Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Žák

Vzpomínka Miroslava Horníčka

Před časem jsem měl nějakou schůzku ve Slavii, tak pěkné a už skoro historické kavárně – kolik práce se tu nadělalo, kolik autorů se tu dohodlo s režiséry o scénáři či scénické hudbě, či s redaktory o příspěvcích do časopisů. […]

Vzpomínal jsem tu na Nezvala, který možná při témž mra­morovém stolku napsal své nejkrásnější básně o přírodě. Když dopsal, přemístil se do Metra, kde našel Honzla, Teigeho či Bohuslava Brouka,1 o dvě hodiny později všichni táhli do Mánesa, kde zas seděl Štyrský či kdo, případně do Unionky, kam se vešli vůbec všichni rádi vidění. Nezval v Řetězu štěstí2 bezděčně popisuje takový svůj běžný den, končící pozdě po půlnoci u břehu Vltavy, kde už čekal převozník na svého pravidelného pasažéra, aby jej přeplavil domů na druhý břeh do Tróje.

Člověk si řekne, jak mohla vypadat práce těchto lidí a jak zdraví při takovém denním režimu. Jenže Nezval při něm napsal celou knihovnu a jeho generace stvořila nadmíru silné dílo, které s odstupem času, rok po roku zřetelněji dostává rysy jednotného slohu. […]

Úryvek z textu Miroslava Horníčka (1918-2003) U mramorového stolku z publikace Miroslava Horníčka, Ilji Hurníka a Vladimíra Preclíka Trojhlas (Praha: Melantrich, 1986, s. 107).

Poznámky (autora webu)

1Tvorem kavárenským“ nazval Bohuslava Brouka například jeho přítel architekt Ladislav Žák (v dopise architektovi Karlu Honzíkovi z ledna 1948. Cit. dle DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák. Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 93).

2 NEZVAL, Vítězslav. Řetěz štěstí. Praha: V. Čejka, 1936.

 

Trojhlas (Horníček, Hurník, Preclík, 1986)

M. Horníček – I. Hurník – V. Preclík: Trojhlas (1986), obálka

Reklamy

Broukova publikace Lidé a věci (1947) opět v nabídce

Pražský 1. podzemní antikvariát nabízí za bezkonkurenční cenu 300 Kč ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk, Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věci, Kulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Nabídka Broukovy publikace Lidé a věci (1947)

Uživatel Bedlybradly na Aukro.cz nabízí ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazykČeská literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věciKulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Zdenko Pavelka: Solitéři

Jako by se dnes pomyslně setkali: nedoceňovaný intelektuál Bohuslav Brouk (1912–1978) a architekt Jan Kaplický (1937–2009).

Teprve nedávno vyšla (v nakladatelství Barrister & Principal) Broukova studie Životní sloh z roku 1946. Životním slohem Brouk rozumí mnohem širší soubor projevů než jen sloh architektonický, i když právě především s architekty Žákem a Honzíkem tento termín od třicátých let promýšlel. Studii Životní sloh ovšem dnes čteme především jako úžasnou utopii, vizi, která se nenaplnila a nenaplní.

Všímavého Brouka by asi nadchla Kaplického výstava v pražském DOXu (pro velký zájem prodloužena do konce srpna). Jenže právě tahle přehlídka futuristických nápadů a slohotvorných názorů usvědčuje čím dál sebevědomější globalizovaný svět, že se v tvorbě životního slohu za 65 let od zrodu Broukova eseje nepohnul. Pohnuly se a hýbou technologie, vše je rychlejší, ale způsob života určuje pořád jen povrchní móda (tak to Brouk viděl), dnes v podobě baumanovsky těkavé a beztvářné modernity. A stále stejný zůstává i měšťák, kterým Brouk pohrdal a jehož považoval za hlavní překážku vzniku nového životního slohu.

Příklad detailem: Kaplického blob nazval jeden z provinčních politiků chrchlem a tohoto nevkusmajstra, který teď ve sněmovně povede zahraniční výbor, aniž by znal pořádně jazyky, nenapadlo, že tak řekl především hodně o sobě samém. Mnohem bolavější je ale srovnání Kaplického expozice s tím, co v DOXu vidět není – s českou realitou, s těmi sterilními příměstskými satelity, s banálními administrativními a obchodními centry, se záplavou impotentní architektury, v níž se ztrácejí ostrůvky vydařených drobnějších novostaveb a rekonstrukcí.

