo slohu jen solitérní, osamocené stavby. Krásné někdy velice, ale sloh, natož životní, nemají šanci ve své osamocenosti vytvořit.

Za dvě stě let se svět zmenšil. Vlaky, auta, letadla, telegraf, rádio, televize, internet, všechno spojené se vším, technické podmínky k životnímu slohu, jak předvídali poetisté i funkcionalisti, ohromující. Ale když přijde na to vymyslet či udělat něco pořádného, stejně záleží na síle solitéra. Na Broukovi, na Kaplickém. A na tom, zda je nepřeflusne nějaký Chrchel.

Článek byl publikován v Salonu, kulturní příloze deníku Právo, 19. srpna 2010; uveřejněn byl poté na serveru Novinky.cz, 23. srpna 2010.


Zdenko Pavelka (nar. 1954) v r. 2007, foto Ondřej Lipár

Křest Broukova Životního slohu

V úterý 29. června 2010 od 19 hod. se v klubu K4 (Celetná 20, Praha 1) uskuteční setkání při příležitosti prvního vydání knihy Bohuslava Brouka Životní sloh.

Úvodní slovo editor Viktor A. Debnár, referát přednese estetička Helena Jarošová, ukázky přečte Radek Rubáš, audio-vizuální doprovod Kateřina Zochová (Audiofenky, Něco v krabičkách…) a Michail Cabowitz (Mikroloops…); večerem provede Ladislav Čumba.

V Životním slohu se čtenáři po více než šedesáti letech od plánovaného vydání dostává nesmírně podnětných myšlenek v oblasti, v níž dodnes mnoho teoretických textů nevzniklo, navíc přímo od jednoho z průkopníků konceptu životního slohu (viz níže). Publikace je přirozeným a významným doplňkem Tvorby životního slohu: Statí o architektuře a užitkové tvorbě vůbec (1946) Karla Honzíka, sledujícího funkční vztahy architektury ve vztahu k prostoru a živým organismům, Obytné krajiny (1947) Ladislava Žáka, zachycujícího architektonické a funkční vlastnosti krajiny, a konečně Broukových Lidí a věcí (1947), soustřeďujících se na jednotlivé funkce věcí, nevyhnutelnost redukce životních potřeb atd.

Součástí publikace je úvod a bio-bibliografická studie o autorovi z pera editora svazku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk a studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý; publikace rovněž obsahuje obrazovou přílohu, seznam doporučené literatury a jmenný rejstřík, samozřejmostí je ediční poznámka. Publikaci vydává brněnské nakladatelství Barrister & Principal.

Životní sloh – termín ražený českou uměleckou avantgardou k označení vyšších, především na etice a estetice založených forem integrace a ztvárnění výroby, hmotného prostředí, prostorových i mezilidských vztahů a duševní produkce. Formulace ideálu životního slohu byla ovlivněna uměleckým funkcionalismem a konstruktivismem, ideou účelnosti, ale i služebnosti umění vůči lidským a celospolečenským potřebám a zájmům. Termín životní sloh je v českých uměnovědných disciplínách stále živý; v západní sociologii ani uměnovědě nenajdeme k tomuto pojmu ekvivalent, což umožnilo Karlu Honzíkovi traktovat koncept životního slohu jako specifický přínos českého myšlení světové kultuře. (Velký sociologický slovník, 1996)

Pozvánka

B. Brouk: Životní sloh (2010, obálka Bohdan Lukáš)

Po více než šedesáti letech vyjde Broukův Životní sloh

V brněnském nakladatelství Barrister & Principal bude v červnu 2010 vydána studie Bohuslava Brouka Životní sloh, která vznikala pravděpodobně v letech 1945–1946, přičemž následně měla být vydána v pražském nakladatelství Orbis; k realizaci vydání nicméně nakonec nedošlo, pravděpodobně z technicko-finančních důvodů.

V Životním slohu se čtenáři po více než šedesáti letech od plánovaného vydání dostává nesmírně podnětných myšlenek v oblasti, v níž dodnes mnoho teoretických textů nevzniklo, navíc přímo od jednoho z průkopníků konceptu životního slohu (viz níže). Publikace je přirozeným a významným doplňkem Tvorby životního slohu: Statí o architektuře a užitkové tvorbě vůbec (1946) Karla Honzíka, sledujícího funkční vztahy architektury ve vztahu k prostoru a živým organismům, Obytné krajiny (1947) Ladislava Žáka, zachycujícího architektonické a funkční vlastnosti krajiny, a konečně Broukových Lidí a věcí (1947), soustřeďujících se na jednotlivé funkce věcí, nevyhnutelnost redukce životních potřeb atd.

Součástí publikace je úvod a bio-bibliografická studie o autorovi z pera editora svazku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk a studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý; publikace rovněž obsahuje obrazovou přílohu, seznam doporučené literatury a jmenný rejstřík, samozřejmostí je ediční poznámka.

Životní sloh – termín ražený českou uměleckou avantgardou k označení vyšších, především na etice a estetice založených forem integrace a ztvárnění výroby, hmotného prostředí, prostorových i mezilidských vztahů a duševní produkce. Formulace ideálu životního slohu byla ovlivněna uměleckým funkcionalismem a konstruktivismem, ideou účelnosti, ale i služebnosti umění vůči lidským a celospolečenským potřebám a zájmům. Termín životní sloh je v českých uměnovědných disciplínách stále živý; v západní sociologii ani uměnovědě nenajdeme k tomuto pojmu ekvivalent, což umožnilo Karlu Honzíkovi traktovat koncept životního slohu jako specifický přínos českého myšlení světové kultuře. (Velký sociologický slovník, 1996)

B. Brouk: Životní sloh (2010, obálka Bohdan Lukáš)

Karel Honzík (1900–1965), asi 50./60. léta

K. Honzík: Tvorba životního slohu (1946, přebal)

Ladislav Žák (1900-1973)

L. Žák: Obytná krajina (1947, přebal)

B. Brouk: Lidé a věci (1947, přebal)