Jistěže nejsme ve světě výjimkou – místo slohu jen solitérní, osamocené stavby. Krásné někdy velice, ale sloh, natož životní, nemají šanci ve své osamocenosti vytvořit.

Za dvě stě let se svět zmenšil. Vlaky, auta, letadla, telegraf, rádio, televize, internet, všechno spojené se vším, technické podmínky k životnímu slohu, jak předvídali poetisté i funkcionalisti, ohromující. Ale když přijde na to vymyslet či udělat něco pořádného, stejně záleží na síle solitéra. Na Broukovi, na Kaplickém. A na tom, zda je nepřeflusne nějaký Chrchel.

Článek byl publikován v Salonu, kulturní příloze deníku Právo, 19. srpna 2010; uveřejněn byl poté na serveru Novinky.cz, 23. srpna 2010.


Zdenko Pavelka (nar. 1954) v r. 2007, foto Ondřej Lipár

Křest Broukova Životního slohu

V úterý 29. června 2010 od 19 hod. se v klubu K4 (Celetná 20, Praha 1) uskuteční setkání při příležitosti prvního vydání knihy Bohuslava Brouka Životní sloh.

Úvodní slovo editor Viktor A. Debnár, referát přednese estetička Helena Jarošová, ukázky přečte Radek Rubáš, audio-vizuální doprovod Kateřina Zochová (Audiofenky, Něco v krabičkách…) a Michail Cabowitz (Mikroloops…); večerem provede Ladislav Čumba.

V Životním slohu se čtenáři po více než šedesáti letech od plánovaného vydání dostává nesmírně podnětných myšlenek v oblasti, v níž dodnes mnoho teoretických textů nevzniklo, navíc přímo od jednoho z průkopníků konceptu životního slohu (viz níže). Publikace je přirozeným a významným doplňkem Tvorby životního slohu: Statí o architektuře a užitkové tvorbě vůbec (1946) Karla Honzíka, sledujícího funkční vztahy architektury ve vztahu k prostoru a živým organismům, Obytné krajiny (1947) Ladislava Žáka, zachycujícího architektonické a funkční vlastnosti krajiny, a konečně Broukových Lidí a věcí (1947), soustřeďujících se na jednotlivé funkce věcí, nevyhnutelnost redukce životních potřeb atd.

Součástí publikace je úvod a bio-bibliografická studie o autorovi z pera editora svazku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk a studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý; publikace rovněž obsahuje obrazovou přílohu, seznam doporučené literatury a jmenný rejstřík, samozřejmostí je ediční poznámka. Publikaci vydává brněnské nakladatelství Barrister & Principal.

Životní sloh – termín ražený českou uměleckou avantgardou k označení vyšších, především na etice a estetice založených forem integrace a ztvárnění výroby, hmotného prostředí, prostorových i mezilidských vztahů a duševní produkce. Formulace ideálu životního slohu byla ovlivněna uměleckým funkcionalismem a konstruktivismem, ideou účelnosti, ale i služebnosti umění vůči lidským a celospolečenským potřebám a zájmům. Termín životní sloh je v českých uměnovědných disciplínách stále živý; v západní sociologii ani uměnovědě nenajdeme k tomuto pojmu ekvivalent, což umožnilo Karlu Honzíkovi traktovat koncept životního slohu jako specifický přínos českého myšlení světové kultuře. (Velký sociologický slovník, 1996)

Pozvánka

B. Brouk: Životní sloh (2010, obálka Bohdan Lukáš)

Po více než šedesáti letech vyjde Broukův Životní sloh

V brněnském nakladatelství Barrister & Principal bude v červnu 2010 vydána studie Bohuslava Brouka Životní sloh, která vznikala pravděpodobně v letech 1945–1946, přičemž následně měla být vydána v pražském nakladatelství Orbis; k realizaci vydání nicméně nakonec nedošlo, pravděpodobně z technicko-finančních důvodů.

V Životním slohu se čtenáři po více než šedesáti letech od plánovaného vydání dostává nesmírně podnětných myšlenek v oblasti, v níž dodnes mnoho teoretických textů nevzniklo, navíc přímo od jednoho z průkopníků konceptu životního slohu (viz níže). Publikace je přirozeným a významným doplňkem Tvorby životního slohu: Statí o architektuře a užitkové tvorbě vůbec (1946) Karla Honzíka, sledujícího funkční vztahy architektury ve vztahu k prostoru a živým organismům, Obytné krajiny (1947) Ladislava Žáka, zachycujícího architektonické a funkční vlastnosti krajiny, a konečně Broukových Lidí a věcí (1947), soustřeďujících se na jednotlivé funkce věcí, nevyhnutelnost redukce životních potřeb atd.

Součástí publikace je úvod a bio-bibliografická studie o autorovi z pera editora svazku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk a studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý; publikace rovněž obsahuje obrazovou přílohu, seznam doporučené literatury a jmenný rejstřík, samozřejmostí je ediční poznámka.

Životní sloh – termín ražený českou uměleckou avantgardou k označení vyšších, především na etice a estetice založených forem integrace a ztvárnění výroby, hmotného prostředí, prostorových i mezilidských vztahů a duševní produkce. Formulace ideálu životního slohu byla ovlivněna uměleckým funkcionalismem a konstruktivismem, ideou účelnosti, ale i služebnosti umění vůči lidským a celospolečenským potřebám a zájmům. Termín životní sloh je v českých uměnovědných disciplínách stále živý; v západní sociologii ani uměnovědě nenajdeme k tomuto pojmu ekvivalent, což umožnilo Karlu Honzíkovi traktovat koncept životního slohu jako specifický přínos českého myšlení světové kultuře. (Velký sociologický slovník, 1996)

B. Brouk: Životní sloh (2010, obálka Bohdan Lukáš)

Karel Honzík (1900–1965), asi 50./60. léta

K. Honzík: Tvorba životního slohu (1946, přebal)

Ladislav Žák (1900-1973)

L. Žák: Obytná krajina (1947, přebal)

B. Brouk: Lidé a věci (1947, přebal)

Hana Librová o Bohuslavu Broukovi

[…] Česká avantgarda 30. let volá po redukci lidských potřeb jen na ty „nezbytné“ a „racionální“. Ladislav Žák zdůvodňuje a navrhuje svůj koncept lidového bydlení. Karel Honzík později formuluje program tzv. necessismu.(1)

Filozoficky a přírodovědně školený Bohuslav Brouk vytáhl do boje za „racionalizaci spotřeby“. Navazuje tak na myšlenky Adolfa Loose, „bojovníka proti ornamentu, kýči a maloměšťáctví“ (Honzík, Z tvorby životního slohu, 1965: 8–9). Kritizuje „pošetilé lpění na věcech neboli takzvanou chrematofilii“ (Brouk, Racionalisace spotřeby, 1946: 7)(2) a vytváří teorii a klasifikaci „krámů“. Pro jeho přístup i pro postoj jeho druhů z avantgardy je typické, že hledá realizaci svého programu v institucionálních cestách – ve školení projektantů, ve „chrematologických výzkumných ústavech“, v registračních úřadech a v „převýchově lidstva“.

Tyto myšlenky, jejichž duch v mnohém souzní s touhami současných ekologů, zůstaly převážně na papíře programů a knih.(3) Pokud se realizovaly, pominuly stejně jako mnohá jiná móda. Snaha o vytvoření nového životního stylu ztroskotala na oné, v této knize zdůrazňované, tvrdošíjnosti lidských a evropských hodnot a na neochotě lidí řídit se podle sebelepších výzev a programů. […]

Úryvek pochází z knihy Hany Librové Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: Hnutí Duha a Veronica, 1994, s. 94.


Poznámky

1 Honzík, Karel. Necessismus: Myšlenka rozumné spotřeby. Praha: Klub pro studium spotřeby, 1946.

2 Racionalisace spotřeby tvořila základ podstatně rozsáhlejší, čtyrsetstránkové práces názvem Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947).

3 Brouk spolu s K. Honzíkem a L. Žákem spolupracovali během druhé sv. války na konceptu tzv. životního slohu. Spolu také uvažovali o vydávání časopisu, který by se věnoval aktuálním otázkám životního slohu, a založili Klub pro studium spotřeby – necessisté. Brouk se tématu životního slohu věnoval i v některých svých článcích (např. O nový životní styl: Výzkum a tvorba lidového životního slohu. Dnešek, 15. srpna 1946, r. I, č. 21, s. 329–332), vydání knih Životní sloh, jejíž vydání bylo plánováno v nakladatelství Orbis, a Dnes a zítra (Aventinum) nebyla nakonec realizována; Karel Honzík v této době vydal Tvorbu životního slohu: Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec (1946), Ladislav Žák je autorem Obytné krajiny (1947). Broukovu studii Životní sloh připravuje k vydání v l. 2010/2011 editor Viktor A. Debnár.

Hana Librová